Butterfield Blues Band - The Ressurection of Pigboy Crabshaw (1967)

Známá americká rhythmanbluesová skupina Butterfield Blues Band, legendárního hráče na foukací harmoniku Paula Butterfielda po úspěšném albu East-West se neudržela pohromadě v dané sestavě. Na další projekt kapelník zajistil nové hráče z Chicaga, ve snaze zachovat progresivní linii daného žánru a potvrdit tak úspěšnost svého směřování. Album The Ressurection Of Pigboy Crabshaw nám představuje nově sestavenou kapelu, jejíž nedílnou součástí se stala i dechová sekce. Tedy nikoliv jako námezdních hráčů, ale regulérních členů skupiny.

ONE MORE HEARTACHE – začátek poněkud nezvyklý – spíš jakoby swingový. Luskání prstů, přiznávky klavíru a nástup dechové sekce. Rytmika tepe spolehlivě, ale poněkud krotce. Paul Butterfield se svým hlasem vstupuje do tématu, ale fascinuje nás především svojí hrou na foukací harmoniku. Je skutečně virtuózní. Myslím, že v dané době neměl mezi bělošskými hudebníky v daném žánru větší konkurenci. Kytara Elvina Bishopa zahraje jenom několik taktů a zase se propadne do backgroundu. Muzikantsky poctivá práce, ale od kapela očekávám přece jenom něco víc.

DRIFTIN´ AND DRIFTIN´ – dlouhé hodně dlouhé tóny a máme tady blues. Silná emocionální záležitost. Bishopova kytara je ve hře ale zdá se mi, že její přítomnost je výrazně potlačována dlouhými tóny saxofonů a trubky. Sound je poněkud nevyvážený. Bicí a baskytara hraje zbytečně při zdi a i Naftalinovy hammondky postrádají pronikavější attack. Drží pouze harmonii a v popředí jsou především dechy. Pravda je to blues a znějí proto trochu unyle, ale doufám, že v jiných pasážích budou mít výraznější ostří a švih. Natalin vedle hammondek obsluhuje i elektrické piano, ale patřičný muzikantský nástup lze zaznamenat především u foukací harmoniky. Tenhle nástroj zní v kapela jako mistrovský přínos. Bishop na kytaru rozkládá akordy a prudkým zásekem sjíždí do dolních poloh. Je to účinné, ale zatím málo přesvědčivé. Jakoby mu chyběl Bloomfield k větší inspiraci (což platilo na předešlém albu). Bugsy Maugh na baskytaru nezahraje svoje party tak jako Jerome Arnold a spíš se drží při zemi. Teď konečně Bishop rozbalí svoji kytarovou hru. Nerozhazuje tóny, ale hraje umírněně, přesto s patřičným výrazem a ohýbanými tóny. Myslím, že takový Luboš Andršt by si se sólem poradil přece jenom líp, třebaže jméno Elvin Bishop mělo ve světě blues svoje jméno.. Butterfield o všem blues cítí i ve zpěvu a tak se přes utahanou instrumentaci nakonec protáhneme až k závěru….

PITY THE FOOL – další blues se zdůrazňovaným rytmem podporují hammondky a dechová sekce. Maughova baskytara i Wilsonovy bicí stále nemají potřebný švih a navíc je nehrávka hodně nevyvážená po stránce vokálních a instrumentálních partů. Ve druhé polovině šedesátých let se na jemné proporce moc nehledělo, ale všechno zastíralo vibrujícími emocemi. Sólové vstupy harmoniky a saxofonů mají snahu prokrvit celé téma, ale přiznám se, že Butterfieldův zpěv mě více uspokojuje než samotná instrumentace. Takoví Big Brother And The Holding Company vykazovali mnohem více dravosti a živelnosti, stejně jako Electric Flag. Místy mám trochu dojem jakoby skladba z daného konceptu přešla do session. Nástrojově vstupy nepůsobí suverénně a přesvědčivě, což mě zaráží….

BORN UNDER A BAD SIGN – William Bell a Booker T. Jones jsou autory téhle vynikající skladby, kterou nahrálo poměrně dost kapel – o rok později např. Cream, ale koncertovali s ní i Canned Heat i Joe Bonamassa. Buttefield zpívá skvěle (Jack Bruce ale zpívá přece jenom přesvědčivěji). Rytmikia je pořád až příliš opatrná a místy hodně líná. Bishopova kytara je opět hodně překrývána dechy. Celkový dojem je hodně těžkopádný a kostrbatý, ale možná byl záměr, skladbu zpomalit a interpretačně se držet spíš krotší podoby. Bishop sice pálí kytarové sólo podle nejlepšího svědomí, ale stále jsem nad skladbou v rozpacích, protože tahle coververze nepatří mezi ty nejlepší, které jsem slyšel….

