Dire Straits - Communiqué (1979)

Můj vztah ke Knopflerově družině Dire Straits je takový zvláštní. Někdy si na ně nevzpomenu třeba rok, abych se poté mírně zbláznil a jejich desky poslouchal celý měsíc neustále dokola s představou, že se vlastně jedná o velice příjemnou a uklidňující hudbu. Což vlastně hudba na deskách Dire Straits je. Většinou je pomalá, zvolna plynoucí, vyžadující soustředěného posluchače. Svižnější kousky, kterým se skupina samozřejmě také nevyhýbá, však naštěstí nefungují na první dobrou a posluchač se k nim musí skutečně proposlouchat.

Po úspěchu s debutovým albem se dlouho nečekalo a skupina hned v následujícím roce vypustila do světa další dílko s názvem Communiqué. A skutečně lze podle názvu tuto desku chápat jako oficiální prohlášení Marka Knopflera a jeho družiny, že jsou zde a z dobytých pozic nehodlají ustoupit ani o píď. Opět se inspiračně jedná o směs blues, reggae, country a kdoví čeho ještě, a to vše dohromady vytváří dokonalou představu rockového písničkářství. Vše stojí a padá s neskutečně barevnou Markovou kytarou, která je všudypřítomná a mnohé skladby povyšuje až na samou hranici rockové geniality.

Kupodivu nejméně mne zaujala titulní píseň. Určitě není špatná, ale je bohužel obklopena z mého pohledu dokonalejšími kousky, přičemž ten první, zadumaná píseň Where Do You Think You're Going?, ve mně vyvolává vzpomínky na má gymnaziální léta a úvodní seznamování s Dire Straits díky neskutečně šumící kazetě, kterou mi zapůjčil spolužák. Na ní bylo několik nejvýraznějších skladeb včetně výše jmenované písně. Tou druhou radostí je jasná hitovka Lady Writer, jedna z mála svižnějších skladeb na albu. A pokud mám pokračovat dalšími jasnými tutovkami, tak nesmím zapomenout na úvodní Once Upon a Time in the West a nádhernou Portobello Belle, s níž jsem měl zpočátku trošku problém, ale dnes na ni nedám dopustit.

Deska Communiqué asi není tím nejlepším, co Dire Straits natočili, to tak krátce po debutu asi nebylo možné. Každopádně se Knopflerův skladatelský rukopis postupně vyvíjí ke tvaru, který se ve své dokonalosti uplatní na čtvrtém albu Love Over Gold. A je čím dál jasnější, kdo je pro skupinu tím hlavním, možná i jediným tvůrčím mozkem, což asi ne všichni nesou s povděkem. O tom svědčí třetí deska, na níž se z tehdejší sestavy již dva hráči nepodílí.

reagovat

Petr_70 @ 30.07.2019 21:34:02
Dire Straits neměli špatnou ani průměrnou desku, všechna jejich alba jsou za 4 * a víc.
S hodnocením souhlasím, díky za recenzi a připomenutí jedné z jejich šesti nahrávek...

horyna @ 31.07.2019 04:03:30
Oproti emočně malinko strohému debutu, který ovšem obsahoval naprosto jedinečné kompozice, je tohle posun správným směrem. Jinak Petr to vystihl přesně. Martine díky za fajnovou recku.

Petr_70 @ 31.07.2019 08:39:01
Já osobně hodnotím nejvýš první eponymní album a čtvrté Love Over Gold. To jsou jasně pětihvězdičkové záležitosti.
Ale třeba třetí Making Movies bude pro skalní rockery možná tím nejlepším, protože jako jediné album D.S. je oproštěné o vlivy country.
Já se za úplně skalního rockera nepovažuji a country mám rád - tedy i toto, zde recenzované album. :)

Martin H @ 31.07.2019 14:00:39
Pánové, děkuji za pozitivní reakce. Stejně jako Petr70 nejvýše hodnotím debut a album Love over Gold.
A k tomu country. To mi v rocku určitě nevadí, ale je to spíš případ od případu. U Knopflera je to taková lehká inspirace, která se k jeho zpívaným příběhům velice hodí, viz Telegraph Road.

Dire Straits mají u mě takovou zvláštní pozici: beru je jako nádhernou oddechovou hudbu (tím je nechci nijak degradovat, naopak chci ocenit jejich pohodovost a schopnost zrelaxovat lidskou mysl). Moc ráda si je pouštím, když něco maluju, zrovna tohle album má velice příjemné pomalé písně a pro tyto účely se hodí dokonale: Nechávám své nápady plynout na plátno a vše to kořením touhle hudbou. Občas člověk potřebuje u hudby vyloženě relaxovat. Složité dlouhé art rockové skladby jsou sice nádherné, ale nadruhou stranu vyžadují (alespoň ode mě) veliké množství pozornosti a energie, tímpádem se čas od času stávají poněkud vyčerpávajícími. Ale hudba Dire Straits (a nejen jejich) opět naladí mysl do stavu připravenosti na něco "obtížněji stravitelného."
Co se týče písní, tak nejvíce mě zaujala Lady Writer a Once Upon a Time in the West ;)
I přes vše co jsem řekla výše musím být v hodnocení opravdu spravedlivá, dávám 4 hvězdy
reagovat

alienshore @ 07.11.2013 19:40:20
jeden z najkrajších albumov Dire Straits pre mňa, Walrusa je to tak ako píšeš, krásny oddych, relax a pohoda plus skvelé melódie a nádherné gitarové sóla

tykeww @ 08.11.2013 10:30:18
Dire Straits jsou úžasní a Mark Knopfler můj nejoblíbenější Guitar Hero, jsem rád, že je skupina oblíbená i mezi mroži :D

zdenek2512 @ 08.11.2013 12:39:19
První zmínka o Dire Straits byla v Melodii v roce 1980, nikdo z mého okolí to neměl a tak jsem si musel počkat až Supraphon vydal Love Over Gold, které mě doslova nadchlo zvláště Telegraph Road, následné Brothers In Arms mě pro změnu zklamalotou komerčností. I když kytara Marka Knopflera je na obou deskách skvělá. Tohle album jsem si koupil až mnohem později na CD, je to dobrá deska, ale vadí mi na ní ten příklon k country. Myslím, že jejich nejlepší album je Making Movies a následuje Love Over Gold. Jsou chvíle kdy si tuhle kapelu pouštím s manželkou, které se ty písničky líbí.

zdenek2512 @ 08.11.2013 13:21:47
P.S. Walrusa: pořád se mi líbí jak píšeš, protože to píšeš jak to cítíš, a to si cením nejvíc. :-)

Walrusa @ 08.11.2013 13:30:47
zdenek: děkuju ;) to mě moc potěšilo ;) Ve škole jsme se učili psát recenze a říkali jsme si, že autor recenze by do ní měl své pocity promítat minimálně a měl by se ji snažit psát objektivně, ale to se mi prostě vůbec nelíbilo, proto to dělám takhle ;) nejen kvůli nedostatku odborných znalostí, ale i kvůli tomu, že k hudba je prostě pocitová a subjektivní ;)
A ještě jednou děkuju ;)