Porcupine Tree - The Sky Moves Sideways (1995)

O ambientní hudbu jsem se nikdy nestaral, nepřitahuje mě a tak je vlastně jasný, že první dvě cd Porcupine Tree mě nic neříkají. Začal jsem je sbírat až od téhle desky a vzpomínám, jaký to s ní byl ze začátku boj. Dokonce jsem několikrát uvažoval o jejím prodeji, vždycky když jsem si ji ale pustil, rozmyslel jsem si to a řekl, tak ještě chvíli holka doma vydrž. Za nějakej čásek se to ale všechno změnilo a obrátilo v její prospěch a dnes jsem tůze rád že ji mám ve sbírce vedle ostatních, stojí vlastně na jejím začátku.

Snake se tu o ní rozepsal mistrovsky a přímo profesionálně a tak to vezmu jen ve zkratce podepřené vlastními dojmy:

Vesmírné obrysy nesourodého shluku hudby rozčíse The sky moves sideways phase one, uhrančivá, na ozvěny bohatá táhnoucí se pecka, která v půli doslova exploduje do tripového tanečního reje s inspiračními impresemi východu a geniálními extatickými vpády flétny. Uklidňující tóny v jejím závěru působí jako očista duše. Po strojové drsňárně Dislocated day, je tu moje nejmilejší, překrásná a posmutnělá The moon touches your shoulder. A stejně jako u Snakeovi verze přijde po Prepare yourself, druhá fáze The sky moves sideways, tolik už mě nabaví ale hlásek Suzanne J. Barbieri je kouzelnej a mořský šplouchání se zpěvem velryb nemá chybku.

Z druhýho cd si pouštím noční výlet hvězdnou oblohou Stars Die s hebce předoucí baskytarou Colina Edwina a hlasy z nějké kosmické základny a závěrečnou Moonloop (Coda).

Inspirace Floydovskou deskou z 75 roku je prvotní, ale nálada této kolekce směřuje úplně mimo prostor do dikobrazova jedinečného světa, který se postupně začíná přeorientovávat do rockových směrů.
reagovat

Snake @ 01.10.2016 09:57:23
Moje začátky s "The Sky Moves Sideways" byly úplně stejné. Poslouchal jsem to pořád dokola a říkal si, co na ní všichni mají ? Nakonec jsem ji přijal za svou, ale není to zrovna můj nejoblíbenější titul z dgf Porcupine Tree. johne, díky za pěknou recenzi.

EasyRocker @ 01.10.2016 10:21:54
Určitě jedno z mých nejoblíbenějších alb od PT, spolu se Signify, Stupid Dream a tvrdou dvojicí In Absentia + Deadwing. Další ze srdečních kapel...

horyna @ 19.05.2018 12:54:18
Elektronika neni moje hobby, alespoň v hudbě ne. Tady je poměr vůči klasickým nástrojům ještě přijatelný a tak vyjma několika okamžiků mám desku rád. V první skladbě zní Willsonův hlas, jako zpěv Cavanagha z Anathemy.

2CD Kscope - KSCOPE124 /2010/
Packaged in a Digibook with attached 8-page booklet including lyrics.

Původní Stevenův oumysl byl jedna skladba - jedno album. Naštěstí mu došlo, že by to ta jedna skladba nejspíš neutáhla, tak ji rozdělil na dvě části (podobně jako v případě singlu "Voyage 34") a doplnil dalšími čtyřmi kratšími kousky. Tracklist původního vydání byl tedy následující :

01. The Sky Moves Sideways (Phase One)
02. Dislocated Day
03. The Moon Touches Your Shoulder
04. Prepare Yourself
05. Moonloop
06. The Sky Moves Sideways (Phase Two)

Jenže od onoho roku 1995 došlo k celé řadě reedic, a tak budu hodnotit vydání od Kscope, na kterém jsou skladby v tomto pořadí :

01. The Sky Moves Sideways (Phase One)
02. Dislocated Day
03. The Moon Touches Your Shoulder
04. Prepare Yourself
06. The Sky Moves Sideways (Phase Two)

