Rypdal, Terje - Descendre (1980)

V dobách, kdy jsem vstřebával fusion music jsem najednou narazil na jeho jméno a poté i na jeho hudbu. Byla výrazně odlišná a na první poslech těžkjo zařaditelná a identifikovatelná. Mnozí říkali: to je ECM... chtěli tím asi říct, že už tento label sám osobně hodně výlučný je totálně odlišný od ostatní hudby a že je určen pro skutečné specialisty a milovníky experimentální, nekomerční hudby, která nebude nikdy určena pro široké masy. A byla to pravda. Především ale, desky ECM byly zvukově par excellence - na úroivni japonských vinylů, které zněly (alespoň pro móje uši jako to nejlepší, co se dalo vůbec po zvukové stránce vnímat)

AVSKJED - úvodní skladba přináší vzdálený varhanní sound, který přichází z velké dálky zvolna do popředí. Téma se několikrát opakuje, jakoby nás mělo připravit na něco závažného... Také zvuk trubky a cinkání percussion prokreslují sound, ale tomu prozatím jednoznačně vévodí varhany. Vážné, až pochmurné, smutné a osamělé.... jako nekonečná severská pláň nejodlehlejší a nejosamělejší části Evropy - jíž je alespoň pro mě známá Hardangervidda.
Varhany dále prokreslují prostor, ale už se do něho vklínily i tóny prostorového soundu elektrické kytary. Rypdal kouzlí tóny a Chrinstensen na bicí hraje základní, opakující se rytmus.... Možná pro posluchače místy vzniká podobný odér jako u Pink Floyd kolem r. 1969. Nástup playbackovaných trubek ale vrací téma k meditativnímu jazzu... Hodně působivý, i když ne příliš optimistický začátek....

CIRCLES - Christensen mírně rozehrává hru na bicí nástroje a šustí činelovými proměnami. Z pozadí sound kláves přináší jistý druh tajemna a amplifikovaná trubka vnáší do nálad život a jen mírný - opravdu mírný vzruch. Varhany a bicí nástroje mají stále ten meditativní charakter...
Rypdal se přihlásí elektrickou kytarou, ale pouze v mírných tónových obrazech. Prokresluje sound bez jakékoliv snahy exhibovat v závratných bězích po pražcích. Tohle trio se muselo velmi dobře poznat, když dokázalo nahrát a prezentovat tento typ hudby. Ta vzájemná komunikace je vnitřně čitelná...

DESCENDRE - náladotvorná kompozice dává prostor klavíru, nevýbojným jazzovým bicím a cinkáním zvonečků. Rypdalova kytara kvílivým tónem stoupá vzhůru do stratosférických výšek. Protagonista hraje ovšem i na příčnou flétnu v podobných tóninách a dovytváří celkový sound

INNSEILING - kytarové téma nastiňuje atmosféru záhad a průlet virtuálním světem hlubokých propastí a lagun, sekunduje mu k tomu Mikkelborgova stratosférická trubka. Pocity mě přivádějí do obrazotvorné vize motýla, který zabloudil v nějakém ponurém světě propastí, jeskyní a hledá cestu ven vzhůru ke vzdálenému nebi, kde je slunce a vzduch....
Pozor - přichází výrazná změna. Christensenovy bicí nástroje se rozbíhají v rychlém tempu vpřed, podporovány percussion, varhany vytvářejí závan čerstvého vzduchu a stratosférická trubka si vyměňuje prostor s elektrickou kytarou. Nemění rejstřík a barvu, zato se technicky předvade v rychlé výměně tónů, ale jen krátce a zase se vracíme do hloubavého potemnělého soundu. Rypdal je malíř. Nanáší pastelové, nikoliv syté a ostré barvy a kreslí originální hudební obrazy bez jména

MEN OF MYSTERY - kvílivé rozevření kytarového prostoru klouzavého dolů ohýbaného tónu čeří bubenické proměny Christensenovy čisté neexhibiční hry. Rypdal kytarové téma obměňuje, pohrává si s detailem, ale nečekaně přetvoří svůj hudební obraz. Na celém albu nebyla nahrána baskytara, kontrabas, ani klávesové basy, přesto jejich absenci nijak zvlášť nepociťujete. Pojednou do kytarového soundu vstoupí mírně destruktivní až zneklidňující prvek, který jste předtím nevnímali, ale jen krátce. Jakoby naznačí... varhanní sound se prolíná se základní harmonií a Mikkelborgova amplifikovaná trubka (poučený Milesem Davisem) ohýbá tóny a vkládá se vzrušivý moment. Také bicí nástroje více ožívají a v breacích a činelových úderech docházejí proměny.....hudba se blíží k závěru přechází vlastně plynule bez nějakého viditelného přerušení k úvodnímu pochmurnému tématu varhanního soundu a kvílivé kytary...

SPEIL - závěrečná skladba opakuje úvodní téma varhanního motivu, za doprovodu úsporných pinkfloydovských bicích, klávesy jsou nahráné zdvojeně pro umocnění atmosféry a trubka svým melancholickým ohýbaným tónem se přibližuje a vzdaluje. Kytarové tóny se stratosféricky propojují s trubkou a v kontemplativních obrazech vám vstupují nenásilně do mysli jako nová estetika. Kytarové obrazy se vznášejí a opět stoupají do neuchopitelného prostoru. Hra nálad a pocitů bez nějakého zásadního hudebního schématu tradičně komponované skladby...


Hudba Terjeho Rypdala není určena pro většinového posluchače. Mnohý rocker klasického založení s tím bude mít problém, ale možná že raní "pinkfloydáři" objeví nějaké asociace.... Dnešní hektická doba přináší stres, nervozitu, neustálé povinnosti, úkoly a také starosti a neklid... pro tuto hudbu nebude mít pochopení. Jakoby totiž vyjadřovala pocity dnešního člověka se znejistěnou budoucností a vnášela neklid a nesoustředěnost na běžné a obyčejné věci. Je opravdu určena pro koncentrovaný poslech a možná i meditační stavy... do kterého nepatří vyzvánějící mobily a tlak zvenčí... Netvrdím, že je možné tuto hudbu poslouchat denně, ale rozhodně před ní nezavírám dveře. Není to ale také žádné anestetikum, má svůj vnitřní rozměr a je dobře, že existuje. Napsal několik soundtracků a je nositelem ceny Grammy. Z jeho hudby možná nevyzařuje optimistický pozitivismus, ale přesto to není recept k depresivním stavům, alespoň já to tak cítím. Natočil řadu alb a orientace v nich chce skutečně velkou koncentraci a klid. Já osobně album Descendre dekoruji plným počtem hvězdiček pro svoji mimořádnost, nezařaditelnost a impresivní uměleckou výlučnost...

reagovat