Buckley, Tim - Lorca (1970)

Když jsem před čtyřiceti lety začal objevovat americkou hudební scénu konce šedesátých let, bylo tu hodně známých jmen, které s tou dobou souvisely. Byla tu ale i kalifornská undergroundová scéna, u nás téměř neznámá a já začal objevovat neznámá jména jako Judy Henske, Jerry Yester, Girls Together Outrageously, Wild Man Fisher… a narazil jsem i na jméno Tim Buckley. Starší kamarád získal od něho album Lorca, které mi s velkým zdráháním půjčil a několikrát mi zdůraznil, že ztratit a rozbít Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep, Jethro Tull a Santanu by byl malér, ale ztratit nebo rozbít album Lorca Tima Buckleyho by byl superprůser a z toho jsem usoudil, že se jedná o skutečně mimořádný albový počin, ke kterému je třeba přistupovat s mimořádnou péčí starostlivostí. Doma jsem tedy bičován zesílenou zvědavostí album položil na talíř gramofonu a volume posunul doprava…

LORCA – na úvod zazní tajemné tóny elektrického piana s přeznívaným soundem, doprovázené varhanním tremolem a už se hlásí dvanáctistrunná akustická kytara s rozlamovanými akordy. Zvolna vás začnou pohlcovat psychedelické zvuky a před vámi se odvíjí blíže nespecifikovatelná hudba. K čemu ji vlastně přirovnat? Když budu hudbu analyzovat tak ucítím místy podobnou atmosféru jako má na svých albech Syd Barrett, ale v opačném gardu třeba undergroundová čarodějka Nico…. Tim Buckley má zvláštní ponurý tetelivý hlas s naříkavým timbrem, který vás nenabudí do nějakých rozverností. Zaznívají zde prvky minimalismu, ale elektrické piano nemá místy daleko k jazzu, zatímco dlouhé tóny varhan dodávají psychedelický odér pronajatý od Third Ear Band… Po několika minutách máte pocit účasti na nějakém obřadu tajemné sekty. Není zde stanovená nějaká konkrétní melodická linka, ale pracuje se zde s náladami a podle způsobu interpretace a nástrojového doprovodu jde skutečně o těžký underground zbavený agresivních decibelů, ale zároveň plný záhad….


ANONYMOUS PROPOSITION – ponurost projevu a hudebního doprovodu trvá. Do hry vstupuje kontrabas s jazzovými názvuky jako od Rona Cartera. Buckley se doprovází na dvanáctistrunnou kytaru, ale zde spíše cítíme výraznou úspornost, která je místy nečitelná. Jeho hlas je ovšem zvláštní a originální. Slyšíme v něm hodně inspirací zvenčí a tak těžko můžeme hovořit o nějaké stylotvornosti. V jeho projevu je atmosféra patetických ruských romansů, francouzského šansonu, židovských písní, ale i podivného italského belcanta. Hlas se tetelí, ohýbá, kvílí, naříká, ale i konejší a hladí a pohlcuje. Ostatní nástroje spíš tušíte, než slyšíte a tak zde opět marně hledáme nějakou melodii nebo harmonii. Všechno se odvíjí od zpívaného projevu, na který se nalepuje kontrabas, utlumená akustická kytara a nezřetelné zóny elektrického piana. Můžete mít iluzi pozdního pijáka, který do sebe nalil galon whisky upadl do bezvědomí a sám se z něho probral a vyzpívává svoje depresivní pocity…


I HAD A TALK WITH MY WOMAN – konečně přichází oživení. Dvanáctistrunná kytara nám servíruje akordické proměny a tlumeně dusající conga s přeznívajícími tóny elektrického piana z pozadí navozují pocit písňové formy. Evidentně všechno stojí na potlačovaných, ale i uvolněných emocích, které Buckley vkládá do interpretace, opíraje se přitom o osobitou vyzpívávanou rozervanou poezie ztracenců americké generace konce šedesátých let. Jeho projev neztrácí naříkavý timbr, ale přesto v něm necítíte nějakou faleš. Zdráhám se hledat nějaký český ekvivalent k jeho těžko zařaditelné hudbě, ale je pravda že mě už několikrát napadl Oldřich Janota. Hlasová interpretace je jiná, ale práce s náladami a sdělením není tak úplně vzdálená.

DRIFTIN´ – ani Hendrix – ani Deep Purple, ale další Buckleyho příspěvek. Jeho dvanáctistrunná akustická kytara vyměňuje mollové akordy a rozeznívá jistou ponurost, kterou korunuje i Buckley (jak jinak) svým ponurým hlasem. Lee Underwood moduluje subtilní tóny elektrické kytary (asi jako Fripp na prvním crimsonovském albu). V Buckleyho projevu cítím bluesový pocit vyprahlosti jeho duše. A taky cítím odér psychotropních látek, který se do hudby vkrádá méně nápadným, ale přesto zřetelným způsobem. Underwood kytarové tóny více zčitelní a Buckley mu přepustí prostor pro krátkou prezentaci. Nálady velmi ponuré a skličující

NOBODY WALKIN´ – závěrečná skladba vás ale zaručeně vytrhne z letargie. Je totálně odlišná od dosud nahraného materiálu. Energicky svižná dvanáctistrunná kytara je doprovázena zrychlenými congy a neuroticky údernými tóny elektrického piana za kterými zní zlověstný ponurý sound basů…. Je to ale emocionálně rozpoutaný příspěvek do woodstockovské atmosféry devětašedesátého roku. Elektrické piano dostane šanci zahrát zrychlené sólo v perlivých obrazech a Buckley se rozohní v expresivním slova smyslu a akustická kytara a úderná conga dovytvářejí celé téma

Netvrdím, že poslech alba Lorca je názorným příkladem a návodem k sebedestrukci, ale u slabších jedinců v osamělosti by teoreticky mohlo vyvolat sebevražedné tendence (suicidal tendencies). Tenhle pocit ovšem poněkud otupí poslední skladba. Kdo je už dlouhými léty unaven a přesycen pestrostí hudebních stylů, žánrů, pojetí, uchopení a hledá něco specificky nezařaditelného, může být album Lorca pro něho návodem, jak objevit něco osobitého. Netvrdím, že je to hudba pro každý den, ale citlivý fajnšmekr v ní objeví možná skryté kvality a věrohodnost interpretace a nespecifikovatelného sdělení.
Tohle je důvod, proč nedávám původně tři zamýšlené hvězdičky, ale zcela odpovědně čtyři.
Ctím originalitu, nepodbízivost a vysvlékání z pocitů – takový Tim Buckley asi byl…



reagovat