Winter, Johnny - Still Alive and Well (1973)

Johnny Winter po téměř raketovém startu na konci šedesátých let a počátkem let sedmdesátých byl na výsluní své popularity a jeho význam přesáhl oblast amerického Jihu, zejména Texasu, odkud tenhle bílý bluesrockový démon pocházel. Steve Paul jak producent vycítil příležitost nabídnout i ostatní Americe (kromě zmíněného Jihu) démonického albína a vydláždil mu cestu mediálním prostorem a Winter naskočil do pořádně rozjetého vlaku. Později se tvrdilo, že Steve Paul hodně mluvil Winterovi do repertoáru, jakoby se bál, že albínský kytarista nebude schopen sestavovat kvalitativně vyvážený playlist na svých albech a začal ho tlačit do pozic, které Winterovi nebyly zrovna po chuti. Winter (podobně jako Jimi Hendrix nebo Jim Morrison) byl labilní a citově nevyrovnaný a tak svoje přicházející deprese začal léčit americkou whisky a bohužel také heroinem….
Album Still Alive And Well vynikající kytarista obsadil pouze dvěma vlastními skladbami, zbytek byl ve znamení písní jiných autorů, ale i coververzí, ostatně tohle bylo v dané oblasti celkem běžný zvykem.

ROCK ME BABY – úvodní kytarový riff vyjíždí Winter ze střední polohy do vyšší a pohrává si s daným motivem jako umíněné dítě. Skladbu napsal legendární Big Bill Broonzy a Winter ji doslova „zaplevelil“ řadou nezřízeně rychlých a šumlovaných tónů. Jeho chraplavý identifikovatelný, ale přesto obtížně srozumitelný vokální projev syrově souzněl s drsnou interpretací. Baskytara Randyho Jo Hobbse hraje stejně hřmotně a útočně, ale v daném pojetí to jinak ani možné nebylo

CAN´T YOU FEEL IT – kytarový nástup předjímá úderný rock ve stylu Rolling Stones, kapely, o které ještě na albu uslyšíme. Klasicky pojatý rock and roll nepředstírá nějaké závratnosti a aranžérské rafinovanosti a hraje se zde s plným nasazením s patřičně dravým odpichem, kdy bicí Richard Hughese dostávají příležitost řádit jako o život. Je to ale Winter, který zde střídá svoje syrové intuitivní hraní rychlé výměny tónů a ohýbáním jejich koncovek. Na rok 1973 nic progresivního, ale stále strhující a bezprostředně samozřejmé a hlavně žádané.

CHEAP TEQUILA – autorem skladby je Winterův sparring partner z kapely Rick Derringer, který použije akustickou kytaru a také se postaví před mikrofon. Jeho hlas by mohl být doprovodným sborem do Uriah Heep, ale naštěstí Derringer proslul jako bytelný kytarista, který za sebou zanechal slušnou muzikantskou stopu. V každém případě je to výrazná změna v pojetí alba, vymykající se z winterovského soundu. Máme tu také hosta – americký producent, kytarista The Nazz a skupiny Utopia zde zasedl za mellotron, nástroj na Winterových albech zcela neočekávaný, ale přesto je ve skladbě nepřeslechnutelný.

ALL TORE DOWN – syrové kytarové intro nám nabídne další skladbu. Mírně mi připomene skladbu Hideaway od Chicaga v ústředním riffu, pak se ovšem promění v drsnou kytarovou záležitost na pomezí hardrocku s čitelnými postupy. Skladba mi na winterovský model americké rockové hudby zní poněkud více britsky (!). Je ovšem příležitostí pro oba kytaristy, jak Wintera tak Derringera zaplavit svěřený prostor kytarovými exhibicemi syrového pojetí hry

ROCK AND ROLL – tak tuhle skladbu si Winter napsal sám a jak slyším, má jeho čitelný rukopis. Třebaže máme co dělat s bluesovým feelingem, je zde přítomen akcentovaný tříakordový výměnnný model údernosti, pod nímž uhání rytmické předivo dobře seřízených basů a bicích. Winter osobitým způsobem ohýbá přediva nekonečných tónových náletů dramaticky rozechvívaných. Nic na přemýšlení. Nehraje se zde hlavou, ale skrze živočišné smysly, jakoby si interpret vyřizoval svoje soukromé účty s vůkolním světem. S ohledem na řadu komplexů, s jakými se tenhle mimořádný kytarista potýkal, zní tahle teze dost věrohodně. Strhující, obnažené až na kostní dřeň, doplněné hostujícím klavíristou Markem Celingmanem.

SILVER TRAIN – tahle skladba je coververzí legendárních Rolling S. Nemýlím-li skladba se nachází na jejich problematickém album It´s Only Rock And Roll (But I Like You). Nekomplikovaná skladba s jasným záměrem vytvořit šlapavý a strhující hit, ostatně první plán Jaggera a Richardse. Kytary tady drhnou v nekompromisním stylu za podpory rozpumpované rytmiky a dobře frázujících hlasů. Derringer a Winter se střídají v kytarových honičkách, ale přesto ctí stonesovský model, jenom svoje pojetí více nabíjejí energií a rozdivočují jeho aranžmá….

