Marsyas - Jen tak (1983)

Na vydání třetího alba pražských Marsyas jsem netrpělivě čekal. Druhé album mě úplně dostalo a uvědomil jsem si nezastupitelnost téhle hudby na naší domácí scéně. Přivolávali mi Kalifornii šedesátých let a vytvářeli představu „českých Crosby Stills And Nash“. Třebaže brněnský Folk Team a zlínský AG Flek měli svoji úroveň, Marsyas seděli na pomyslném trůnu a teprve nástup Nerezu znamenal opravdovou vážnou konkurenci, třebaže jejich stylové směřování bylo odlišné. Pozoruji, že Marsyas tady příliš nezabírají a tak si považuji za čest tohle trochu změnit a nabídnout svůj pohled na jejich třetí řadové album…

SVÁTEK – krásný trojhlas a capella a pak už začne tikat hudební doprovod. Musím konstatovat, že se sem vloudily prvky reggae, jak zjišťuji. Máme tady bubeníka jako legitimního člena kapely a baskytarové party se s nimi dobře spojují. Žádné bubenické komplice, v téhle hudbě se to ani neočekává a nedělá. Zrytmizování melodií skladbami prospívá, ale řekl bych že ne úplně stoprocentně. Příjemný písničkový úvod..

NÁVŠTĚVA NOCI – ano, tohle je Petr Kalandra – český hippie – mimořádně vytečně vystavěná skladba. Perfektní melodická souhra a krásné harmonie zdobené akustickými kytarami a violoncellem Jaroslava Olina Nejezchleby. Šustění činelů a lehké ozdůbky elektrické kytary. Myslím, že tohle je klasický model hudby, v jaké byli Marsyas vždycky nejsilnější a jsem rád, že se tahle linie ani na novince neztrácí. Olin Nejezchleba nám ukáže, že na konzervatoři se přece jenom „něco naučil“ od klasiků a závěr je jako partesu…

LEONARD (věnováno Leonardu Cohenovi) – tak tohle je můj možná nejoblíbenější kousek z alba vůbec. Fantastická atmosféra psychedelie šedesátých let okořeněná lehkým undergroundovým oparem. Vynikající party violoncella a máme zde vedle percussion i tabla šamanského Vlastimila Marka. Zuzana Michnová je paní zpěvačka. Její vokál je krásně otevřený s velmi podmanivou barvou hlasu. Vokální doprovody ostatních se s ní společně s kytarovými party jedinečným způsobem doplňují….

JÁ A MŮŇA – tak tohle je kytarový koncert precizního Pavla Skály. Petr Kalandra sice není se svým hlasem ve výškách úplně sebejistý, ale cítí styl a frázování a tak tady máme krásné americké country-folk-blues. Vyprecizované kytarové party, foukací harmonika, drumble, tleskání navodí atmosféru jam session v maximální lidské pospolitosti. Když poslouchám text, tak mě mimoděk, ale neodbytně napadne textové téma, které je známé ze slavného hitu Jimi Hendrixe – Hey Joe (od Billyho Robertse). Epický příběh o vztahu, nevěře a vraždě je vděčným tématem pro zpívaný text, i když ne doslova a do písmene přesně stejný jako Joe, který prchá do Mexika…. Velmi přesvědčivé a výtečně zahrané včetně zvonivých flažoletů….

MARSYAS A APOLLÓN – nesporně hlavní hit na albu. Podařilo se zde vystavět nádhernou nosnou melodii a díky vynikající interpretaci Zuzany Michnové a její klasickému lyrickému tónu zde máme mytologický příběh….. Výtečně proaranžované akustické kytary, violoncello, v pozadí šumění varhan Petra Skoumala (!) a podíl elektrické kytary. Pavel Skála je opravdová kytarová posila par excellence pro kapelu a jeho vyvážené aplikace elektrických a akustických nástrojů je jedinečné. Příjemná nostalgie je doprovázena nenásilnými Petráskovými bicími. Tohle by klidně mohli hrát Crosby Stills And Nash nebo sám i Neil Young. Velmi silná a nezávisle melodicky originální píseň….

BARÓZA – zcela překvapivě sem vstoupí jazz. Nádherná periferní atmosféra první republiky někde na Malé Straně. Začouzená hospoda, nebo kabaret lehce před půlnocí a výstižná. Nejprve jsem si myslel, že zde hostuje Honza Hrubý, ale violoncello a housle si nahrál Olin Nejezchleba sám. Úžasným způsobem se sem podařilo vložit takovou porci nostalgie že na mě vždycky leze nespecifikovatelný smutek, který nebolí, včetně toho famózní rozlomeného akordu na dvanáctistrunnou kytaru v závěru. Petrovi Kalandrovi skladba jednoduše sluší. Velmi stylové….

