Hancock, Herbie - Secrets (1976)

Album Secrets vynikajícího amerického jazzmana – představitele fusion music a funku Herbie Hancocka (jednoho z žáků Milese Davise) jsem získal ještě v dobách vinylů zvláštní cestou. Bratr mého kamaráda – byl jako zasloužilý učitel vyznamenán a s nějakým svazem učitelů (snad družby) se mu podařilo za bývalého režimu vycestovat koncem sedmdesátých let do Holandska po stopách Jana Amose Komenského. Navštívili Naarden, kde je Učitel národů pohřben a protože chtěl svému mladšímu bratrovi udělat radost, koupil mu v obchodě tuhle desku, kterou mu z Holandska přivezl. Byl to ale Danajský dar – protože kamarád poslouchal Creedence Clearwater Revival, T Rex, Geordie, Sweet a Slade a tahle hudba ho zastihla totálně nepřipraveného na jazz, fusion a funk. Přinesl to tehdy ke mně a tak se ke mně album dostalo. Pohltilo mě jeho pojetí funku a album jsem v prvním týdnu hrál poměrně často nejen sobě, ale i případným návštěvám a tak mě uvízlo v paměti.
Pravda, v dnešní době ho už nevlastním…. Půjčil si ho ode mě jiný kamarád a nějakým nedopatřením ho položil na postel, na kterou se nedopatřením vrhla potmě v nějakých nezvládnutých emocích jeho předpubertální sestra a pádem těla na vinyl to Hancock nevydržel a praskl….. Bylo mě to sice kompenzováno, takže újmu jsem nakonec neutrpěl. Potom jsem už ale album nějak nesháněl pod tlakem spousty jiných alb. Na deskách mě ale už nějak nebylo dostupné a v dobách CD jsem na něj asi pozapomněl… Když jsem se na Progboardu podíval na Hancockovu diskografii, tak jsem si vzpomněl na souvislosti. Tahle historka se zapomenout nedala…..
Úvodní skladba (jak si album vybavuji) DOIN´IT byla správně šlapavé funk s ukázkově přesnou a dynamickou rytmikou. Bubeník James Gadson a baskytarista Paul Jackson byli jedno tělo jedna duše a udržovali svým základním motivem napětí zdařile bezmála deset minut. Vynikající byl multinistrumentalista Bennie Maupin na saxofony, klarinet a lyricon, což byl dechový synthesizer. Pak zde byl mimořádný kytarový hráč Wah Wah Watson, který sice neohromoval nějakou technikou hry ve stylu Johna McLaughlina a Al DiMeoly, ale jeho práce se zvukem, wah wah pedál, elektronické krabičky a kytarový synthesizer, to byl prostě výtvarný ateliér, kde se míchaly barvy na velké paletě zvuků….. Z dalších skladeb bych jmenoval dnes už veleslavný jazzový standard CANTELOUPE ISLAND, který jsem znal z podání pražských Jazz Q. Tady se Hancock vracel k etnickým africkým kořenům funku se všemi přírodními způsoby. Byl zde silný melodický motiv, který pravděpodobně přímo vybízel k vytváření dalších a dalších coververzí. Hodně se mi líbila i skladba SPIDER a pak tajemná SWAMP RAT, v níž jsem vycítil jakési prvky horroru, psychedelie a šamanského rituálního tajemna. Vůbec po zvukové stránce zajímavé dobrodružství v dobách, kdy se testovaly nejen posluchačovy smysly novými barvami zvuku a proměnlivého soundu, ale vlastně i kvalita domácích reproboxů, ať už tovární nebo domácí výroby (!).
Jazzoví puristé sice na album žehrali, že Hancock se po vzoru Milese Davise moc pustil k funku a svoje jazzové niveau pouští k vodě, což byla z jejich pohledu svatokrádež, ale myslím, že si tím Hancock přitáhl mladší publikum, kterým byl trochu blízký rock, ale ještě více funk a soul s etnickými prvky. Herbie Hancock byl formát a obklopil se řadou elektronických klávesových instrumentů a přídavných efektů, takže vedle elektrického piana Fender-Rhodes, clavinetu Hohner D6 a klasického koncertního klavíru, zde byl polyfonní synthesizer Oberheim a synthesizery ARP a také používal echoplex, který tříštil, ohýbal a narovnával zvuk… Do toho samozřejmě percussion a spoustu bicích nástrojů s deformovanými hlasovými formacemi. Jevilo se mi jako do značné míry novátorské, a jnak pojednané než projekty Chicka Coreyi, Jana Hammera, Joe Zawinula nebo George Duka… Třebaže album Headhunters, které je Hancockovou vlajkovou lodí nepokořil, bylo album Secrets plné různých zvukových tajemství a hledání, které se mi opravdu líbilo jako protipól blues, hard rocku, folk rocku, art rocku, prog rocku. Je to sice zprostředkovaná informace a na můj styl jinak pojednaná recenze, než je mým zvykem, ale myslím, že čtyři hvězdičky bez uzardění i dnes bych dal….


