Dylan, Bob - Slow Train Coming (1979)

Album Slow Train Coming od Boba Dylana mi na počátku osmdesátých let přinesl kamarád-dylanista a svým nadšením se mě snažil získat do řad obdivovatelů tohoto alba, které k nám dorazilo (jak bylo tehdy obvyklé) s jistým zpožděním.
Přizná se, že Dylanův obrat k novému pojetí mě nezaujal ani na druhý a třetí poslech....
Deska byla ozvláštněna tím, že zde hlavní kytarové party nahrál Mark Knopfler z tehdy velmi populárních Dire Straits a rovněž zde byl i bubeník Pick Withers z téže kapely. Na baskytaru se objevil po různých oklikách Tim Drummond, známý studiový hudebník. Jméno klávesového hráče mi nic neříkalo, stejně jako hráče na percussion.¨

Úvodní skladba GOTTA SERVE SOMEBODY vykazuje víceméně standardní Dylanův styl vyprávěné písně s velmi jednoduchými rytmickými principy. Dylan slušně frázuje, ale pěvecký podíl zde jistí především trio vynikajících vokalistek, kteří sem přivádějí soul. Knopflera při sebelepší vůli neslyším a Beckett na elektrický Fender-Rhodes spíš mlží, než hraje.

PRECIOUS ANGEL má melodickou linku hodně čitelnou a zvonění akustických (playbackovanýcj) kytara je libé. Knopfler se trochu zviditelní a vedle klavíru sem Beckett přidá i hammondky. Ta dechová sekce Muscle Shoan Horns mi připadán nadbytečná. Slyším zde melodiku dáné skladby If Not For You a říkám si, že kdyby byla skladba hraná pouze na akustcié kytary, klavír a percussion... určitě by jí to víc prospělo...

I BELIEVE IN YOU začíná velmi dobře. Akustická dvanáctistrunná kytara přjemně zvoní a Fender-Rhodes perlí jako šampaňské. Dylanovská milostná zpověď zní věrohodně. Knopfler se hlásí drobnými kytarovými ornamenty. Nevím, jestli si Dylan nepřál, aby si víc zviditelnil, enbo ho nic při hře nenapadalo (?) V mezihře sem připlují prvky country a my si můžeme dopřát ten luxus snít Jednoduchá kompozice, ale má v sobě jistou sdělnou sílu s řadou drobných akcentů. V interpretaci takového Chrise Farlowa by to byl určitě hodně silný song... Příjemné na poslech.

SLOW TRAIN. Tohle je model reggae, jak ho hrají běloši. Asi nemá tu jamajskou pružnost, nevím.... Baskytara přejímá hlavní roli a ostatní nástroje bude přizvukovat. Takhle to bude od začátku do konce. Opět podpora skvělých sboristek. Obsah skladba je opět dylanovským poselstvím, ale hudba mě nudí. Knopfler a Beckett trochu vystupují z pozadí a kolaborují s tím rytmickým předivem, ale... Určitá atmosféra tady panuje, ale necítím při skladbě žádné hlubší vibrace. Tohle by mohl zpívat kdokoliv z amerického středního proudu, ať už by měl sukni nebo kalhoty.... Není to Dylan, jak ho znám na jiných albech.

GONNA CHANGE MY WAY OF THINKING vykazuje rockový riff, ale zase ta úspornost instrumentace a aranžmá působí jaksi staticky a nevýbojně. Skladba, kterou by mohl hrát a zpívat opět kdokoliv. Dechy jsou řízne, ale je o takový kolovrátek pořád dokola. Knopfler, Beckett a dechaři hrají jako pod nějakým příkazem. Postrádám mrštnost, vlastní názor a energii. Od začátku dokonce to stejné s drobnými obměnami. Přesně zahrané v čitelném rytmu, ale nekreativní a ploché...

