Porcupine Tree - Deadwing (2005)

12.04.2018 steve | #

Po dobu účinkovaní kapely Porcupine Tree, byla veškerá pozornost upřena na hlavního leadera a téměř výhradního skladatele Stevena Wilsona. Jeho většinový podíl na výsledném schematu, tvorbě, psaní písní a v neposlední řadě také úspěchu, který jeho kapela dosáhla, není potřeba zpochybňovat. Dost často se však zapomíná na celkový obraz hudby tohoto britského tělesa. Za konečný sound, takový, který skrze elektronické medium dostává posluchač, je kromě Wilsona odpovědný ještě jeden důležitý člověk. Tou osobou je klávesista Richard Barbieri, tvůrce většiny geniálních myšlenek, které tvoří to nejpodstatnější - finální melancholickou složku. Bez něj by v určitých úsecích jednotlivých skladeb, a že jich není málo, nebylo co poslouchat.

Ať je to minimalistická zvuková koláž v úvodu titulní Deadwing, niterně vypreparované kouzlo atmosféry písně Lazarus, galaktické zvuky během Arriving Somewhere But Not Here nebo vydolovaný pocit osamělosti v průběhu skladeb The Start Of Something Beautiful a Glass Arm Shattering.

Ano, souhlasím, S. Wilson je génius. R. Barbieri je však ten, kdo míchá s našimi emocemi.
reagovat

bullb @ 12.04.2018 12:52:01
Ktorýsi z recenzentov tu spomenul, že niet človeka na PB, čo by nepoznal Porcupine Tree. Ja som výnimka. Priznávam medzery v súčasnej hudbe, preto pozorne čítam a počúvam. Porcupine sú ideálna hudba (hoci aj ako podmaz pri kancelárskej práci). Momentálne ma najviac berie za uši Lightbulb Sun. (Dokonca som si zakúpil CD).
Deadwing nemám prepočúvané. U mňa totiž trvá dlho, kým akceptujem nejakú hudbu (sú to desiatky počutí, aj s časovým odstupom).
steve: Dík za tip.

EasyRocker @ 12.04.2018 12:54:54
Fantastická deska, která se stala kdysi hrozně rychle láskou na první, snad druhý poslech. A dodnes bych na svém pohledu neměnil nic, prostě geny Stevena Wilsona ve mě nacházejí značnou pozitivní kompatibilitu :-)

EasyRocker @ 12.04.2018 13:42:22
bullb: ze staré tvorby se dá doporučit skoro vše - Up the Downstair, Signify, a samozřejmě geniální dvojválec The Sky Moves Sideways - reinkarnace Wish You Were Here a la 1995 :-) Pak věci jako Methanoia jsou zase plně jiný typ, skoro relaxační hudby. Lightbulb... je už na přelomu k tvrdé fázi, která vypukla u In Absentia.

tykeww @ 12.04.2018 16:20:16
Wilsonovi jsem dlouho nemohl prijit na chut a zrejme to bylo z mych obcasnych poznamek celkem znat. Kdyz jsem se ale naplno vratil k progu, najednou jsem si Porcupine Tree i dalsi projekty tohohle silence dost oblibil. Sice jeste nemam naposlouchanou celou diskografii, nicmene tuhle desku znam a poustim si ji rad. Kdybych mel ale jmenovat nejoblibenejsi placku od Porcupine, bude to zrejme Fear of a Blank Planet.

steve @ 12.04.2018 16:22:10
bullb: Lightbulb Sun je písničková, velice příjemná deska. Deadwing je daleko syrovější protipól, větší depres. S akceptováním různorodé hudby mám bohaté zkušenosti, ale dotáhnout to k desítkám poslechů naštěstí nepotřebuji.

steve @ 12.04.2018 16:24:41
tykeww: Fear of a Blank Planet je nepochybně nadčasová záležitost, jednou bude pro progrock znamenat tolik, co Dark Side of the Moon pro art rock.

Snake @ 13.04.2018 05:56:36
Jak vidím, mají PT spoustu fanoušků aj dávno po tom, co ukončili činnost. Těší mě to.

horyna @ 13.04.2018 07:15:30
Porcupine Tree mám na špici oblíbenosti všeho domácího progresivního ptactva už hodně let. Začínal jsem s Fear of a Blank Planet a doteď ji považuji za nepřekonanou. Ani tak vyjimečné desky jako jsou Havran, nebo Hand. Cannot. Erase. ji netrumfly.