reagovat

alienshore @ 17.01.2014 15:46:59
ja by som to povedal asi takto, u mňa je Secrets posledným dobrým albumom Herbieho Hancocka, to čo vydával neskôr je pre mňa absolútne nepochopiteľné a mám k tomu veľmi negatívny postoj, lebo Hancock sa zapredal komercii a to je na takého muzikanta ako je on ťažký prečin, nahral však veľa kvalitnej hudby počas 60-tých a 70-tých rokoch za čo mu patrí veľká vďaka, spravil pre jazz veľmi veľa a na to sa nezabúda ..., Peter Gratias dík za pripomenutie tohto albumu!

Petr Gratias @ 17.01.2014 16:01:50
Zdravím Alienshora....
díky za reakci. Je pravda, že až do detailu s Hancockovou produkcí dalších let nejsem obeznámen,
ale vím, že v osmdesátých letech u nás vyšla vinylová deska Future Shock, kterou mi tenkrát koupil syn a vím, že zcela nečekaně pak ke mně na návštěvu přišli bubeník Jirka Rybář a klávesový hráč Olda Veselý vstřebat tyhle hudební trendy, když od art rocku zaveslovali někam jinám a hledali elektronická východiska pro nový repertoár Synkop. Několikrát za sebou jsem ji to přehrával a oni z alba byli unešeni. Experimentovali tenkrát s elektrickými bicími pady a s počítačem Commodore, Yamahou DX7 a hodně na tom "ujížděli".
Pro mě už ovšem tohle vůbec nebylo nebylo. Místy mi to znělo jako diskotéka a vůbec taneční produkce s elektronickými prvky, které ke konci osmdesátých let už u nás.... Dávná vzpomínka.
Hodně jazzmanů tenkrát Hancock otrávil, ale mám pocit, že paralelně vedle elektronického repertoáru hrál přísně akustický klavírní jazz a tím si to publikum zase udržoval...
Zdravím!

alienshore @ 17.01.2014 16:29:45
Petr Gratias, u Hancocka mi jednoducho vadí že po Secrets akokeby už nemal záujem niečo objavovať ..., namiesto toho sa pustil do elektroniky a neskôr prerábal pop-rockové piesne, toto jednoducho nie je moja predstava jazzu ...

pre porovnanie taký Chick Corea na staré kolená vydal v minulom roku avantgardný fusion The Vigil a to som sa teda dosť čudoval že sa na také čosi dal, u Hancocka nič také nevidím, proste sa stiahol a robí pohodlný jazz pre masy, na živo je Hancock klasa to je jasné ale tie jeho posledné výtvory to je ozajstné sklamanie, jediné čo by stálo za zmienku je Hancockove hosťovanie na albume Parallel Realities (1990) od Jacka DeJohnette, na ktorom hosťoval aj Pat Metheny