07. The Sky Moves Sideways (Alternate Version)
08. Stars Die
09. Moonloop (Improvisation)
10. Moonloop (Coda)

Po tajuplné, téměř dvě minuty trvající introdukci se velmi zvolna rozjíždí The Sky Moves Sideways (Phase One). Tempo je velmi vláčné a atmoška plná klidu a melancholie. Wilsonův hlas zní sugestivně a refrén je opravdu silný. V čase 8:30 přichází zrychlení do hybného, téměř tanečního rytmu a dlouhá instrumentální pasáž, ve které mě kytara svým hlukem a zkreslením trhá na malé kousky. Jsem z ní opravdu nervózní, ale poslední tři minuty jsou už opět plné míru a pokoje. Následuje Dislocated Day, monotóní ostřejší kousek s trýznivou kytarou a zpěvem upraveným efektem telefoního hluchátka a po něm nádherná balada The Moon Touches Your Shoulder. Wisonův trademark s krásnou a smutnou melodií, ve které se objevují kontury Pink Floyd. Pro mě jeden z hlavních favoritů tohoto (dvoj) alba. Prepare Yourself je jen krátkou instrumentální vsuvkou, na kterou navazuje The Sky Moves Sideways (Phase Two). Po ambientním začátku skladba pokračuje zhruba tam, kde končila fáze 1. V první trochu ostřejší pasáži se objeví éterický vokál Suzanne Barbieri, do kterého neurvale vstupuje Steven s přehulenou a ostrou sólovou kytarou. Vláčný rytmus doplňuje víření perkusí, zvuk je stále hustší a hlasitější a po další ambientní vsuvce přichází vyvrcholení v pěkném, byť poněkud štiplavějším kytarovém sóle.

Druhý disk začíná alternativní a nedokončenou verzí skladby The Sky Moves Sideways. Nejedná se o nějaké demo nevalné kvality (to by Pišta asi nedopustil), ale o pracovní mix a zvuk je tedy velmi dobrý. Skladba má téměř 35 minut a od plnohodnotné verze liší se jen v některých detailech. Asi nejvýraznější odchylku jsem zaznamenal u bicích, které jsou tady naprogramované a v hybnějších pasážích svým duc duc rytmem vyvolávají představu stroboskopy bičovaného tanečního klubu. Ovšem chtěl bych vidět ty obličeje v okamžiku, kdy spustí Wilsonova kvílivá kytara. Zcela jiný je pak především samotný závěr skladby, ve kterém dostává daleko víc prostoru vokál Suzanne Barbieri. Trochu uklidnění přinese následující a krásná melancholická píseň Stars Die, na kterou zcela plynule navazuje šestnáct minut dlouhá improvizace Moonloop. Ambientní plochy, klapot perkusí a repetivní smyčky mě pomalu uspávají a unášejí do jiné dimenze. Trochu zpozorním až s nástupem Stevenovy kytary, ale ten je tentokrát milosrdný a svůj nástroj tolik netýrá. Krásnou klouzavou basu sem nahrál Colin Edwin. Nástup skladby Moonloop (Coda) poznám jen podle číslovky na displeji, ten přechod je zcela bezešvý. Její struktura je ovšem zřetelnější a výrazná melodie vygraduje v bolestivě hlučném finále.

Valná většina fanoušků album hodnotí v superlativech, ale je tu taky nezanedbatelná skupina těch, kteří jej mají za "nejfloydovštější" počinek v historii Porcupine Tree. Sám Wilson se k albu staví poměrně rezervovaně a já jsem na tom podobně. Je tu celá řada vynikajících okamžiků, ale také slabší chvilky vyplněné vatou. A vydržet těch 110 minut na jeden zátah dá taky jednomu docela zabrat. Nedávno jsem tady hodnotil placky Up The Downstair, Staircase Infinities, ale i Voyage 34 a ty jsou mému srdci o něco bližší. Poctivé tři hvězdy - velmi dobré, nikoli však zásadní.


reagovat

Stanley63 @ 17.12.2015 17:59:05
Kdybyste se mě zeptali, kdy jsem objevil skupinu Porcupine Tree, tak bych po pravdě odpověděl, že asi před 14 dny, kdy jsem tady četl recenzi na jedno z jejich alb... já vím, jsem ostuda, ale já o téhle kapele opravdu nikdy nic neslyšel :-( Díky vám mám ale aspoň zase co objevovat a začal jsem právě u tohoto alba, o kterém Snake píše, že je z tvorby skupiny asi "nejfloydovštější", ale i přesto (nebo možná právě proto) mě nadchlo. Zejména titulní skladba (pro mě) nemá chybu, i když v některých okamžicích tam ty Floydy slyším až moc okatě :-)

Snake @ 17.12.2015 20:17:48
Stanley, nemáš se vůbec za co stydět. Všichni furt něco objevujem a ten, kdo tvrdí, že zná a naposlouchané má všechno je akundrát sebestřednej blbec ;) Mě udělalo radost, že ty moje pokusy o recenze mají nějaký smysl...

