Blood, Sweat & Tears - BS&T 4 (1971)

Čtvrté řadové album amerických Blood Sweat And Tears jsem objevil v r. 1972, když k nám Dum Dum India přivezla várku angloamerických alb. Protože jsem byl jednoznačně unešen z jejich dnes legendární Dvojky, bylo celkem jasné, že koupit hned následující album bude mít logiku a tak jsem si vítězoslavně album nesl domů natěšen tím, čím mě tahle hudební parta překvapí…
Dnes mám Trojku a Čtverku na jednom nosiči CD a protože jsem slíbil, že nabídnu recenzi i na tohle album, tak se do toho pustím…

GO DOWN GAMBLIN´– tak tohle je začátek jako břitva. Vysunutá elektrická kytara a rytmika jako zvon. Dechová sekce jede na plný plyn. Z téhle skladby mám pocit, jako kdyby ji hrálo Chicago (!) Jsou to však jejich doboví konkurenti. David Clayton-Thomas je pan Zpěvák a navíc sem vloží i kytarový part, kde se nebojí přitlačit na zesilovač a společně se Steve Katzem sem vloží řádnou porci jazzrockového odvazu. Vynikající skladba, která je propracovaná do posledního detailu. Ukázkový příklad fusion music první generace. Napětí, dravost a muzikantská odvázanost. Už teď bych skladbu pasoval na nejsilnější okamžik na albu, třebaže jsme teprve na začátku. Tomu se říká start!

COWBOYS AND INDIANS – druhá skladba je výrazně mírnější. Melancholická v mollových tóninách se zřejmou nostalgií po starých dávno odvátých časech Divokého západu, jak už prozrazuje samotný název. David Clayton-Thomas svým chlapisky drsným pojetím sem vloží trochu snesitelného sentimentu za podpory výtečné dechové sekce. Katz sem vloží kratší sólo na foukací harmoniku. Skladba by se vešla na jejich Dvojku jako bonus, nijak neodporuje atmosféře na tomto albu….

JOHN THE BAPTIST (HOLY JOHN) – dlouhé tóny dechů a úderné klavírní party se rozbíhají ve swingujícím tempu vpřed s řadou zásadních rytmických akcentů. Posun k jazzu je zde citelný. Skladbu napsal Al Kooper a kapela ji přearanžovala s důrazem na dechovou sekce a důrazné rytmické vstupy. Kytara je odtud vytěsněna a z kláves se zde prosazuje jenom klavír, ale je místy hodně překryt dechovými party. Skladba by mohla být i gospelem, což částečně připouští i duchovní obsah textu. Píseň je ale jakási rozplizlá v závěru a chybí jí nějaká jednotící myšlenka….

REDEMPTION – Bobby Colomby nám předvede svou precizní jazzovou bubenickou průpravu a máme tady řízné jazzové poselství. Clayton-Thomas je tady výtečný. Poradí si se zpívanou melodií i výtečným frázováním a jeho drsný hlas se opírá o zdůrazněné koncovky. Řízný doprovod rozšíří rytmické metrum na conga a poměrně složité harmonické proměny dávají příležitost trubce a řízným přiznávkám saxofonů a trombonu. Tak tohle už je ryze jazzové poselství s řadou chorusů a musím obdivovat Colombyho dusající bicí a Fielderovu technicky precizní baskytaru. Ten si zde také zahraje navíc na kytaru. Řekl bych, že v téhle skladbě se najdou moderní jazzoví hráči, kteří budou hledat inspiraci a schopnost se seberealizovat. Docela obtížný kousek….

LISA, LISTEN TO ME – konečně se přihlásí elektrická kytara Steve Katze. Nic zázračného, zní opatrně a velmi krotce. Žádné výboje, jen lehké pošimrání a pak se opět stáhne do pozadí.
Výtečně zazpívané, ale obecným pojetím je skladba vedené do easy listening jazzu, v jakém skončilo v polovině sedmdesátých let i Chicago. Vynikající Lew Soloff a Cucj Winfield na trubky se dobře doplňují se saxofony, ale jinak se zde nějaké hudební „revoluce“ příliš nekoná…

HIGH ON A MOUNTAIN – uvolněnější skladba baladického typu z pozadí sem přicházejí hammondky Dicka Halligana a dlouhé tóny dechů. Skladba je oslavou mužského hrdinství a ten patos ze skladbu nemohu neslyšet. Katz sem pustí dlouhé zkreslené tóny elektrické kytary, ale zase jenom chvíli, aby snad nepopudil tradiční jazzmany (!?). Dobře zahráno a dobře zaranžováno, ale jako bych cítil zvolna, ale neodkladně vyhasínající kotel plný nápadů a originality. Třeba je to jenom zdání….

