Fates Warning - A Pleasant Shade Of Grey (1997)

Mimořádné album, mimořádné kapely. Takto stručně lze charakterizovat desku, jež čítá jednu jedinou píseň trvající přes 50-minut, rozdělenou na 12 partů snadno splňující i ta nejnáročnější kritéria, týkající se progresivního uchopení daného tématu. Dalo by se napsat, skrytá lahůdka inteligentní rock-metalové větve jedinečných rozměrů a hlavně jedinečné atmosféry. Kapela, která si vydobyla svůj status nesmrtelnosti především artově laděnou lahůdkou z 91, nazvanou Parallels, na níž zůročila všechny svoje představy a nabité zkušenosti v plném měřítku a obecenstvu tak předložila, zcela svojské pojetí progresivního žánrů jako takového. Že už není vývoje vpřed v tomto daném stylu potvrdila deska následující Inside Out, aby s překopanou sestavou a velkou změnou identity, za tři roky přišla na trh s totuto ojedinělou kolekcí. Velká změna je cítit hned z prvních tónu alba, charakterizuje ho zcela svojský a novátorský, strojově chladný až technokraticky zmanipulovaný zvukový part a kompoziční industriální proces vůbec, velké odosobnění přesto nepůsobí nijak rušivě či odtažitě. Tři hlavní persony a poznávací to znamení souboru zůstali, hlavní lídr, kapelník a kytarista, skladatel Jim Matheos, nezaměnitelná pěvecká persona Ray Alder i motor kapely, zcela ojedinělý a technicky mimořádně vybavený bicman Mark Zonder, se svou krásně nazvučenou plejádou přechodů a hlavně skvostnou technikou hry na činely.

Tato předlouhá a mistrně dělená, členitá kompozice, nepředstavuje zhola žádný problém týkající se pojmutí materiálu na jeden zátah, čí případné nesoustředěnosti. Je skvostně proaranžovaná a obsahuje nezpočet zajímavých motivů. Uvozuje ji šerý svit akustických kytar na pomezí vpádu do temného města světů. Neustále přítomná pojící nit alba, se jím rafinovaně proplétá a my si vychutnáváme bohatost zkomponovaných momentů, různé krkolomné přechody a silové modernistické uchopení. Občas zkreselný, jindy zase křišťálově čistý Adlerův vokální projev, jasně čitelná baskytara, kombinačně zajímavá Matheosova hra brázdící temnotu svými technoriffy, bicí se potulně pohybují kolem a svojí neutuchající nádaditostí dodávají skladbám na patřičné síle i entuziasmu, nechybí ani ezoterické vložky dotvářející onu vycizelovanou atmosféru. Písně nepostrádají artovou stavbu, progresivní hody bude posluchač zažívat celou dobu trvání hudebního toku, dokonce se do takto obsahově nahuštěného celku propasíruje i bolestně elegická až romanticky vyznívající balada.

Když k tomu všemu přidáme špičkový zvukový zábal od Terryho Browna, o skutečný zázrak je postaráno.

reagovat

EasyRocker @ 16.06.2016 16:25:04
Tento skvost, když se poslouchá ve správném rozpoložení a úplném klidu, tak člověka rozloží na mikročástice. Společně s Parallels a Inside Out moje nejoblíbenější deska od mých velkých favoritů. Palec nahoru! :)

Snake @ 17.06.2016 13:31:46
Jediné cd Fates Warning v mé sbírce. V době vydání mělo vynikající recenze a tak jsem otravoval tak dlouho, až mi ho přinesl Jéžišek. Dneska už ho moc neposlouchám, ale ve své době jsem ho dřel prakticky denně a proto ho chovám ve veliké úctě. U téhle kapely jsem měl vždycky hrozně rád takové ty rytmické šílenosti, kdy je skutečným zážitkem sledovat hru bubeníka Marka Zondera.

Nejsou to takové ty instrumentální orgie typu Dream Theater, přístup Fates Warning je trochu jiný a onu progresivitu vidím spíš v jejich pojetí kompozice. Nahrát jedinou takřka hodinovou skladbu tak, aby nenudila, taky neumí každý :) Za zmínku stojí i spoluůčast klávesisty Kevina Moorea...

Výborný kousek do každé rockové sbírky, tedy za čtyři.

Ačkoliv se tahle kapela řadí mezi metalové (no kam jinam s nimi), zarputilým metalistům tohle album nedoporučuji, pravděpodobně by usnuli ještě během úvodní části... tuhle muziku můžeme pánové (a dámy) označit za čistokrevný prog metal. Pro nebojácné a trpělivé. A ti bývají většinou po zásluze odměněni.