09.07.2017 horyna | #

Osmá studiová nahrávka Deadwing se dá označit jako netvrdší, chcete-li nejmetalovější výtvor dikobrazího ostnu. Zvuk kytar je někdy nervy drásající, okno posluchačovi místnosti se dost často samočině otevírá do toho nejhlubšího a nejtemnějšího lesa a mašinkami zkreslený a zdepresivnělý Stevenův vokál, nahání strach i vážné pochybnosti do roviny pocitové.

Na druhou stranu je to skutečně první zcela úspěšná a do té doby i nejprodávanější nahrávka P. T., díky které kapela okamžitě podepisuje nový kontrakt s nadnárodní společností Roadrunner. O úspěch se zaslouží rovněž dva singly Shallow a Lazarus.

Na albu spolupracuje dvojice Adrian Belew, který hraje kytarová sóla va skladbách Deadwing a Halo a Mikael Akerfeldt z Opeth, který přidává vokální harmonie na Deadwing, Lazarus a Arriving Somewhere but Not Here plus druhé sólo.

Často surrealistické texty byly psány s Mikem Bennionem a Wilson měl v úmyslu je převádět do filmové podoby na způsob Lynch-ových vidin, z čehož nakonec sešlo.


Úvod a titulní Deadwing má ambice "čapnout" svou oběť okamžitě. Jadrně drsné kytary tu sedí milimetrově, v zákoutí se mačká armáda melodií, které se ukáží až s opakovaným poslechem. V půli se vykoná očistná Steveova lázeň a po ní připlují další temná mračna.
Shallow disponuje hitovým refrénem na podloží klasicko kytarovém a vzdáleně odráží jemné prvky disonantní melodiky.
Jako třetí je připravena podmanivá věc Lazarus, ihned je jasné, proč byla vybrána jako singl. Kvanta precizní melancholie, jaká vystopujeme jen u pana Wilsona. Nádhera. A nádherné okamžiky na nás čekají i s další snůškou výborných skladeb. Vybral bych dvanáctiminutovou prog perlu Arriving Somewhere But Not Here- jako dokonalou difinici stylu P. T. Vynikající a maximálně procítěný Stevenův zpěv v Open Car, nebo dojemnou baladu na závěr, skladbu Glass Arm Shattering- kde máme možnost si vychutnat rozmanitou Harrisonovu hru na bicí a dokonalou práci s atmoškou.

Deadwing je další nahrávka, na které předvedl své chopnosti a cit, co se týče ponoření do nálad, mistr oboru, klávesista Richard Barbieri.
Jde o jedno ze základních děl prog rocku.
reagovat

Pegas @ 09.07.2017 09:07:34
Nic proti recenzi, ale není to poprvé, co tu čtu "dikobrazí osten" nebo jiný překlad názvu kapely či písně a většinou mi to "rve uši", zvlášť když ten překlad není správný, což je, podle mě, zrovna tenhle případ. Není lepší zůstávat u originálu?

horyna @ 09.07.2017 11:52:08
Ahoj Pegas: jaký je tedy správný překlad? Jiný název než "dikobrazí osten" jsem nikdy nezaznamenal, ale uznávám, že to nezní zrovna cool-ovitě. Díky tvému nákupu, jsem si desku po dost dlouhé době připoměl jak poslechem, tak nakonec i recenzí. Cesty hudební jsou někdy nevyzpytatelné.

adam @ 09.07.2017 13:23:03
Ked uz preklad tak okrem tupeho doslovneho - dikobrazi strom, by som skor isiel do jemnejsieho ze trnovy strom, alebo pischlavy strom....

Óin @ 09.07.2017 13:55:34
Já to vždycky považoval za slovní hříčku, jelikož porcupine tree zní hodně podobně jako pine tree (borovice).

Snake @ 09.07.2017 16:33:38
Onen "terminus technicus" jsem použil i já, ale prodávám, jak jsem koupil :) Anglicky neumím a ten překlad jsem někde četl. Možná šířím - nevědomky - dezinformaci. Jestli ano, tak se omlouvám.

EasyRocker @ 09.07.2017 17:37:14
Absolutní skvost a prga po dovolené :-)) Nejlepší uvítání...

