Yamash'ta, Stomu - Go Too (1977)

Projekt japonského skladatele, dirigenta, hudebního aranžéra, hráče na bicí nástroje, percussion a klávesové nástroje – Stomu Yamashty – Go Too – jsem do své sbírky získal o dost později než samotné první album, přesto ale nadšení z onoho grandiózního projektu ze mě nevyprchalo a tak jsem s netajenou zvědavostí prahnul po tom se dozvědět, zda tento japonský hudební génius udrží napětí a vytvoří nějakou další silnou paralelu s projektem Go (1976).
Hráčská obsazení se v mnohém opakovala, ale byla zde i jiná jména a tak jsem neodolal a objednal jsem si album od kamaráda v Německu a tak jsem mohl album zařadit do své sbírky s pocitem, že v našich kamenných obchodech s hudbou toto album není známé a že se v jistém slova smyslu bude jednat v jistém slova smyslu o „raritu“.
Vzhledem k tomu, že tady na Stomu Yamashtu nikdo nereaguje, mám důvod album přiblížit vaší pozornosti…

PRELUDE – úvodem zazní astrální šum a něco jako tlumená nukleární exploze, které se vrátí s výraznějším akcentem. Zní to tajemně, ponuře a pak mám pocit, že se jedná o nějakou bouři s řadou prapodivných elektronických kreací. Zvukové a hlukové imprese přinášejí také tajemný šepot a blíže nespecifikovatelné instrumentální improvizace se závěrečným zasvištěním….

SEEN YOU BEFORE – zabzučení synthesizeru a výtečně seřízená rytmika basů a parádní bicích. Tohle zní hodně funkově – na bicí bývalý Santanův bubeník Michael Shrieve a na baskytaru Paul Jackson radost poslouchat jejich spolupráci, ale jsou tady i hlasy. Ten ženský prezentuje Linda Lewis, u nás méně známé jméno (mihla se v beatlesovském filmu Help!) a Jess Roden, zastupující mužskou populaci. Cítí soul jako Leon Thomas. A tak i tohle spojení sem přináší vzdušné víry a bohaté harmonické proměny. Výtečně zaranžovány s parádní akcenty s rockovým přízvukem…. Tenhle okamžik jde do fusion music a už cítím i přitlumené tóny famózního Al DiMeoly, jehož kytarové party jsou hodně čitelné svým pojetím i barvou, kterou kreslí svoje instrumentální eskapády. Sekundují mu natočené smyčce a ona pulsující rytmika. Energie, která vybuchuje v přetopeném kotli. Klasicky studovaný hudebník Yamashta nemá problémy s rockem, jazzem ani soulem a dokáže dát věcem správný řád…

MADNESS – Michael Shrieve – fantastický bubeník kooperuje s Yamashtovými percussion a další tvar se opět přesouvá k jazz rocku, který jsme slyšeli na albu Automatic Man. Kytarové party přebírá Doni Harvey a Brother James sem vkládá latinskoamerické percussion a opět ty vynikající pěvecké party již zmíněných sólistů, doprovázené fantasticky pojednanými sbory. To je plnokrevné muzikantství a sborové zpěvy na výbornou. Etnické prvky skloubené s rockem, jazzem, soulem až někam ke gospelu, to je vysoká škola hudebního mistrovství, dovedeného k dokonalosti. Výtečné akcenty a bubenické breaky mají strhující schopnost vás pohltit. Závěr skladby pohlcuje masivní elektronický šum, místy připomínající mořskoý příliv bijící do pobřežních skal….

MYSTERIES OF LOVE – procítěné kytarové party Al DiMeoly a přichází rozvláčné lyricko-romantické téma s procítěným projevem Jesse Rodena. Klavírní party Petera Robinsona dokreslují atmosféru stejně jako les smyčců. Rytmika se rozbíhá, ale nemá tendenci srážet agresivně do kolen, ale spíš poskytuje prostor interpretaci, která se noří do vln mysterií lásky, jak napovídá název. Kytarová mezihra si pohrává s jemnými předivy a rozvibrován jednotlivé tóny jako když se tvoří bubliny na mýdlové hladině. Smyčce ovšem přicházejí jako blesk z čistého nebe a instrumentace, která získává na intenzitě překlene harmonickou oblohu jako polooblouk duhy. Řekl bych, že máme co dělat s milostným songem s vyzpívanými mužskými i ženskými emocemi v tom nejpřesvědčivějším slova smyslu. Místy mi Jess Roden zní mírně jako David Coverdale… má ale dostatek své vlastní hudební nezávislosti a skladba je ukončena mohutným zvolna odeznívajícím finále…

