Dux & Martin Koubek - Crowleys Music Shop (2010)

Poslední album Martina Koubka a skupiny Dux vznikalo v poměrně dlouhém časovém období mezi léty 2006 až 2009. V pozadí stálo mnoho různých vlivů, ale především to byla nezaviněná vážná dopravní nehoda, která Martina Koubka na delší čas vzdálila nejen nahrávacímu procesu, ale i koncertování a dalším s tím spojeným aktivitám. Vážný úraz byl překážkou k dalšímu rozvíjení jeho uměleckých záměrů. Naštěstí se podařilo po delší době uvést jeho zdravotní záležitosti do správného směru a začal se zvolna vracet k muzicírování a po nějakém čase bylo dokončeno i dlouho připravované album, které se představilo s řadou velmi zajímavých skladeb (až na jednu výjimku) z vlastní autorské dílny.
Na albu se objevuje v roli zpěváka i bývalý člen Duxu, americký baskytarista Michael R. Franklin, který už v době realizace s kapelou nepůsobil. Repertoár Duxu je nazpíván v „diplomatickém jazyku rock and rollu“ v angličtině, protože album bylo připraveno nejen pro domácí hudební scénu, ale také pro export do zahraničí, kam Dux plánují expandovat.

CRAZY RED – AND – YELLOWS – úderný rockový nástup a první skladba se zařízne do vašich uší. Výrazná unisono elektrické kytary a baskytary doprovází zastřený a ostrý Koubkův hlas. Harmonii v pozadí drží hammondky, které sice nijak nápadněji nevyčnívají, ale jejich sound cítíte. Uprostřed skladby Koubek vystřihne razantní technicky vyprecizované sólo. Rytmické proměny do skladby vkládají švih a proměnlivost. Velmi úderná začátek v hardrockovém duchu….

DANCING THROUGH THE NIGHT – úvodní téma patří Čepelákově klavíru, ale potom už se rozběhne nekompromisní jízda v klasickém rockovém slova smyslu. Živé baskytarové party a svižné, ale nekomplikované bicí nástroje udržují patřičné napětí. Koubkův hlas doprovázejí sborové zpěvy a Hložek se blýskne několika bubenickými breaky, aby pak prostor přenechal Čepelákovu synthesizeru, který zahraje zajímavé sólo a to už je tu opět Koubek se svou kytarovou jízdou s rytmickými proměnami v sestupné harmonii. Nad skladbou se vznáší sférické svištění synthesizeru. Na okamžik se rychlý běh zastaví, aby do něho vstoupily hammondky a pak jízda pokračuje v nezměněném emocionálním nápřahu. Skladba má řadu proměnlivých rytmických obrazů a kreativní instrumentální party nanášejí nové tónové variace…

MR. TRAFFIC LIGHT – kytarové intro prošvihne potemnělou oblohu a ve středním tempu se nám rozbíhá pořádně odpíchnuté rockové boogie. Koubek zde vedle kytarových partů nahrál i foukací harmoniku, které popřává stejně emocionální prostor, jako elektrické kytaře. Skladba má bytelnou zemitost a přímý tah na branku bez nějakých velkých taktických oklik. Drží se standardních modelů a tak v instrumentální pasáži, kde dostávají prostor hammondky nám vrátí na chvíli klasický sound Deep Purple z první poloviny sedmdesátých let. Do standardního hard rocku foukací harmonikou vstoupí i bluesový odér.
Skladba má kompozičně promyšlené schéma a nikterak neobehrává žánrová klišé a cítíme z ní velký přesah..

RORY IS COMING – další skladba je oslavou Roryho Gallaghera, kterému zde Koubek skládá poctu v parafrázovaném názvu Gallagherovy skladby z jeho slavného alba Tattoo. Text je Koubkovým vyznáním, kterým se sklání před odkazem předčasně zesnulého hudebníka. Střídání kytarových schémat však přesto poskytne Čepelákovým hammondkám prostor pro krátké výtečně preparované sólo. Je to však Koubek, který zde vystřihne výtečně vystavěné kytarové téma s precizním technickým uchopením a jasným výrazem. Jeho energetický potenciál a odevzdání se dané skladbě má skutečně mimořádný rozměr.

MOTHER´S GONE – Sevřený klávesový sound ve spojení s rozostřenou kytarou s rozlamovanými akordy je úvodem baladě, která má ponurý sound, který prokreslují varhany a potěmnělý zpívaný projev. Skladbě je věnována slavné české jazzové zpěvačce Vlastě Průchové – matce světově proslulého českého hudebníka Jana Hammera. Koubka spojovalo blízké přátelství s jeho rodinou, která žila po jeho emigraci v Praze a zažívala šikanování komunistický režimem. Velmi citlivým způsobem Koubek nejen ve zpívaném textu, ale i ve výtečně vystavěném sóle jakoby vyzpívával pocity zmučené a trýzněné lidské duše a deklaruje tak osudy výtečné umělkyně, která bohužel nedostala zasloužený prostor pro větší sebevyjádření a její umělecká osobnost nedošla zaslouženého uznání, jak by si sama zasloužila. Velmi sugestivně vyznívají propojované kytarové a klávesové party, které jsou zakončeny mocným forte….