DO RIGHT TO ME BABY (DO UNTO OTHERS) žádná velká změna bohužel nepřichází ani s další skladbou. Snad jen, že zde nejsou dechy. Mohl by to být derivát country spojený se středním proudem. Bicí a basy hraje s odzbrojující jednoduchostí. Rytmika pleská jako cesta napříč kaluže. Dokres elektrickým pianem a zatlumenými akustickými kytarami jenom mlží a dává příležitost dylanovským sdělením. Dylan jakoby hrál na šicí stroj... občas zastavuje, občas pustí aby běžel a už jsme u konce (naštěstí).

WHEN YOU GONNA WAKE UP začátek zní trochu slibněji. Fender-Rhodes je zde všude a určuje nálady skladeb. Knopfler zase tiká zpozadí a už tu máme opět přítomné dechy. Zdálky přijdou svými frázemi a opět tady máme transformované reggae. Beckett si přesedl za hammondky a zahraje zde mezihrové sólo. Ozvláštní harmonii, ale není to takový Billy Preston, aby sem vložil svou soulovou duši. Střední tempo a čitelné postupy se drží opět prověřené nevýbojné formule. Takto se dá hrát klidně hodinu a člověk přestane vnímat rozdíly mezi první a pátou slokou. Knopfler asi pauzíruje. Nikdo ho neslyším, zato přemíru dechů ano....

MAN GAVE NAMES TO ALL THE ANIMALS an tahle skladba není můj šálek čaje. Tady jdeme k reggae vyloženě cíleně. Opakované schéma, kterému pomáhají sboristky
a hudba zůstala někde "doma". Píseň natočil česky Petr Spálený, který Dylana respektoval a když převesloval ke country (Spálený), tak mu pár písní pomohlo. Muž dal jména všem zvířatům....Pro mě je tohle nuda a podobně jako nesnáším Don´t Worry Be Happy od Bobbyho McFerrina, tak nesnáším i tuhle skladbu. Není to otázka nějaké "nenávisti", ale žaludek tyhle hudební námluvy nepříjímá. Tahle skladba ubírá albu na hodnocení a nemůžui nad tím přivírat oči....

WHEN THE RETURNS klavírní téma zní odhodlaně a Dylan zpívá vroucně a přesvědčivě (pochopitelně se nebudu zabývat rozborem jeho hlasu a interpretace). Občas sice zápasí s intonačními prohřešky, ale o to zde nejde v prvním plánu. Podobně jako jinde, je v textu sdělení a obnažování pocitů a ve spojení s Beckettovým klavírem zde dochází k přesvědčivé zpovědi a otevřeným emocím. Myslím. že vedle Precious Angel a I Believe In You je to třetí zajímavější skladba. Jinak....

Jak řešit hodnocení tohoto alba? Opravdu mohu hovořit jenom o třech písních, které jsem vnitřně akceptoval... ten zbytek mě při vší úctě k Dylanovi nudil a zklamal. Po albu Street Legal to pro mě byla nepříjemná studená sprcha. Sorry, Bobe, tentokrát to bude jenom za tři...

reagovat

OHNOTHIMAGEN @ 23.04.2013 11:59:21
Já si ale dovolím naprosto nesouhlasit.

SLOW TRAIN COMING je podle mě zcela zásadní Bobovo album 70. let (hned v závěsu za DESIRE) a v kontextu Dylanovy tvorby je řadím mezi prvních deset vůbec těch nejpodstatnějších (vedle THE FREEWHEELIN' BOB DYLAN, HIGHWAY 61 REVISITED, BLONDE ON BLONDE, JOHN WESLEY HARDING, původní verze BLOOD ON THE TRACKS, DESIRE, OH MERCY, TIME OUT OF MIND a "LOVE AND THEFT").

Hudebně proti němu nemůžu říct ani ň, protože lepší ilustraci těch nesmírně silných textů si ani nedovedu představit a v jiných, střídmějších aranžích by písně vyznívaly chudokrevně. Energii zde nepostrádám.