RUN OUT OF TIME – další skladba má svižnější charakter. Muzikantské vstupy jsou hrány v přesných frázích a trubka a saxofony jsou dobře seřízeny vůči přesným rytmickým členěním. Bishopova kytara hraje méně výbojné kytarové sólo, zato je tu opět Butterfield a ten velmi přesvědčivě rozběhne sólo na foukací harmoniku. Bicí a basy se bohužel pořád nějak ztrácejí a v celkovém pojetí znějí matně a stále nějak zahlušeně. Tak Naftalinovy hammondky se nechtějí dostat do popředí. Pořád postrádám skutečnou dravost.

DOUBLE TROUBLE – bluesový standard Otise Rushe „ošetřilo“ už více interpretů. Butterfield zpívá velmi přesvědčivě, ale protahované dlouhé tóny dechů za asistence hammondek tohle téma zbytečně ředí. Myslím, že dechaři z Mayallových Bluesbreakers zněli svižněji, ostřeji a razantněji. Je to muzikantsky v pořádku, ale chybí zde výrazný drive a šťáva. Tak syrové téma a tak nedotažené zpracování…. Prostě jsem jenom zklamán.

DRIVIN´ WHEEL – Butterfield se úporně drží víceméně klasického schématu rhythm and blues. Dělají to dobře, ale zároveň zde postrádám nějaký vývoj. Pořád jsem nucen porovnávat první a zejména druhé album s tímto projektem a nějak se do toho nedokážu vejít. Zpívající baskytarista Bugsy Maugh frázuje přesně podle modelu legendárního chicagského blues, jak to odposlouchal v začouzených klubech. Bishopova kytara v mezihře hraje další spojovací téma. Škoda, že se zde Naftalin a Bishop více nepropojují a dechová sekce se občas neodpojí a skladby by tak získaly jiný odér. Hammondky znějí hodně kavárensky… takový Manzarek z Doors nebo Auger z Trinity by si s tímto hudebním tématem poradili mnohem přesvědčivěji a tak se mi chce pochválit hlavně Butterfielda a zalitovat, že si koncepci své kapely přece jenom lépe nepromyslel…..

DROPPIN´ OUT – teď jsme se ovšem trochu odrazili ode dna. Zpívá opět Paul Buttefield, ale hudebně se zde zase nic tak zvlášť nepromění. Třebaže vstupy Naftalina na klavír a Butterfielda na foukací harmoniku se moc pěkně poslouchají. Tady mě Butterfield připomíná zpívajícího kytaristu Jamese Litherlanda z Colossea na albu Valentyne Suite, které se ovšem zrodilo v Angliiaž o dva roky později. Hudebně se tady toho bohužel moc neděje, což mě roztrpčuje stále víc….

TOLLIN´ BELLS – poslední skladba je pro mě jako blues asi nejpřesvědčivější. Má sice hodně těžký zadek, ale dravý vokál a hudební doprovod se výrazně změní oproti předešlému materiálu. Začínám litovat, že tahle skladba není zařazena někde v začátku a že se na ni volně nenavazuje. V závěru skladby je trochu pozdě na to, aby si člověk doopravil na album názor. Výtečná foukací harmonika a údery na tympány Wilsonem zněji dost přesvědčivě, třebaže poněkud hypnoticky stejně. Kde je Bishop s kytarovými nájezdy a Naftalin s hammondkami. Odpověď na to už nenajdeme, protože jsme v závěru…..

Myslím, že po East-West je tohle album Butterfield Blues Band přece jenom krokem stranou. Doba, ve které bylo natočeno servírovala v USA řadu nových souborů, které používaly dechovou sekci ve spojení s rockem, soulem, jazzem a blues a dařilo se jim lépe. Při vší úctě k Butterfield Blues Band musím být přísný a tak uděluji jenom tři hvězdičky….

Výrazného úspěchu už mimo Butterfield Blues Band dosáhl David Sanborn, jako vynikající doprovazeč řady významných jazzových kapel a orchestrů, ale i jako skvělý instrumentalista, které lehce překračoval žánry. V téhle době byl ovšem kvaklitní sidemanem, ale jeho hvězda už měla brzy vyjít.....



reagovat