ANYTIME IN MY DREAMS – v rychlém, neuroticky droleném rytmu skvěle sehraných kytarových a baskytarových unison se nám představí další skladba. Základní riff má nosnost mostní konstrukce a nad ním sviští synthesizerové party a zastřený zaostřený vokální projev. Dynamická napětí v jednotlivých odstínech jsou velmi dobře prokreslená a pak už se rozběhne skladba v daném rockovém tempu v před. Jsou tu opět hammondky, které dodají další melodické výšivky do tématu. Uznání zaslouží dobře vystavěná unisono basů a kytary a Koubek opět řádí v hardrockovém nápřahu s neomylnou přesností a přesto v melodických intencích. Technicky s vysokým nasazením, přesto bez nástinu nějakých laciných exhibic slouží hudebnímu schématu v jízdě na plný plyn…

FIRST TIME – hardrocková kompozice v prvním plánu rozvíjí dané schéma s úderným riffem, žádaným ve jmenovaném žánru. Nezdráhá se zařadit opět krátký vstup na foukací harmoniku, která je příjemným osvěžením v neomylně vedeném běhu. Do rockových pasáží vstoupí krátce klavír a Koubek má na ústech opět foukací harmoniku, které zde supluje kytarové sólo. Čepelák se předvede krátkým sólem na hammondky a jak zjistíme, ani zde Koubek nepopřeje oddych elektrické kytaře a s přesností jehly šicího stroje vyšívá další kytarové téma jehož exhibici má v normě daných mezí, aby dodal skladbě novou transfúzi, ale aby ji nepřebil nějakým ďábelským řáděním. Smysl pro proporce a přesto žádná náznaky šetření s vlastním emocionálním potenciálem….

HEY LITTLE PETEY – další rocková skladba má v sobě prvky funku, což potvrdí i vstupní téma Němcovy baskytary a rytmické proměny Hložkových bicích. Skladba podle mého názoru odbočuje od daného konceptu nejen pojetím zpěvu, ale především v rytmických obrazcích. V refrénu ovšem Koubek opět přitlačí na ostří pily, opře se o jasnější hudební strukturu, ale jenom dočasně. V mezihře Němcova baskytara funkuje ve velmi zdařilém stylu v propojení s bicími, ale jako tsunami se přižene divoká Koubkova hra kytarových eskapád, vznášející se nad celým tématem. Formálně dost obtížná skladba v dané rockové koncepci, které zaujme především hudebníky a milovníky sofistikovaných hudebních témat…

I SHOULD HAVE DONE MORE – syrově rozostřený kytarový úvod a skladba běží ve středním tempu, kde přiznávky na hammondky dodávají barevnost. Přesto máme co dělat s typem rockové balady. Volnější tempo a uvolněnější nálada, ale Koubkovy kytarové nájezdy proměňují její melancholii do rockové naléhavosti a syrovosti. Jeho přeznívání kytarových tónů a vypilovávané detaily v rychlých bězích potvrzují mistrovské zvládnutí nástrojů, ať už se jedná o Fender Stratocaster nebo Gibson. Čepelák opět zaperlí sólem na hammondky. Trochu se mi zdá, že jeho klávesy jsou v komplexním soundu trochu upozadněny a měly být více vysunuty do popředí, ale třeba to byl aranžérský záměr….

BLOW UP THIS SCREEN – skladba středního tempa víceméně v baladickém uchopení s hammondkovským soundem v pozadí a s nezbytným koubkovským kytarovým tématem, kde jako úporný architekt staví konstrukci základních nosných stěn celého hudebního mystéria. Rytmické proměny a časté akordické výměny a zrychlená unisono se táhnou jako hadí tělo celou písní. Hlasy neztrácejí ostří, ale více energie nabývají až v další zrychlené části. Závěrečné téma s patřičným důrazem přivádí skladbu k závěru…

LITTLE WING – Hendrixova legendární skladba inspirovala a zřejmě i nadále i bude inspirovat další a další kytaristy. Koubek, jako velký Hendrixův obdivovatel zatoužil vytvořit vlastní osobitou coververzi, kterou nám právě zde nabízí… Podařilo se předvést nejen technicky, ale i v barevném spektru zajímavý hendrixovský derivát. Hlasy mají větší ohebnost, ale možná postrádají onen hendrixovský eroticky zabarvený podtón. Kytarové playbacky jsou ale dovedeny do detailní přesnosti navíc s více vybarveným tématem, které harmonicky drží z pozadí hammondky. Koubek ovšem v závěru zahraje jedinečné fortissimo v hendrixovském stylu. Ze skladby je cítit velký respekt a úcta k tomuto velikánovi, ale přesto dostatek vlastních schopností vyrovnat se s danou předlohou….

