Crosby, David - If I Could Only Remember My Name (1971)

Hustá hříva vlasů a mohutný mroží knír… S přibývajícími léty také marciální postava ruského bohatýra, možná atamana ze Záporožské siči Tarase Bulby, anebo polského šlechtice do historického filmu o Panu Wolodyjowském (pan Zagloba)… tak takhle nějak dnes vnímám Davida Crosbyho legendárního amerického písničkáře, bez kterého si nelze představit americkou hudební scénu šedesátých a sedmdesátých let. Zůstal aktivní dodnes, i když koncertuje méně a albová produkce vykazuje různé přestávky…
Osobně se domnívám, že v triu Crosby, Stills And Nash byl nejlepším zpěvákem, třebaže Nash dodával holliesovské vysoké vokální linky. Crosby měl podle mého názoru nejlepší barvu hlasu a také jeho sólová hudební produkce to potvrzuje.
Album If I Could Remember My Name vzniklo jako jeho první po rozchodu CSNY. Přesto se mezi řadou doprovodných hudebníků jeho bývalí kolegové objevují, ale jsou zde i další spřízněné duše americké písničkářské scény jako Joni Mitchell, David Freiberg, Grace Slick a členové kalifornských skupin Jefferson Airplane, Grateful Dead, Santana…. Jeho muzikantská pospolitost má hluboké kořeny a tak se je pokusím trochu obnažit…

MUSIC IS LOVE – nádherné zvonění akustických kytar otevírá první skladbu alba. Kouzlení v harmonických polohách má svou poezii hippieovského odkazu šedesátých let slunné Kalifornie. Píseň stojí na pocitových vyjádřeních bez nějakých rafinovaných skladatelských postupů. Dvanáctistrunná kytara a šestistrunná kytara se vzájemně nádherně doplňují s vokálními dvojhlasy a výsledkem je prosluněná balada tetelivého vzduchu americké Kalifornie, ve které se romantik ujíždějící na hudbě šedesátých let najde….

COWBOY MOVIE – zatěžkaný spodek přináší bluesové nálady do pomalejší skladby, v níž se prolínají elektrické a akustické kytary, jímž sekundují úderné bicí nástroje a výrazný basová linka. Crosby hlas má jasný timbr a přesto vyjadřuje vzrušivé momenty, jímž přizvukují krátké, ale ostré tóny elektrické kytary. Píseň v podstatě proměňuje poměrně málo akordických značek, ale emocionalita podání a atmosféra napětí mají suverénní výraz a Crosbyho hlas naříkavým podáním s chraptivými koncovkami zdůrazňuje obsažnost a exprese…

TAMALPAIS HIGH (At About 3) – nádherné vokální vícehlasy ve stylu CSN v těch nejsvětlejších okamžicích. Tikající bicí nástroje doprovází hodně zvýrazněná basová linka a bloudivé tony elektrické kytary. Zvláštní harmonické obrazy plné pastelových barev a barevných mlh. Formálně těžko zařaditelná hudba, ve které můžete cítit blues i jazz, ale i folkovou podmanivost. Jednotlivé instrumentální vstupy drží v obrysech celek krásně pohromadě a nepotřebují k tomu vrstvené plochy dalších nástrojů. Příjemná záležitost…

LAUGHING – další skladba je balada. Střídají se v ní krásné dynamické proměny s náladotvornými obrazci. Zvonění akustických kytar, protahované tóny steel-kytary a hutné basy jsou základem hudebního zázemí, ale je to Crosby, který za přispění dalších hlasů vkládá onu vznešeně krásnou harmonickou plochu lidských hlasů, se kterými dokáže nádherně pracovat. Znovu si člověk uvědomuje, jak krásný může být lidský hlas, když má výrazovou přesvědčivost a navíc když se propojí s podobně založeným přístupem dalších vokalistů. Elektrická kytara vykouzlí astrální tón, který se vzdaluje klasickému elektrizujícímu tónu a píseň pomalu odchází do nekonečna….