MÁŠ NA MĚ PRÁVO – v téhle skladbě sem vstoupí bigbít kořeněný reggae, které zde už jednou bylo. Petrásek sice není žádný Hrubeš nebo Šedivý, ale jeho party na bicí jsou čisté, samozřejmé a přinášejí sem porci vzruchu. Nechybí foukací harmonika a dobře natočené basové party a odespávané kytarové doprovody. Dobře proaranžované vokální party, zase přivolají CSN a myslím, že skladba by se mohla hrát i v rádiích.

CO TĚ ČEKÁ – krásně rozlamované akordy a violoncello se Zuzaniným hladivým vokálním podílem. Své ženství dává nepatetický krásným způsobem najevo. Výtečný harmonické zvraty. Tak tohle je další klasický model marsyasovského stylu. Pavel Skála pracuje s velkým citem s doprovody i kytarovými spojovacími můstky. Nádherná balada s krásnými rozevřenými harmoniemi a kytarovými party. Až lituji, že jim není popřáno více prostoru, jejich dopad by byl ještě hlubší. Obdivuji Zuzaniny texty. Jsou nezávislé, ale neprovokují. Mají svůj vlastní svět, který vás svými dotyky a tématikou oslovují, jste –li schopní naslouchat….

TAK TOHLE SE STÁVÁ – a máme tady blues. Pavel Skála ho pojímá s jedinečnou lehkostí a čistotou prezentací. Jako zpěvák ale není to pravé ořechové. Sice dobře frázuje, ale jeho hlas není nastaven na sólovou prezentaci. V téhle chvíli mi tady chybí Oskar Petr, který už byl v emigraci. Pak sem vstoupí rhythm and blues se skoumalovskými varhanami, důraznou baskytarou, bicími a foukací harmonikou. Zuzana ve zpěvu vypomáhá a máme tady další velmi příjemné odbočení do hudby, která s marsyasovským folkrockem vnitřně souzní, i když je z jiného těsta.

JEDEN INZERÁT – osmdesátá léta u nás byla nejen ve znamení nástupu heavy metalu, ale i nové vlny a taky reggae. Marsyas měli potřebu se v daném stylu „omočit“ také. Podobně jako ve stejné době třeba i navrátivší se Etc… nebo Framus. Nedvím, nejsem milovník tohoto stylu. Musím ale konstatovat, že se s ním Marsyas vyrovnávají velmi dobře a beru skladbu tak tak trochu jako legrácku a ironii, kam vstupuje svými „novovlnnými postupy“ Olin Nejezchleba. Nevím co na skladbu příznivci Babaletu Aleše Drvoty nebo Yo Yo Bandu bratrů Tesaříkových, ale já bych dal spíš přednost jinému typu skladby, který by lépe souzněl s jejich stylem a v dobách vinylů by tak píseň „nezabírala“ na albu místo…. Ale je to věcí názoru…

PODZIM – krásná melodie. Nádherné rozbrnkané party harmonických proměn dvanáctistrunné a šestistrunné kytary s Pavel Skálou a sekundujícím Petrem Kalandrou, který píseň interpretuje. Nádherné spojovací můstky. Jako bych cítil tak trochu vliv Grega Lakea a jeho krásných akustických balad. Velmi dobře proaranžované. Řekl bych, že formálně jedna z nejkomplikovanějších písní na albu. Podzim evokuje smutek, stíny v duši a tohle všechno slyším v tom zvonění a vibracích tónů. Bzučení synthesizeru a ty krásné proměny mollových a majových akordů…. Nádherně procítěné, prostě par excellence!

JEN TAK – poslední skladba tak trochu v duchu první skladby. Kruh se pomalu uzavírá. Epický příběh se velmi dobře mísí s pulsací rytmiky bicích, percussion, basů a kytarových doprovodů. Dobře seřízené vokály jsou samozřejmé a strhující a Skála zde pracuje s elektrickou kytarou v mírně dravějším rockovém stylu. Tak trochu J. J. Cale, Chris Rea… Energický závěr bez smutnění, který předznamenává proměny stylu Marsyas, která je vývojově neodbytná…

Myslím, že album Kousek přízně je přece jenom o něco lepší, ale je to jen pocit. Drtivá většina hudební produkce je zde na špičkové úrovni a dokáže mě vnitřně oslovit natolik, že ubírat hvězdičky jednoduše nemohu. Nová tvář kapely reaguje na dobové trendy osmdesátých klet, ale přesto nezapuzuje minulost, ze které Marsyas vycházejí. Výtečné vokální výkony, kreativní osobit texty a výtečný zvuk alba. Pět hvězdiček album unese.