I WANT TO KNOW YOUR GURU´S NAME – vedle Koubka se objevuje před mikrofonem na albu i Michael R. Franklin, který si napsal k této skladbě i text. Kytarový riff úderně valí skladbu vpřed a důrazné akcenty dávají skladbě pořádnou porci plnotučné energie. Koubek má na rtech opět foukací harmoniku a po jeho vstupu je zde zase prostor pro Čepelákovy hammondky, kterému unisono kytary a baskytary přenechávají prostor. Hypnotický rytmus bicích a baskytary pak přede jako namazaný stroj a Koubek sešlápne wah wah pedál a akcentovaný rytmus otevře široký prostor pro „bitvu“ jedné z nejlepších Koubkových sólových prezentací a Čepelákových hammondek. Hardrockové téma se valí vpřed za kytarových nájezdů a šlapající rytmiky v suverénním podání a v barevných tónových obrazech perlivých kláves. Dravost, emocionalita a přesto pokora a úcta před hudební formou – tak by se daly shrnout moje pocity z poslechu alba Crowleys Music Shop.

Skupinu Dux tvoří talentovaní hudebníci, třebaže jejich jména nejsou na domácí rockové scéně mediálně známá. Kytarista Martin Koubek se však obklopil takovým typem hudebníků, kteří splňovali nejen jeho tradičně vysoké nároky na kvalitu interpretace, ale i výrazu a muzikantské univerzality. Skupina Dux jako jedna z mála na naší rockové hudební scéně používá varhany Hammond, které dodávají jejich hudbě určitou výlučnost a ve spojení se suverénními dravými rockovými kytarovými party a drsným hlasem Martina Koubka vytváří poctivou rockovou hudbu hranou s velkým drivem a nasazením. Je pro mě ryzím a věrohodným rockerem na plný plyn, který výtečným způsobem ovládá kytarovou hru a třebaže se (bohužel) netěší obecnému uznání jako jiná jména na naší hudební scéně, je pro mě in on klasikem české rockové kytary.
Protože mě pojí s Martinem Koubkem velmi úzký kamarádský vztah a mám na albu drobný „podíl“, nemohu mu z objektivních důvodů dát víc než čtyři hvězdičky, třebaže si myslím, že by album dosáhlo na plný počet…




reagovat

catcher @ 19.06.2011 07:56:46
Zdravím Petra a dík za připomenutí nedoceněného kytaristy a jeho kapely. Tohle album (ještě) neznám, ale mám pár věcí Duxu z počátku devadesátých let s plnokrevným "dřevním" hardrockem, který se pořád dobře poslouchá. Zejména In memoriam Vladimír Padrůněk (1992)opravdu stojí za poslech, nejen kvůli přítomnosti fenomenálního basisty. Kompaktní valivý sound s výraznými Hammondkami, takhle u nás hrál je Dux.

Petr Gratias @ 21.06.2011 23:22:07
Zdravím Catchera.... potěšilo mě, že sis na Dux vzpomněl. Je to plnokrevná hardrocková hudba na plný plyn. Čas od času vnímám, že je Jiří Schelinger adorován jako "král českého hardrocku".
Když ale poslouchám Dux, znovu si uvědomuji jak Schelingerova skupina vedle nich v hardrockových polohách hraje "druhé a možná místy i třetí housle". Myslím si, že v tomhle pojetí hardrocku, kde cítím maximální odevzdání rockové podstatě a výrazně vybroušenější instrumentální výkony neměli Dux vážnější konkurenci po instrumentální stránce. Martin Koubek se prosazoval sám a neměl za sebou žádné klany, které by ho protlačily k nějaké mediální slávě a za to si ho vážím.....

Borek @ 25.02.2012 20:49:28
Pro účastníka nespočtu koncertů Jirky Schelingera s Čechovým bandem v zádech je takové vyjádření "slovem do pranice".
Už v minulosti jsem tady pěl chválu na skupinu F. R. Čecha, potažmo Schelingera, naživo to byl totiž nefalšovanej rockovej nářez. Žádní šviháci ani Rudové, jen perfektně šlapající rytmika (za všechny Kavale, Stárek), parádní sóla (i Říha tu uměl zahrát, o Kubešovi psát netřeba), upozaděný Čech a vpředu frontman jak se patří. Rocker tělem i duší, jakých žádná doba nezrodí moc. Jako zpěvák nadán nezaměnitelným hlasem snad přímo od Boha, jako člověk bezprostřední a bezvadnej. Právě hudba byla tou nejstálejší láskou jeho krátkého života, i proto stále hůř a hůř snášel Čechovy manipulace.
Abych ale taky dodal něco nového a k věci. Mám možnost srovnání! Co si přát víc?