Pegas @ 09.07.2017 17:41:40
horyna: Zrovna v případě PT jsem i na stránkách v angličtině četl dohady o významu toho názvu a s jistotou to asi nikdo kromě Wilsona neví.

jirka 7200 @ 09.07.2017 21:25:26
Na PA myslím kdysi psali v souvislosti s Porcupine Tree o tzv. Schopenhauerově podobenství - ten stvořil teorii o stepních dikobrazech. Jistě jde o zoologický nesmysl, ale metafora je to skvělá. Ve stepi se stmívá. Vzduch vychládá a dikobrazům je tam zima. Vyhledají jiného dikobraza a přitulí se k němu, aby se zahřáli jeho živočišným teplem. V tom se vzájemně popíchají ostny, to je bolí a tak se rozejdou. Step však více vychládá, proto si najdou dalšího druha nebo družku, přitulí se, znova se popíchají a prchají od sebe…

A toto je obraz lidského dramatu: samota studí a blízkost často bolí. Pořád hledáme někoho, kdo by nás přivinul a zahřál, ale popícháme se svými citovými ostny, rozejdeme se… a už hledáme někoho dalšího...

Wilson se prý údajně cítil jako ten dikobraz, neboť chtěl dělat muziku podle sebe a ne podle ostatních, s kterými se dal dohromady.....

A Tree je údajně název domácího studia, kde si Wilson ztvořil osamocen svůj hudební výraz, který byl naprosto odlišný, než ten, který zněl na konci osmdesátek a počátku devadesátek.

Jedna z dalších teorií :-)

northman @ 26.08.2017 04:47:08
Wilsona, jako zvukového inženýra si vážím. Jeho práce na nových vydáních alb Jethro Tull, King Crimson a dalších je špičková, už kvůli němu a jeho práci jsem si je koupil. Pořád nemůžu přijít na chuť jeho sólové tvorbě i deskám Porcupine Tree, nadšení z prvního poslechu In Absentia vystřídalo zklamání po dalších posleších, příliš přepleskané říkal jsem si tehdy. Po nadšených komentářích na jeho sólové desky jsem si řekl, že na deskách Porcupine Tree musí něco být, jinak by je tolik lidí neposlouchalo, v poslední době jsem se věnoval poslechu všech dostupných alb Porcupine Tree a tohle mi připadá pro mě nejpřijatelnější. Možná bych si je i koupil, ale je mnohem více kapel a desek, které mě zajímají více. Dokonalý zvuk, pořád mi tam něco vadí, tvůj popis odpovídá desce a díky za něj, byl pro mě takovým vodítkem.

horyna @ 26.08.2017 13:23:04
northman: jsem rád, že mé vodítko tě deskou příjemně povodilo :-) Pro mě jsou P. T. letitou srdeční záležitostí a k jejich deskám jsem si cestu našel velice snadno a veskrze sám. Nový Wilson je objednaný, z toho co jsem zatím slyšel, jsem nadšený, takže očekávání veliká. Zase udělal něco nového, nečekaného, snad i revolučního. Krom zdejšího "průměrného" komentáře, jsem zatím četl samou chválu. Díky bohu, že Steven neustále a zajímavě experimentuje. Novodobý zvěrozvěst.

northman @ 27.08.2017 05:13:16
horyna: už jsem přišel co mi na Porcupine Tree vadí, je to velká podobnost s pozdní a současnou tváří Pink Floyd, do Pink Floyd sound míchají tu psychedelii tu heavy metal. Psychedelie mi vadí méně, protože jsem na ní vyrostl a ten metal více. Tím neubírám na kvalitě tvorby, ani na jisté geniálnosti Stevena Wilsona. Sólové desky neznám, ani to nechci zkoušet, ale určitá alba, mezi něž řadím tuhle desku se mi líbí.

18.01.2015 Snake | #

Dneska bychom mezi rockovými fanoušky asi jen velmi těžko hledali človíčka, kterému by jméno téhle kapely vůbec nic neřeklo. Možná tak v pravé poledne a s lucernou v ruce. Až do roku 2005 jsem však neměl o "Dikobrazím ostnu" ani páru. Mé seznámení s ním proběhlo teprve prostřednictvím desky Deadwing a mohlo za to vynikající hodnocení a celkem sugestivní recka v tehdejším Sparku.

