Threshold - Extinct Instinct (1997)

Již celých 20 let uplynulo od vydání třetí studiové desky Threshold. Té kapely, jejíž sláva povstala v okamžiku, kdy byl angažován Damian Wilson. Jeho zpěv katapultoval tuto nahrávku o několik tříd výše, neboť s jeho projevem zněla jinak, než ostatní prog metalové akvizice té doby.

Těch prvků, co do sebe musely zapadnout bylo však více. Mrazivě chladný Wilsonův hlas, také však plný emocí, hutné kytary Karla Grooma a Nicka Midsona - tu někdy až techno thrashově riffující, za okamžik však schopné zahrát nádherné melodické pasáže, či sóla. Na povedeném výsledku se jasně podepsaly i ledově až kosmicky znějící klávesy Richarda Westa, které výborně dokreslují ponurou náladu skladeb.

Spolu s výborně napsaným materiálem ve středním tempu (jež náladou občas připomenou takovou uvolněnější light verzi Voivod smíchanou s Dream Theater) tak vznikla dle mého nejlepší deska Threshold. Jedinou odlišností jsou dvě balady Forever a Clear, které však nejsou nikterak podbízivé.

Když Threshold - tak Extinct Instinct !
reagovat

Snake @ 14.09.2017 07:18:55
Jiříku, naboural jsi mi plány. Dnešní dopoledne jsem chtěl věnovat britské progresivní scéně ze začátku sedmdesátých let, ale nemohu jinak. Extinct Instinct mám opravdu rád a tak si ho hned pustím...

Snake @ 14.09.2017 08:33:01
... výborné album ! V porovnání s o tři roky starší plackou Psychedelicatessen jako kdyby to byla úplně jiná kapela. Hutnej, místy opravdu pěkně old schoolově thrashující a přitom melodickej sound, vynikající vokál Damiana Wilsona. Moje nejoblíbenější skladby jsou druhá Somatography, hned následující (a deset minut dlouhá !) Eat The Unicorn a sedmá Lake Of Despond. Skutečným vyvrcholením desky je pak další megakompozice Part Of The Chaos a čerešničkou na dortu skrytý bonus, v podobě akustické křehule Segue.

Mám ještě původní vydání Giant Electric Pea - GEPCD 1019 a hraje to skvěle. Radost poslouchat. Půl hvězdičky sundám za ty dvě balady, především "Clear" mi přijde malinko vtíravá - tož 4,5. Zřejmě nejlepší album Threshold !

jirka 7200 @ 14.09.2017 14:52:06
to Snake : díky za detailnější pohled na jednotlivé písně. Já jsem záměrně nevypíchnul žádnou skladbu, protože jsou pro mne, krom těch dvou pomalejších věcí, velmi kompaktně působícím celkem, které si s chutí pustím komplet, nemám tam žádného favorita - respektive favoritem je celé této album. :-)

A souhlasím s pochvalou za zvuk. Původní vydání má skutečně výborný zvuk a dynamiku i když bych si dokázal představit jemnou změnu v poměru hlasitosti jednotlivých nástrojů a maličkým zvýrazněním bicích - ale to už je takové rýpání.

horyna @ 14.09.2017 18:36:30
Tato recenze je pro mne velice překvapivá. Ne ve svém podání, to se Jiřímu podařilo opět velice dobře, ale ve svém hodnocení. Tuto nahrávku jsem nikdy neměl rád, od jejího vydání dodnes ji prostě neuznávám a nelíbí se mi na ní vůbec, ale vůbec nic. Připadne mě naprosto nudná a beztvará. Vadí mi její zvuk, ne technicky ale feelingem. Jak píše kolega Snake, cítím v ní jakési Thrashové aroma. Zastřené metalové rytmy a drsný, opakující se nemelodický styl mi tady vůbec nesedí. Naprostou většinu alb Threshold považuji za špičku žánru a ty s Mackem boduji 4,5-5*. Prní dvě 3,5-4* Tady se omlouvám, ale u mne by to Threshold 97 na víc jak 2* nevytáhli. Proto to překvapení nad hodnocením Jiřího a Snakea. Samozřejmě respektuji jejich názor a děkuji za recenzi.

Petr87 @ 14.09.2017 19:42:34
Mě tato deska taky zrovna moc neoslovila.
Mám ji ve sbírce, to ano, ale to mám jako skalní fanda koneckonců všechna jejich alba..., a přiznám se, že ty první tři mi nikdy pořádně nešly do uší - u "Psychedelicatessen" je to hlavně kvůli divnému zvuku.
Ale od "Clone" až do nové rozmáchlé epické dvojplacky "Legends Of The Shires" si už pomlaskávám! :)

jirka 7200 @ 14.09.2017 23:32:43
to horyna : mohl bych sáhodlouze pitvat styly jednotlivých songů a na jednotlivých příkladech popisovat, co a proč se mi na této desce líbí - nechávám však záměrně pootevřená dvířka pro představivost jednotlivých posluchačů.

Jen velmi zhruba : dělím album na songy, kterým by mnohým dalším kapelám stačily naředit a měly by materiál na celé album : takové jsou třeba Eat the Unicorn, The Whispering či Part of Chaos - je v nich obrovský přetlak nápadů, mnoho jednotlivých úseků použitých v jedné skladbě se například již podruhé ve stejné podobě neopakuje...

Dále se tu nacházejí písně vyloženě k vydechnutí - tedy Forever s velkým citem budovanou atmosférou a s postupně dávkovaným napětím a Clear, která mi dává upomenout na Landmarq.

Zbytek přímočařejšího materiálu výborně propojuje oba zmiňované typy skladeb a dává posluchačovi čas to všechno najednou vstřebat.

Na thrashový óder v recenzi upozorňuji, je ale vyvážen Damiánovým zpěvem a mrazivými klávesy v chutném koktejlu....