reagovat

Skupina Marsyas vždy pro mne představovala prestižní
hudební vyjádření svým posluchačům, od hudby počínaje, přes texty a zpěvem konče. Vždy dokázala "naservírovat" ty nejlepší kousky, které korespondovaly s dalece utajeným západním světem a zde
vytvářely jakési anestetikum na malém ostrůvku svého
vlastního světa skupiny, která ráda svým věrným posluchačům nechávala dvířka otevřena. Na ostrůvek, kde bylo vyslyšeno obyčejně všedním prosbám, jež by jinde byly ztěží vyřčeny. Oáza, jež pěla hlasem hudebníků, jimž na onom hlase hodně záleželo, aby se nikdy nestal monotónní šedí,
ale aby byl vždy barvitý, lahodný a překvapující. A tím nemyslím pouze hlas jako zpěv takový, ale myšlenky a cítění hudebníků či hudba samotná. Hlas, jenž k nám promlouval a po dlouhé pauze snad bude na nás promlouvat i dnes, nás nikdy nenechal na holičkách a vyvarovával nás od vykolejení z dráhy progresivního rocku někam na kamenitou mez pokleslého popového kýče.

Podobně jako u Blue Effectu, (použiji tohoto komparování, byť se jedná o trochu odlišný žánr) zde určití členové, jež během let přicházeli a odcházeli, ovlivnili celkovou koncepci repertoáru a posléze i desku celkově, která vždy kuriózně vycházela těsně v rozpadu dané sestavy. (Jak ovšem podotkla jedinná vůčí osobnost Marsyasu napříč léty, Zuzana Michnová, v seriálu Bigbít)

V této sestavě, ovlivněnou Olinem Nejezchlebou, došlo k přesunutí se od vícehlasých vokálů k spíše sólovým zpěvům, otevírající prostor k vyjádření všem členům a jejich vyniknutí. Bylo zde střídání
rytmicky a rockově "dravějších" kousků s akustickými, klasicky folkově bluesovými skladbami, podobně jako u Vládi Mišíka, jemuž se tato kombinace dvou žánrů velmi líbila a přinesla mu i určité úspěchy.

SVÁTEK " Náš svátek začíná, tak co by ses bál"
Ano, poslouchání desek Marsyasu bylo vždy a bude pro mne svátkem, ani zde se není čemu bát. Sborovým vokálem vstupujeme do skladby a za mikrofonem slyšíme autorku Zuzanu, jež nám během krátkých dvou a půl minut vylíčí svůj osobní život, za podpory Skálových riffů a dusavé Petráskovy rytmiky.

NÁVŠTĚVA NOCI .. a následuje první akustika, rovněž ve stejné stopážní délce. Olinovo violocello spolu
s playbacky vrtev kytar vytváří celistvou plochu vykreslující příjemnou letní noční atmosféru, do které se plně opře Petr Klalandra spolu s křovím sboru v refrémech. Rovněž skladba z pera Michnové,
jednoduchá, ale klenoucí se hudební linka, text její osobité obrazotvornosti.

LEONARD kdo jiný, než Leonard Cohen, jemuž Michnová tuto skladbu věnovala za nevšední hudební zážitek z jeho koncertu, o němž popisuje během tří minut, a to nejen textem, ale i příznačnou melodií.
Význačná jsou výřivá tabla hostujícího Vlastimila Marka.

JÁ A MŮŇA skladba, kterou napsala Zuzana Petrovi přímo na tělo. Hudební spoluautor Pavel Skála zde vytvořil kytarový riff, od kterého se odvíjí celý děj. Od Olinova kravího zabučení se přemístíme kamsi do Divokého západu, kde Kalandra, coby pasák krav, nám vyloží s foukačkou svůj nelehký životní osud.
MARSYAS A APPOLON Asi nejsilnější a nejzásadnější pilotní skladba celého alba. Kytary spolu se smyčcem otevírají starořeckou báji o satyrovi Marsyovi a jeho zápasem s bohem Appolonem.
Ke kytarám se posléze v refrénu připojí minimalistické, ale úderné bicí, jež dokreslují mrazivou atmosféru, stejně tak jako hostující Skoumalovy klávesy. V neposlední řadě sytý, ničím nezaměnitelný vokál Michnové .
Uzavírá se tu jeden kruh, neboť Karel Čapek byl touto bájí inspirován k pojménování své knižní sbírky fejetonů. Tato kniha díky bizarní náhodě inspirovala Zuzanu Michnovou k vytvoření názvu kapely a po sléze napsala a složila počestnou skladbu zasvěcenou nešťastnému osudu Marsyovu.

