Pallas - XXV (2011)

První desku Pallas s novým mužem u mikrofonu Paulem Mackiem, jsem svého času odsoudil hodně stroze a po několika nepřesvědčivých poslechových seancích ji vyřadil ze sbírky. Uplynulo několik let a ta v těchto dnech dostává novou šanci. Nadšení a spokojnost z (v tuto chvíli) poslední desky Wearewhoweare, vrací myšlenky směrem k albu XXV a řada věcí se s odstupem času jeví ve zcela nových odstínech.

Předně mi Paulův projev v dnešních časech nepůsobí tak velký problém, abych ho nedokázal akceptovat jako plnohodnotnou náhradu za famózního Alana Reeda. Oproti desce následující sice nepůsobí tolik sebejistě a jeho barva není příliš originálně charakteristická, ale odvaha přebrat pěvecké otěže po dominantním Alanovu výkonu z dřívějška, chce dostatek odhodlání i nápaditosti. Tu sice z poloviny Paul zatím postrádá, jeví se příliš ploše a všedně, ale další dny a koncertní činnost, zvednou jeho pěvecké kreace na vyšší rovinu.

Hudebně deska navazuje na skoro tři desetiletí starou ikonickou nahrávku The Sentinel. Samozřejmě, že zvukově je uzemněna v současnosti a hudebně postrádá moment překvapení své starší sestřičky. Bohužel i větší množství nosných myšlenek, bohatší nápaditost a aranžerskou propracovanost. Přes zmíněné nedostatky se pořád jedná o nadstandardní progresivní album, u kterého stejně jako u většiny koncepčních desek, není dobré cokoliv vydělovat, neboť se jedná o soudržný celek. Přesto zmíním překrásnou atmosférickou záležitost Something In The Deep, se kterou se ocitáme někde uprostřed a v hloubi oceánu a cítíme, jak nás obklopuje průzračná namodralá voda. A podobnými žábrami dýchá i noblesní Violet Sky. Jako singl byla zvolena jednoduchá banální rockovice Monster a příběhu zatápí pěkně pod kotel dramatické písně The Alien Messiah a Young God. Desku kočírují detailně zachycené scifi klávesy Ronnie Browna a příjemná kytarová práce Nialla Mathewsona tak zachází na úbytě.

Booklet alba je vyzdoben spoustou nádherných uměleckých prací, které ukazují směrem ke konceptu, kdy ovládnutí planety za pomoci technologií ničí její původní civilizaci. Doba Alan Reeda se už stěží kdy vrátí a Pallas se tímto albem znovu nadechují ke skutečně velkému dílu, které hodlají předložit o tři roky později. 3,5*



reagovat

john l @ 06.09.2017 13:50:04
A Reed byl klasa. S jedním z nejlepších zpěváků v británii byli Pallas nezaměnitelní. A ty tři společné desky jsou bomba. Mackie postrádá emoce a duševní teplo. Nechápu proč se museli vracet zrovna k Sentinel. S hodnocením souhlasím, je to průměr.

Tak a z mojich 3P ( POS,Pendragon,Pallas ) mi ostalo zhodnotiť posledný počin progresívneho monštra zo Škótska. Tak ako u vyššie spomenutých platí- Pallas nikdy nevydá zlý album. U Pallasu tiež posledne platí - nevydá ho skorej ako o tri roky po predošlom. Tentokrát dokonca o 6 rokov -)) Čo je nové? Spevák ! Paul Mackie ma najskorej trochu postrašil, ale už som si zvykol, človek bol predsalen zvyknutý na Alana Reeda . Hneď aj treba zdôrazniť, že zvuk sa vracia do čias Sentinelu, čiže čias ešte s prvým spevákom Lawsonom. Takže návrat do tvrdších čias. Zostáva však charakteristický "sound" ktorý je jednoducho neporovnatelný s inými skupinami daného žánru. Hoci je cca. 70% vecí vedených v spomínanom tvrdšom duchu, mňa najviac dostala snivá balada " Something In The Deep ", s nádherným gradujúcim záverom, škoda len useknutým v tom najlepšom a posledné dve veci, ktoré album uzavierajú - tiež jemnejšie ladené. Z tých údernejších mi najviac sadla "Monster". Takže hodnotenie? Dal by som 4,5 tak ako u Pendragonov a keďže tam som zaokrúhloval dole, tak musím aj tu -( Každopádne neváhajte, ako u každého albumu Palasákov - neriešiť, treba mať a počúvať -))
reagovat