Cédéčko jsem si tenkrát nesl z obchodu pěkně nažhavený a dodnes si vybavuji zklamání, které mi připravila úvodní titulní skladba. Mé očekávání bylo obrovské, ale kolovrátkový a celkem monotóní rytmus s razantními kytarovými vstupy mě tedy neohromil. A disharmonické, trýznivě kvílivé sólo hostujícího Adriana Belewa mi taky zrovna nepřidalo. Ovšem od následující skladby Shallow už bylo všechno v nejlepším pořádku a Porcupine Tree dostali mě na lopatu. Místy téměř prog metalový nářez s řádně břitkou kytarou mě prostě nadchnul, špatný začátek byl zapomenut a já dychtivě očekával věcí příštích. A dočkal jsem se, s bolestně nádhernou a melancholicky laděnou písní Lazarus spokojený byl jsem měrou vrchovatou. Ten refrén je úžasný a skladba samotná je jedním z pilířů tohoto alba. Koneckonců i v rámci celkové produkce Porcupine Tree patří tahle věcička k mým nejoblíbenějším a dočkala se i pěkného videoklipu.

Halo je opět písničkou z razantnějších, hodně rytmickou a podepřenou elektronikou. Navíc s výborným refrénem a zahuštěnou instrumentální pasáží, ve které znovu blýskne se Belew. V členité Arriving Somewhere But Not Here najdeme všechno možné. Od hmatatelného zoufalství, přes kytarovou masáž, až po ambient. Taky má dvanáct minut a je nejdelší skladbou na desce. Mellotron Scratch je dalším zakukleným hitem, zhruba rozděleným na dvě části. Z počátku se subtilní instrumentací, elektronikou zkreslenými bicími, zasněným vokálem páně Wilsona a srdcervoucím refrénem. Malé přitvrzení v závěru skladby neuškodí, ale opravdu řádné riffovačky dočkáme se až v následující Open Car, kde jako dokonalý protipól poslouží "měkký" a melodický refrén.

Podmanivá The Start Of Something Beautiful nabídne kontrast náladotvorné hudby ve slokách s poměrně zlostnými refrény a navíc je tu velmi pěkná instrumentální vsuvka. Veskrze povedenou tečkou za celou deskou je pak nádherná balada Glass Arm Shattering s mnohohlasným vokálním doprovodem...

Touhle deskou začal můj vztah s Porcupine Tree a během následujících let jsem postupně - a většinou v luxusních dvoudiskových edicích - nashromáždil téměř celou jejich řadovou diskografii. Sedí mi jak psychedelické začátky na deskách Up The Downstair, nebo Voyage 34, velmi melodická písničková tvorba prezentovaná alby Stupid Dream a Lightbulb Sun, i téměř prog metalový nášup v nahrávkách In Absentia, či Fear Of A Blank Planet. Postupně začal jsem se zajímat i o další projekty Stevena Wilsona, zkusil jsem to s No - Man i s jeho sólovou tvorbou a začal ho objevovat i jako vyhledávaného producenta. Nakonec i za to, že koupil jsem si remasterovanou edici In The Court Of The Crimson King vděčím právě jemu. I z výše uvedeného je tedy jasné, že mám k "Dikobrazímu ostnu" hodně blízký vztah. S hodnocením je to tedy sakra těžké, ale i když byla tahle deska tou první, plnej počet nedám. Čtyři.



reagovat

05.11.2008 dynasty21 | #

Nie je to zase tak davno co som sa dostal k tejto kapele.Deadwing je prve album co som od nich pocul(raz som naho cital recenziu a bol som velmi zvedavy).Ale samotny posluch prevysil akekolvek slova.Kazda kapela ma vo svojej diskografii jedno dielo, ktore je povazovane za vrchol.U mna je to jednoznacne Deadwing.Od zaciatku neskutocne prepracovane progresivne dielo s podmanivou naladou, ktora vtiahne do deja aj toho najchladnejsieho posluchaca.Takto ma vyzerat majstrovske dielo,zasadne album!!!!!!!!
reagovat

PaloM @ 05.11.2008 16:18:45
Ja mám najradšej Lightbulb sun a In absentia,
avšak z celej tvorby prakticky na všetkých si niečo nájdem. A rovnako rád pozerám ich legálne i bootleg DVD.

Rákoska @ 06.11.2008 12:50:48
Doporučuji tento skvost vyposlechnout v DTS ,
(dal jsem za ni nekřesťanských 650 korun,ale litovat nikdy nebudu),zvukem předčí i milovanou Absentii,i poslední počin Fear of A Blank Planet.