BARÓZA kolíbavá a ospalá Skálova melodie nás zavede do zavírajícího se baru. Úvodní šum odcházejícího davu a zvedání židí, k němuž se přidá violoncello a líné údery bicích. Kalandra nám ve svých pár řádcích dá dobrou noc na rozloučenou první straně desky. Vynikající je rovněž Zuzanin bezeslový vzdychavý feeling ukončený hlubokým smíchem.

MÁŠ NA MĚ PRÁVO Ponurnější nálada sedmé skladby je prokreslena Skálovými ryffy na elektriku ve vyvážené kombinaci Skoumalových kláves. Údenější rytmika, do níž se Kalandra opře jak svým vysokým úpěnlivým hlasem, tak i ostrými hvizdy své foukací harmoniky. Rovněž další silná mrazivá sladba.

CO TĚ ČEKÁ Petr Skoumal, který nikdy nezapře svou nápaditost, skvěle se opět zapojil svou hrou, tentokrát k akustice. Romantičtější poloha, která zazněla i v Hřebejkově Pupendě. Hudební autorské propojení Michnové se Skálou rodilo vždy dobré ovoce, neboť toto propojení bylo provázáno životním souzněním. Škoda, že těch společných hudebních děl nebylo více. (Zlato a stříbro, Já a Můňa, Co tě čeká)

TAK TOHLE SE STÁVÁ Prostor dostává Pavel Skála, a to nejen instrumentálně, dokonce i zpěvně a textově, což u něj není úplně obvyklé. Jeho hlas
je rovněž zajímavý, příjemně oživil toto album.

JEDEN INZERÁT Ano, Zuzanina poezie ani její hudební rukopis se nedá s ničím zaměnit. Vždy vychází ze všední životní situace, kterou ji takto pokaždé činí více než zajímavou. Rytmicky jako by se sem vloudilo
reggae, ve spojením s Petrovou foukací harmonikou, feelingem a poťukáváním Zuzany na kravský zvonec tvoří malou bizarnost.Po Olinově hýkavém přizvukování se mi pokaždé vyloudí úsměv nad celou touto hudební hříčkou.


PODZIM typické Kalandrovo upřímné blues, jež na nás zapůsobí svou nostalgií a melancholií a lidskou opuštěností a samotou. Prostřední pasáž se šuměním deště vytváří skvělou zvukovou hloubku.

JEN TAK Na závěr nás z Kalandrovy pochmurné meditace pynule vytrhne veselá Zuzanina melodie a sní její elán k přípravě jakési slavnosti. Slavnosti, jakýsi epilog úvodního Svátku.

Sice je zde možná cítit náznak rozervanosti kapely, ale byli zde konečně vyzdvihnuti členové a jejich hudební a pěvecké dovednosti. Hlavně zde figuruje na postu baskytaristy Olin, jenž se s tímto pro něj odlišným nástrojem dokázal bravurně vyrovnat a posílit rytmiku, na níž zvukově celá tato deska stála, neboť měla důraznější odpich oproti předchozí desce.
Nemyslím si, že by na rozdíl od Kousku přízně toto album něco postrádalo, uděluji necelých *****.
Další přínos do sbírky vynikajících domácích alb.
reagovat

Petr Gratias @ 16.07.2012 18:22:07
Marsyas - to byla mimořádná kvalita na hudební scéně osmdesátých let. Ve druhé polovině, ještě jako víceméně akustické folkové trio signalizovali, že je to vývojová větev daného žánru u nás, která si osvojila estetiku amerických (zejména kalifornských) písničkářů a nechávala řadu dalších podobných pokusů na organizovaných Portách za sebou.
Pamatuji si, jejich totálně vyprodané koncerty v osmdesátých letech, kdy v sále lidé přestávaliá mluvit a dokázali téměř v tichosti naslouchat jejich harmoniím a zvonění strun a vokálů...
a pak všichni vypukli v bouřlivý ohlas.
Podobnou kvalitu představovala skupina Nerez, ale ta byla pro milovníky "českých Crosby Stills And Nash" méně přijatelná, protože zde před rockovým podhoubím stála latinsko-americká hudba a trochu jazz.
Díky za Marsyas!!

Petr Gratias @ 16.07.2012 18:23:23
Doopravuji: "Ve druhé polovině sedmdesátých let..."
Omlouvám se za výpadek v textu.