Na tomto albu je nutné vnímat text a jeho poslání a nechat se opájet hudbou, jež jej obklopuje.

Koncertní provedení na "prvním gospelovém turné" (konec roku 1979) bylo rovněž výtečné a Dylan na něm s nevídanou vervou představoval i skladby, které se v následujícím roce objevily na desce SAVED.

Petr Gratias @ 23.04.2013 13:02:47
Zdravím, OHNOTHIMAGENE....
vidím to diametrálně odlišně.
O textech a sděleních nijak nepochybuji. Mám velkou knihu Dylanových textů (překladů), co u nás vyšla. Je to velmi silná kolekce myšlenek, názorů, postojů, teorií, vizí.... spousta jiných autorů vedle něho selhává.... tady se shodneme.
Ale když zůstane hudba: je to pro mě NUDA. Jiné to není ani na dalších albech SAVED a SHOT OF LOVE. Hodně se mi ale líbí INFIDELS (recenzi jsem už psal), pak zase období hudebního tápání (nikoliv texty!) a až na konci osmdesátých let mě VELMI překvapilo v tom nejpozitivnějším slova smyslu album OH MERCY.
Ale jinak jmenovaná alba většinou taky považuji od Dylana za zásadní, na tom se shodneme.
Zdravím!

Petr_70 @ 24.04.2013 12:04:36
Mě se tohle album docela líbí, i když jedním dechem přiznávám, že tomu hodně napomáhá hostující Mark Knopfler, kterého mám moc rád ať už hraje s kýmkoli i tu nejposlednější kytaru, coby hostující kytarista...
Ale mezi nejlepší Dylanova alba bych jej asi také nezařadil.

S hodnocením Dylanovy tvorby to bude vždy složité a dost subjektivní.. Mě třeba takové OH MERCI dost nudí, navzdory jeho opěvování téměř všude a všemi.

Petr Gratias @ 24.04.2013 13:02:19
Zdravím, Petře_70....
Je to tak. Bob Dylan je génius minulého století a živá legenda a ikona současnosti.
Rozděluje ale posluchače na jeho ortodoxní skalní příznivce a vyznavače a na "zbytek světa", který ho až patologicky nenávidí kvůli jeho umečenému, nosovému a mnohdy intonačně problematickému, ale na druhé stráně výtečně frázujícímu - hlasu.
Pro hudební historii v tom širším slova smyslu je stejně významný jako MILES DAVIS, LOUIS ARMSTRONG, RAY CHARLES, ELVIS PRESLEY, BEATLES, JIMI HENDRIX, JOHN MAYALL, FRANK ZAPPA a JAMES BROWN.
Použiji slova klasika: "Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak to jediné, co můžeme proti tomu udělat!"

Voytus @ 24.04.2013 13:05:57
Také se této desky zastávám. Některé písně jsem znal ze živáku Dylan & The Dead (Gota serve somebody a Slow Train Coming) a jednu nazpíval i Petr Kalandra (I believe in you, vyšla na LP Hotel Štístko blues od ASPM jako věřím v nás). Vlivy reggae mi nikdy nevadily (bodejť by jo, když jsem tento žánr zaznamenal už coby děcko). Dokonce mám pocit, že na své křesťanské trilogii Dylan na své poměry tolik nefláká zpěv, ale musel bych si to znovu poslechnout.

OHNOTHIMAGEN @ 25.04.2013 09:44:15
Petr_70:

OH MERCY je jako pokropení živou vodou po všech deskách REAL LIVE počínaje a DYLAN & THE DEAD konče.

Nad EMPIRE BURLESQUE ještě možná přimhouřím oči, ale nad těmi pěti dalšími alby z let 1984-1989 už rozhodně ne.

Přitom když člověk slyší outtakes z 80. let, tak jen kroutí hlavou, jaký s prominutím odpad se dostal na řadovky, zatímco zdařilejší věci byly ponechány buď svému osudu na pirátských deskách, nebo v lepším případě na THE BOOTLEG SERIES.