Deska, která vás svou meditativní floydovskou náladou převede někam do jiné dimenze. Dominuje zejména pomalé tempo, ale občas se objeví i znepokojující pasáže, elektronické ruchy a samply, aby se hudba následně opět přelila do původní nálady. Naposlouchání tohoto dvojdisku může sice někomu trvat poměrně dlouho, ale zase bych netvrdil, že je zde nějak extrémně náročná hudba, spíše velice umně poskládaná. Srovnání prvního disku s floydovských WYWH je nasnadě a kapela se inspirací ani netajila. Rozhodně jedno z vrcholných děl PT z éry před jejich přitvrzením. Wilsonovi je nutno složit poklonu, protože v polovině 90. let rozhodně podobná hudba neměla na růžích ustláno.
reagovat

b.wolf @ 09.03.2011 13:11:14
Výstižná recenze-tohle album je jedno z mála, které od PT mám v oblibě. Výborná atmosféra, pohodové, uvolněné, semtam trochu napětí, super. Ty tvrdší už tak moc nemusím. 5/5

Mohyla @ 11.06.2014 17:50:29
Áno, je to dosť meditatívne, možno aj floydovské, ale na Wilsonov spôsob! Poklonu mu zložím aj ja! 5*

Tohle je jednou ze dvou alb Porcupine Tree, které můžu poslouchat i dnes bez pobaveného úsměvu na tváři. Jasně, kdyby nebylo Pink Floyd, nebylo by ani tohoto alba, ale nevím proč by mi to mělo vadit. Inspirace (a poučení se z minulosti) je hybnou pákou pokroku :-)
Vlastním tohle album v remasterované edici s naprosto dokonalým "hifistickým" zvukem. Prostě tohle album nemá chybu i kdyby se všichni dědečkové hříbečkové všeználkové na hlavu stavěli.
reagovat

Jsou desky, které člověk může poslouchat jen tak, třeba k nějaké činnosti a přinese mu to stejný zážitek, jako by se na poslech nevím jak soustředil. To ovšem není případ The Sky Moves Sideways. Ač mám Porcupine Tree velmi rád, přiznám se, že tohle album od nich hraji asi nejméně. Není to proto, že by bylo z mého pohledu nejslabší, ale proto, že na tuhle desku musí uzrát ten správný čas. Byla by opravdu velká škoda pustit si album pouze jako hudební kulisu.
Pilíři celého LP jsou titulní skladby The Sky Moves Sideways Phase One a Phase Two a improvizační záležitost nazvaná Moonloop. Porcupine Tree se zde ocitají na pomezí psychedelie a "učesanějšího rocku". Z ostatních skladeb bych ještě vyzvednul vynikající The Moon Touches Your Shoulder, která je snad ještě lepší v živém provedení na albu Comma Divine.
Na remasteru od Snapperu je pak navíc zařazena téměř 35 minutová alternativní verze titulního tracku, který měl být původně vydán vcelku (nikoliv rozdělen na fázi 1 a fázi 2).
Album je skvělou ukázkou vybroušeného hudebního stylu a osobitého pojetí. Škoda jen, že v dnešní uspěchané době mám tak málo času, abych si celý titul vychutnal v naprostém klidu od začátku do konce bez přerušení. Ten zážitek za to opravdu stojí.
reagovat

To, čo je v kontexte tvorby slávnych Pink Floyd album "Wish You Were Here", to je u zatiaľ menej známych (otázka času dokedy...) Porcupine Tree vrámci ich doterajšej tvorby album The Sky Moves Sideways.
V poradí tretie radové album je fanúškovskou základňou skupiny oprávnene považované (aj vzhľadom na v súčasnosti určitú začínajúcu komercionalizáciu tvorby PT) nedostižné. Album je vyváženou zmesou progresívne psychedelických a ambientných rockových postupov i experimentov. Dramaturgická koncepcia skutočne pripomína floydovské WYWH s titulnou vyše 18 minútovou kompozíciou na úvod a jej druhou, 16 minútovou časťou na záver alba. Ďalšou, 16 minútovou perlou je skladba Moonlop, ktorej singlová verzia v roku 1995 prerazila aj v USA a dopomohla PT k súčasnej popularite za oceánom. Album dopĺňajú ešte dva vyše 5 minútové tracky - dynamická "Dislocated Day" a krásne melancholická "The Moon Touches Your Shoulder".
Toto album by malo byť základnou, povinnou výbavou každého ozajstného progrockera!
reagovat