Wakeman, Rick - Lisztomania (1975)

Album vcelku zatracované, které jinak úctyhodný Jiří Černý v časopise Melodie kdysi odsoudil jako hodné zapomnění, přeci jen zatracovat nechci. Vedle skvostů jako je Arthur nebo No Earthly samozřejmě bledne, ale při poslechu jeho CD reedice jsem se přistihl, že mi na něm hlavně vadí, jak je krátké. Jestli poněkud modifikuje a využívá díla klasických velikánů, myslím, že je rozhodně neprzní. O některých pasážích je možno diskutovat, zda mají smysl, ale recenze je od toho, aby našla KVALITU. A ta tady je v nádherné strhující skladbě Peace at Last. Soulově vyšponovaný refrén nese, byť se zpožděním, náladu podobnou euforii slavných hippie muzikálů. Kdyby jen kvůli této skladbě a odvázanému Rogerovi Daltreymu stojí za ohodnocení. Možná záplava pozdějších Rickových alb na různá ekologická, kosmická či historická témata není tolik hudebně silná jako tato jakoby "mimochodem" vypšouknutá deska.
reagovat