Na 4. července 1991 se zapomenout nedá. Pro jedny Den nezávislosti, pro jiné večer dalšího splněného snu. První vystoupení Jethro Tull u nás jsem si nechat ujít nenechal. Stejně jako tisícům dalších nedočkavců ve vyprodaný hale mi ale bylo dáno poznat, zač je toho předkapelový přehmat. Kdekterý soubor z košaté domácí folk/rockové scény by jistě svou úlohu splnil bez potíží, míra tehdejší tolerance publika byla totiž ještě přímo úměrná stupni jeho natěšenosti. O podobné si dneska všichni účinkující mohou nechat již jenom zdát.
Nebudu špekulovat, co rozhodlo ve prospěch Duxu, že se mu dostalo možnosti toho večera zahrát, jistojistě to však nebyla jeho produkce, co za nominací stálo. To, jakým způsobem se kapela na pódiu prezentovala, připomnělo ty nejhorší stránky starých zábavových časů v zapadlém vesnickém lokále. Pravda, zbytek Duxu v tom byl nevině, jen si nechal líbit, že se jeho vystoupení zvrhlo v megalomanskou sebeprezentaci kytaristy, nepřirozeně se svíjejícího v nekonečné sólové křeči. V životě předtím a dlouho potom se na mě z pódia nehrnulo tolik mrazivé prázdnoty, jak právě tenkrát. To už víckrát zažít nechci, říkal si v rozčarovaném kotli každý, na koho se jen člověk podíval. Ještěže Jethro Tull svým strhujícím výkonem dali nadlouho zapomenout na všechno předcházející dění.

Střih. Další nezapomenutelný večer nese datum 17. listopadu 2003. Pro jedny Den boje za svobodu a demokracii, pro jiné také opakované splnění hudebního přání.
Obě významná data odděluje plný tucet let, což je každopádně dostatečně dlouhá doba na to, aby člověk ze vzpomínek vytěsnil negativní zážitky a pamatoval jen to dobré, v mezičase navíc podpořené spoustou dalších luxusních prožitků z mnoha představení všeho vysněného druhu. Blížící se pražské vystoupení Deep Purple, jejichž čerstvé album Bananas i Don Airey v sestavě mi přišli náramně k chuti, tak přivodilo předkoncertní nirvánu.
Čtyřikrát v životě se mi poštěstilo slyšet jednu ze svých nejoblíbenějších kapel naživo, a právě tehdejší výkon řadím jasně nejvýš. Přitom párplům úlohu na poslední chvíli víc než stížilo předkapelové déjà vu.
Nepochopitelných deset minut před avizovaným začátkem (!) vyběhl na pódium nedočkavec s charismatem "prezidenta" Evropské unie Van Rompuye a odstartoval druhé kolo úděsného zážitku pod značkou Martin Koubek a Dux. Tentokrát to naštěstí netrvalo víc než půl hodinu, i ta byla pro mnohé nekonečná. Svědky byly jak přímé reakce na místě (vzdor nadšencům v prvních dvou řadách, kteří aplaudovali i výkonu techniků, zvukařů, bedňáků, uvaděče, uklízeče, prostě všem), tak internetové ohlasy, o něž v době nového milénia již nebyla nouze. Za všechny možno připomenout dojmy Michala Kocha, redaktora musicserveru.cz >> odkaz
Kromě několika profláklých cover verzí a dlouhých a ještě delších kytarových sól, support nabídl již pouze důkaz, že frontman Duxu své velikášství za uplynulých dvanáct let vyhnal do maxima. A na podobnou notu neváhal nechat naladit i svoje webové stránky. V jakém stavu se nacházejí teď mi není známo, a ani to znát nebažím. Tehdejší nevkusné ohánění se jménem Vládi Padrůňka v každém odstavci textu, jak vystřiženém ze vzorového životopisu toho nejzasloužilejšího disidenta, plus pochvalný komentář o zdárném průběhu pražské akce, mi stačily napořád.

Dobrou zprávou je, že v posledním desetiletí se s legendární předkapelou zdárně míjíme. I tak se mi vždycky "před" sevře žaludek, co kdyby náhodou… Ne, žádné do třetice nehrozí. Prostě bych se sebral a šel. A místo koncertu doma poslouchal Schelingerova alba Hrr na ně… a ...nám se líbí. A snil bych o tom, že právě Jirka se příště objeví na Koubkově místě. Dal bych za to mnohé, ještě víc bych mu to přál!

PS: Nevím, co o Duxu psáno v moudrých knihách, na mých dojmech by však pranic nezvrátilo ani písmo Jiřího Černého.