VALENTINE´S DAY – den za milovaných v interpretaci Steve Katze. Jeho hlas zní vemlouvavě. Je mu dobře rozumět, ale jeho barva hlasu zní všedně a místy až tuctově. Jestliže se jedná o milostnou píseň, je jazzová lyrika docela namístě, ale nejsem si jist, jestli je volba jeho zpěvu nějakou devizou pro kapelu, i když změny jsou vítány. Ve skladbě prosadil akustické kytary, máme tady prostor i pro Halliganovy hammondky a dechová sekce zní umírněněji. Jednotlivé vstupy nabídnou Soloffovy výtečné trumpetové tirády, ale obecně se jedná o obyčejnou písničku, kterou dostal do rukou jazzový aranžér a rozhodl se s ním něco udělat…

TAKE ME IN YOUR ARMS – tohle je ovšem už číslo pro Davida Claytona-Thomase. Tady se už zase vaří v soul-jazzové kuchyni s těmi nejlepšími ingrediencemi. Je tady hodně energie, zpívané dravosti a úpornosti. Výtečné proměny a muzikantské nástupy. Formálně výborná věc, ale chybí mi zde podíl varhan, kytary a percussion. Hit z toho ale nebude, i když skladba má tvář a styl kapely potvrzuje…

FOR MY LADY – dechová sekce je výborná, ale připomíná mi pohřební intrády nebo vánoční matiné na kostelní věži. Je to úvod pro další baladu. David Clayton-Thomas si dokáže přesvědčivěji poradit s písní, která byla napsána Katzem, ale nakonec nazpívána hlavní zpěváckým frontmanem. Má v sobě jakési retro, nostalgie po starých časech a vyznání lásky po letech. Nemyslím, že by to byl nějaký sirupovitý kýč. Interpretace nemá chybu a aranžmá rovněž, ale Claytonovi-Thomasovi přece jen sluší dravější, říznější a syrovější interpretace.

MAMA GETS HIGH – například další skladba. Nazval bych ji uvolněným jazzovým blues. Rytmika výborně swinguje. I tato skladba má svou atmosféru a pojetí. Vzpomenu si na třicátá léta a noční kluby v Chicagu, kde se prolínal svět gangsterů, navoněných prostitutek a všelijakých šíbrů a podvodníků. Velmi stylové. Zpěv a sekce trubek, trombonu, saxofonu jdou do sebe ve velkém stylu. Posun k jazzu je tak silný, že už si málem nevzpomeneme, jak album začínalo a kam se jeho hudba posunula…

Albu určitě prospěl remastering, původní analogový záznam řadu věcí smazával nebo zatlumoval. Ve srovnání s Chicagem zde opravdu postrádám suverénní elektrickou kytaru a také klávesy nejsou ve správném poměru ke dechové sekci, která zde instrumentálně vyhrává na celé čáře. Opravdu nadšen jsem byl z úvodní skladby a ta v mých očích sbírá albu hodně bodů (hvězdiček), pak ale je zvolna cítit jakýsi odliv a muzikanti Blood Sweat And Tears se až příliš brzy vzdávají pozice progresivní jazzové kapely. Jsou zde zajímavá a silná místa, ale myslím, že ta linie naznačená druhým albem se viklá v základech a muzikantské výkony jsou vpřed za hodně kulhající invencí. Objektivní by bylo tři a půl, ale dát mohu jen tři hvězdičky. Kdyby zde byly ještě tak dvě další skladby v podobném duchu jako ta úvodní, určitě by byly čtyři namístě, ale nejsou…. Nezapomenu ale připomenout, že nám zde zpívá Pan Zpěvák!



reagovat