WHAT ARE THEIR NAMES – jemné kytarové předivo se vzájemně potkává s dalšími kytarovými vstupy a subtilní kouzlení vytváří atmosféru smířlivého vnímání radostí všedního dne. Skladba má hravý charakter, kdy se prolínají jednotlivé kytarové party, jimž dává tvar důrazná baskytara a spolehlivě šlapající bicí nástroje. Krásný sborový zpěv všech přítomných dodává skladba hutnost a harmonickou objemnost. Mezi hlasy slyším i Neila Younga… Kytarová témata se přelévají a doplňují v příjemných proporcích a pocity klidu a uvolnění vás neopustí až do závěru….

TRACTION IN THE RAIN – zvukomalebné tóny akustických kytar přeznívají s dlouhými tóny a Crosby vstupuje do tématu svým meditativním způsobem podání a to už se v instrumentáři objevuje i harfa, který ještě víc zprůzračňuje celkový sound. Lyrické pojetí skladby je nezpochybnitelné, přesto švihy akustické kytary a bublání harfových tónů přináší nový rozměr, který jsme na albu dosud nezaznamenali. Pro někoho úletová hudba vonící po marihuaně, ale pro mě nádherné obrazové vize….

SONG WITH NO WORDS (Tree With No Leaves) – píseň beze slov… jak příznačné pro další skladbu, ve které Crosby za asistence dalších zpívajících přátel demonstruje velmi citelný vztah k harmonickým tvarům lidských hlasů ve sborovém zpívání. Jedna z nejsilnějších skladeb na albu. V níž se nálady výtečně prolínají s lidskými hlasy, které se navzájem spojují, odrážejí, klesají, stoupají a rozpouštějí se v perlivém prostoru, kam vstupuje ještě klavírní téma. Akordy jsou docela čitelné a zase se jimi neplýtvá a přece má píseň košaté harmonické obrazce, které opisují tóny elektrické kytary. Píseň nabírá stále více energie a instrumentální složka zatlačila vokální party do pozadí, aby pak zvolna sama v pianissimových kontemplacích odezněla s šamanskými flažolety…Nádherná skladba, jedna z nejsilnějších na albu, alespoň podle mého vnímání….

ORLEANS – polyfonní skladba. Lidské hlasy, nádherně zaranžované a sezpívané do nádherného celku… Až teď se do skladby vklínily akustické kytary. Píseň opěvuje město Orleans, které založili u Mexického zálivu Francouzi a možná právě proto je i skladba zpívaná francouzsky, což by asi někdo sotva očekával od amerického písničkáře… Téma by spíše inspirovalo tradičního milovníka neworleánského jazzu a tak mi nezbývá, než si myslet, že Crosby na své cestě po historických památkách staré Francie dorazil do města Orleáns a nechal se inspirovat krásou historických šlépějí chrámů a zapadlých uliček…

I´D SWEAR THERE WAS SOMEBODY HERE – na závěr nás čeká velké překvapení. Skutečná polyfonie se vším všudy od začátku do konce. Lidské hlasy a prostor a nic víc. Přicházejí z vesmírné nekonečnosti a přelévají se jako vlny astrálního oceánu. Nevýhdou skladby je její stopáž. Píseň je příliš krátká a když se zaposloucháme do její nepopsatelně krásných harmonií – tak nečekaně končí….

Album rád poslouchám. Má ducha a má hodně emocí, které se v harmoniích překrývají. Instrumentálně se tady nedějí žádné superprogresivní výboje. Album Déjà vu od CSNY má konkrétnější a adresnější koncepci a proto je také líbivější a přístupnější. Tenhle Crosbyho sólový projekt má intimnější osobitost vyjádření a pojetí a třebaže, jak už jsem zmínil, jejho bývalí kolegové zde rovněž účinkují, přesto si on sám dokázal zachovat dostatečnou nezávislost na minulosti a obnažit svoje pocity především za sebe samého. Má to styl a má to sound. Čtyři hvězdičky!



reagovat