Nádherná, zvláštně komorní, zadumaná atmosféra. Připravte se, že tu a tam dostanete zásah bleskem. Projevem celkem nenápadná kapela, excelentní muzikanti (třeba toho pána za bicími místy nestíhám), ale vše podřízeno celku.

Jedná se skutečně o jednu kompozici s názvem A Pleasant Shade Of Grey (řekněme Příjmený odstín šedé), kterou údajně vydavatel odmítl vydat jako jednu skladbu a donutil jí Matheose rozsekat na části. Ten alespoň uhádal, že se jednotlivé části nebudou nijak jmenovat. A tak třeba pod názvem IX najdeme úžasnou metalovou baladu, číslem římská 11 je označen reklamní spot na progmetalovou hudbu a Kubysem zmiňovaná osmička... bez komentáře. Přesto ale pořád musíme brát celé album jako celek, promyšlený od začátku až do konce.

Fates Warning jsem pořád nějak odkládal a ejhle, už je se mi po nich jako první sápe ruka, když si chci dát nějakej ten metloš. Teď to samozřejmě myslím s nadsázkou, tady si s touto škatulkou zdaleka nevystačíme. Jako bonus mi firma Metal Blade přibalila k CD i DVD s živákem, kde se celkem dobře povedlo zachovat atmosféru alba a alespoň si můžeme pány prohlédnout v akci (kdo by chtěl vidět ukázku, bez problému jí nalezne např. na Youtube, jak jinak).

FW zapojují víc mozek než svaly, více se soustředí než pózují, za pět
reagovat

Pro mnohé fanoušky komplikovaných kompozic a naprosté muzikantské vytříbenosti je Fates Warning (dále jen FW) trochu zatajovanou skupinou, jelikož nejsou tak často zmiňováni jako jejich daleko slavnější souputníci Dream Theater.

Původně power-metalová parta začla výrazněji do progresivních vod zabředávat albem No Exit z roku 1988, ale až na tomto albu (A Pleasant Shade Of Grey) došli podle mne naprosté dokonalosti.

Album můžeme svým rozsahem a kompozicí přirovnat k veledílům formátu Thick as A Brick, Close To the Edge, 2112 nebo Foxtrot. naproto jedinečné kytarové intro mága a hlavní postavy skupiny Jima Matheose, které zní velice jednoduše, ale zároveň na nás uvaluje nádech jakéhosi tajemna a když k němu přidáme pompézní klávesy původního člena DT Kevina Moore(a), vznikne nám velice působivá kombinace.

Album je vlastně koncipováno jako jedna píseň a je rozdělena na 12 částí, mě osobně nejvíce zaujaly části číslo 7 a 8, kde FW naplno ukazují svůj úžasný smysl pro přechody a artovou krásu, ovšem vůbec jim to neubírá na jejich tvrdosti.

Závěrem co bych mohl tomuto albu vytknout je snad jen to, že není delší:-). Opravdu moc dobře se poslouchá a nutí posluchače ve stále permanentím přemýšlení, jak o hudbě, tak o textech (pokud je tedy máte k dispozici). Já osobně toto album řadím mezi to nejlepší, co kdy vzniklo a FW se nesmazatelně tím pádem vryli do mého srdce.

Hodnocení jasné - *****

Jakub Križan 30.06.2007
reagovat

merhaut @ 01.07.2007 00:00:00
Zdarec, jen drobná připomínka: FW byli spíše souputníky Queensryche, vůči těm se vymezovali, DT přišli na scénu později a byla to trochu jiná HM linie ...

FW jsem sledoval intenzivně od prvního alba, které jsem si přivezl na asfaltu z ostravské burzy u pivovaru, blahé paměti :-) až po Parallels, pak už moc ne. Kdesi mám taky relaxační album Jima Matheose ...

kubys @ 01.07.2007 00:00:00
Jj díky, je to správná připomínka s těmi Queensrÿche, chybička se hold vloudí:-)

radomil.ocisk @ 19.11.2020 19:35:41
Jen lehce připojím svůj střípek, na FW se mi vždy líbilo, že to jsou obyčejní kluci, kteří si i aparát a nástroje balí. Není problém se s nimi hodinu po koncertě vyfotit a poklábosit.To by asi s DT nebylo možné. Díky že FW jsou
takoví...