WHEELS OF FORTUNE – zmatené mužské a ženské hlasy a rychlý běh a divoký výkřik v prostoru a už se nám nabízí další skladba. Funková rytmika tepe a dusá a divoké kytarové doprovody spolu se rvavými sbory nabízejí další svižnou a elasticky ohebnou skladbu. Kola štěstěny znějí s názvukem mnoha příslibu. Přicházejí sem prvky latinsko-americké hudby s orchestrací smyčců. Ta kooperace hlasů a hudby se v něčem připomíná v modelu skladby Love Devotion And Surrender od Santany, ale tady je téma více rozšířeno a aranžersky více propracováno. Ďábelský Al DiMeola opět v akci svými superrychlými běhy a výtečně rozvibrovanými tóny. Kdyby takhle měla znít „pop-music“ budoucnosti, byl bych věru spokojen. Pro rádia, ale tahle hudba není použitelná, je zde až příliš mnoho rytmických a harmonických zvratů a instrumentálních vstupů…. Skřehotání racků zvolna přechází do další skladby….

BEAUTY – klavírní party a Jess Roden v dalším vroucném ztvárnění. Pokud bychom měli vyjádřit interpretačně a instrumentálně pojem „krása“, asi by se tyto aspekty v úvodní skladbě zcela protkaly. Smyčce jsou opět přítomný a sborové hlasy nabývají na intenzitě a opět odcházejí do pozadí. Velmi tklivé včetně interpretace Lindy Lewis a basovým flažoletům, které koření celkový sound. Al DiMeola na svůj akustický kation nám optě předevede svoje neopakovatelné umělecké kousky, které srší energií a jsou výtečným protipólem vroucné interpretaci. Závěr opakuje poměrně výrazný motiv s řadou elektronických šumů a neidentifikovatelných astrálních zvuků nekonečna…..

YOU AND ME – bzučení synthesizerů Yamashty a Robinsona je opět kosmickým útvarem s řadou tajemných mystérií a s polyrytmickými nástupy basů a bicích s percussion. Spojení jazzrockových principů se soulem a etnickými prvky střídá téměř písničková fáze, určená oce pro širší posluchačské spektrum, ale jako nějaký podbízivý vykalkulovaný model se mi určitě nejeví. Myslím, že i tady se leccos vytahovalo od takových Sly And The Family Stone nebo Earth Wind And Fire a po bělošské linií od Doobie Brothers. Mužské a ženské hlasy jsou plné odhodlání a entuziasmu rozdávat dobrou náladu a pohodu a otevírat srdce a duši těm, co chtějí naslouchat. Doni Harvey na kytaru sem sází funkové tóny do spojení s velmi kvalitními rytmickými základy a smyčce ukončují tenhle sedmiminutový výlet do nekonečného astrálu…

ECLIPTIC – elektronická kouzla Klause Schulzeho a Stomu Yamashty nabízejí šumění větrů, moře, zvuky pralesa nedozírné Amazonie, které se rovněž dají přemístit do světa science-fiction. Myslím, že hudebně dál od Pink Floyd nebo od Hawkwind, ale jakoby nás chtěli vzdálit od zemské přitažlivosti a oprostit nás od všednodenní nudy a virtuálně nás odnést do světa absolutní nirvány….

Zajímavý hudební projekt…. I když si myslím, že Go (1976) už asi zůstane nepřekonáno díky své odvážné koncepci, ale možná ještě užšímu sepětí instrumentálních pasáží se zpívanými. Yamashtova hudební vize má svou sílu, ale v některých okamžicích mám pocit, že se zde vsadilo více na „písničky“, které jsou ale ovšem výtečně interpretovány. Chybí mi zde přítomnost Steve Winwooda. Album Go Too je ale projekt, u kterého si myslím, že nuda je cizí slovo a lze ho doporučit. Přesto ale budu trochu přísnější a jednu hvězdičku mu uberu. Ne ze zlomyslnosti, ale z přesvědčení, že jsem mírně čekal větší důraz na instrumentální podíl, asi tak jako na prvním projektu…


reagovat