Dylan, Bob - Another Side of Bob Dylan (1964)

Ulita angažovaného buřiče s kytarou, kterou si Bob Dylan na svých prvních deskách vystavěl ruku v ruce se svými oddanými posluchači, už mu začíná být trochu těsná a umělcovy tvůrčí ambice se v ní neklidně vrtí. Zatím ještě na své uctívače žádnou levotu nepřichystal, pořád před nimi stojí sám se svým sladkým dřevem (a jednou za piánem v Black Crow Blues) a hudebně nabírá z podobných americko-irsko-skotských studnic. Ale docela radikálně ustupuje od politických a sociálních agitací a v písni My Back Pages se dokonce otevřeně vyznává z vystřízlivění z naivních revolt a zjednodušujících názorů.

Záměrně teď vyhledává různorodá a spíš osobnější témata a polohy. Střídá lehčí (All I Really Want to Do, I Shall Be Free No. 10, Motorpsycho Nitemare) i vážnější (Chimes of Freedom, My Back Pages) nálady, vypráví zábavné i dojemné historky, lhostejno zda pravdivé či vybájené (Spanish Harlem Incident, To Ramona, Ballad in Plain D). V jedné ze stěžejních písní alba Chimes of Freedom se sice zdánlivě vrací burcující mítinková rétorika, ale prostřednicvím komplikovaných veršů a tíživých obrazů jakési transcendentální bouře. Zpěvák v téhle ódě na outsidery neprahne po revoluci, jen se naléhavým, jakoby unaveným hlasem zastává všech slabých, ponižovaných a přehlížených.

Ke skvostům patří i působivou melodií vykroužená To Ramona, autobiografický záznam jednoho bouřlivého rozchodu Ballad in Plain D nebo závěrečná It Ain't Me Babe, kde Dylan své družce vymlouvá všechny falešné představy, které si o něm vysnila, ale skvělá je většina songů této trochu opomíjené desky. Ta se jako celek může jevit trochu roztříštěně díky zmiňovanému tématickému rozptylu, ale oproti svým uvědomělým předchůdcům je zase sympaticky odlehčená. Někteří soudobí kritici Dylanovi vyčítali, že ho sláva vzdálila reálnému životu, ale pro mě je album důkazem spíš o opaku. Z přesvědčivého, ale přece jen trochu salónního revolucionáře, se stává skutečně pronikavým, citlivým pozorovatelem a vypravěčem.
reagovat