žanitos @ 10.11.2008 12:36:50
taky jsem jako první přišla k albu Deadwing, chytlo mě hodně, ale těžko říct, zda je nejlepší, na každém albu je něco luxusního...prostě luxusní kapelka to se musí nechat....a zmiňované Dream Theater doporučuju, další propracovaná progresivní věc =)

25.06.2007 pepanovacek | #

I s odstupem asi dvou týdnů při čtvrtém poslechu mě tohle album nepřestává bavit, prostě parádní jízda, přímo rocková smršť od prvních tónů. Skladba Deadwind neuvěřitelně šlape, moc se mi líbí úsporná hra nového bubeníka, Gavina Harrisona a hlavně, ta BASA, o ní budu psát asi ještě několikrát :-)
V závěru si Steve Wilson vystřihne sólo, model Allan Holdsworth, UK 1978.

Skvělá, tvrdá jízda pokračuje i v následující Shallow, abychom se uklidnili při třetí skladbě, Lazarus a ve čtvrté, Halo, se opět dočkali dalšího nášupu, znovu s fantastickou baskytarou a krátkým kytarovým sólem v závěru za asistence mých oblíbených lichých rytmů (střídání taktů na osm a na devět dob).

A střídají to šikovně hoši i dál, v nejdelší skladbě alba, dvanáctiminutové Arriving Somewhere But Not Here jsou jak klidné pasáže, tak velice tvrdá prostření část. A zase musím vyzdvihnout basu, ta linka je tak nádherná.
V Mellotron Scratch stojí za zmínku výtečná půlminutová pasáž od času 4:30 s foukací harmonikou (nebo je to syntezátor ?) a pěkné vokály v úplném závěru.

V Open Car se dočkáme kromě možná nejsilnější melodie na celém albu i velice pěkných a povedených rytmických zhulenin vždy ve sloce, s jejímiž podrobnostmi nebudu obtěžovat. Nicméně Ti vnímavější z Vás si jistě všimnou trochu jednodušších lichých rytmů v následující The Start Of Something Beautiful – ve sloce fráze na devět, v refrénu na pět dob (pro Filozofa – počítám až při čtvrtém poslechu). Tohle je nádherná skladba a je to právě hodně i díky těm lichým rytmům.
No a závěr alba obstarává zklidňující Glass Arm Shattering s hezkým a milým ša-la –la –la – la na konci.

Takže abych to shrnul – výborné, dravé, přímočaré, pěkně tvrdé, energií a skvělými nápady překypující album, kde já osobně musím vyzdvihnout naprosto dokonalou a úžasnou rytmiku Gavin Harrison – Colin Edwin, zejména Edwinova baskytara je pro mě lahůdka, jakou už jsem dlouho neslyšel, podobné stavy nadšení mívám při poslechu Chrise Squiera a Vládi Padrůňka.

Pepa, 26.5. 2006

reagovat

Mohyla @ 11.04.2012 15:42:06
Album som dostal len teraz, ale po pár počutiach konštatujem, že je výborný. Steve je chameleón, nielen na tomto albume, vie sa úplne prirodzene položiť do tvrďárny, aj do mäkoty, úžasné!

05.09.2005 EasyRocker | #

Vysílám akutní SOS, mohl by mě někdo zbavit závislosti na tomto albu, která vypukla zhruba po druhém poslechu? Steven Wilson nám připravil další těžko pochopitelné sousto v jedinečném duchu PT.... Tvrdé riffy, nádherné melodie, prosakující duch Pink Floyd, důrazné bicí, neuchopitelná atmosféra.... Úvodní Deadwing je razantní a psychedelická zároveň, Shallow má i přes tvrdé riffy takřka hitovou melodii, Lazarus - krásná balada, jasný singlový hit, Arriving Somewhere (But Not Here) - asi vrchol, potemnělá, úzkostná floydovská atmosféra, Glass Arm Shattering - melancholie na třetí. Každá skladba má dostatek času a potenciálu na to, aby vás rozcupovala na kousky. Oproti In Absentia je to možná celkově trochu zklidnění, ale dopad je stále stejně drtivý. Téhle šanci nemám nárok odolat, a ani to nechci.
reagovat

J.U. @ 19.04.2006 00:00:00
Poslechni si Still Life od Opeth to tě ze závislosi v pohodě dostane (ale budeš závislej na něm)

Mohyla @ 05.05.2014 07:47:41
Recenzia je síce staršieho dáta, ale stále platná, kvalita sa rokmi nestráca! Ani recenzie, ani samotnej hudby!