AIN´T NOTHING TO ME – akustické kytary zvoní, stejně jako pedalová steel-kytara a máme tady skladbu, která stojí na countryové křižovatce. Oposlouchaný model Stones z období Sticky Fingers a Exile On Main Street. V téhle skladbě by Johnny Wintera málokdo hledal, což jeho skalní fanoušky (jak předpokládám) hodně pobouří.

STILL ALIVE AND WELL – zmatené hlasy a máme tady návrat na syrovou hardrockovou půdu. Rick Derringer napsal pilotní skladbu alba. Kde se nekompromisní rockové postupy spojují s chraptivým Winterovým vokálem a jeho vypilovanou kytarovou hrou. Akcentované rytmické proměny znějí dost zajímavě a jsou šancí i pro řádně odpíchnuté basy Randyho Jo Hobbse. Výtečně šlapající kapela je podepřená výraznou souhrou a exhibující prostor pro kytarové eskapády nemůže chybět ani tady. Po předešlé „limonádové“ skladbě je tohle pořádný nářez se vším všudy, co tenhle styl přináší. V některých okamžicích jako bych ucítil vliv Jimiho Hendrixe, což bych bral ne jako výtku, ale poklonu.

TOO MUCH SECONAL – klasický model winterovského blues, který nahrával o řadu let později pro label Blue Sky společně s Muddy Watersem. Co ovšem překvapí, je flétna hostujícího jazzmana Jeremyho Steiga, kterého bych očekával všude jinde, jenom mne právě u Wintera a zní jim to společně velmi dobře. Ano, tohle je ta správná podoba hospodského blues, která se dá nejryzejším způsobem zahrát jenom v začouzených saloonech USA. Flétna je kreativní – někde mezi Hubertem Lawsem, Jiřím Stivínem a Herbie Mannem. Vedle akustické kytary a dobra slyším i mandolínu a je to opravdu stylové, že mám chuť hodit nohy na stůl, zapálit si doutník a srkat Jacka Danielse. Prostě paráda!

LET IT BLEED – závěr ovšem patří Rolling Stones. Tedy další coververzi od nejstarších britských legitimních chuligánů. Stones hrají skladbu rozvláčněji, ale důrazněji, zatímco mv pojetí Wintera se hraje s větším nasazením a rozkresleností. Přimočaré, odvázané a stále podmanivé a ukazuje to životodárnou sílu téhle hudby, která bude zasahovat další rockové generace. Na rozdíl od Keitha Richardse a tehdy přišedšího Micka Taylora do nahrávající kapely – tady Winter a Derringer instrumentální téma ozdobili větší hráčskou razancí…..

Na albu Still Alive And Well je několik překvapení, které jsou v daném pojetí nečekané, obecně vzato si ale myslím, že ďábelský kytarista natočil i silnější alba a proto cítím potřebu tuto okolnost zohlednit i ve svém hodnocení a nabídnu proto čtyři hvězdičky.
reagovat

gunslinger @ 08.02.2012 15:40:13
mám tento album veľmi rád.. skladby ako ROCK ME BABY a STILL ALIVE AND WELL teda stoja za vypočutie.. ako píšeš ďábelský gitarista natočil aj lepšie albumy , ale zasa od tohoto ich veľa lepších nie je(samozrejme podľa mňa).

Petr Gratias @ 08.02.2012 19:11:47
Zdravím, Gunslingere (nebo Guitarslingere?)
pokud bych měl označit moje NEJoblíbenější
Winterovy vinyly, tak bych asi uvedl

PROGRESSIVE BLUES EXPERIMENT
JOHNNY WINTER AND
JOHNNY WINTER AND (live)
3rd DEGREE

ale není třeba to brát jako absolutní dogma.
Největší síla tkví v jeho živém vystoupení.
Měl jsem to štěstí a v r. 2010 jsem ho viděl v Brně v Semilasse. Velmi opotřebovaný až přízračný člověk,
ale jak hrábl do strun, tajil se mi dech nad tou smrští energie!

záměrně neuvádím alba natočená za spoluúčasti
Muddyho Waterse

Petr Gratias @ 08.02.2012 19:31:28
Ještě bych poprosil o opravu v názvu....
v prvním slově je chyba.
Správně je: Still.
Díky!

gunslinger @ 09.02.2012 04:54:42
moje najobľúbenejšie albumy (čo sa časom u mna menia ) sú momentálne
Johnny Winter - 1969
Hey, Where's Your Brother? - 1992
Still Alive And Well - 1973
Third Degree - 1986
Johnny Winter And - 1970
ale zase nepoznám všetky jeho albumy naspamäť (má ich zato dosť)