Roxy Music - For Your Pleasure (1973)

27.11.2011 Petr Gratias | #

K anglické rockové skupině Roxy Music jsem vždycky tak trochu hledal cestu a občas jsem při tom hledání zabloudil. Dlouho jsem si nedokázal vybrat, jestli je tahle kapela pro mě ta pravá. Tohle album jsem ale vzal „namilost“, což se o jiných albech říci už jednoznačně nedalo. O muzikantských schopnostech kapely jsem neměl nikdy žádné pochybnosti, ale jejich stylové směrování nebylo pro mě natolik přitažlivé, aby akceptoval jejich hudební produkci bez odporu…..

DO THE STRAND – začátek má ryze divadelní charakter. Potkává se mě na téhle dekadentní platformě hned několik jmen – David Bowie, Marc Bolan, Mott The Hoople… hlas je však neomylný – Brian Ferry a tím pádem máme co dělat s Roxy Music. Šlapavá skladba, která na mě působí jako prolínání divadelních scén nějakého obskurního dramatu. Bučivý saxofon Andy Mackaye, úderné klavírní akordy zpívajícího frontmana Briana Ferryho a z pozadí elektronické clonění synthesizeru Briana Ena. Jakoby se zde spojoval rock and roll, soul a kabaret dohromady

BEAUTY QUEEN – druhá skladba má v sobě více tajemna. Mám na mysli hned velmi zvláštní začátek, na který navazuje zajímavě proaranžovaná skladba. Přemýšlivá baskytara navazuje na perlení elektrického piana a rozlamované akordy kytaristy Phila Manzanery. Bowieovská atmosféra je tady v téhle skladbě alespoň pro mě dost čitelná. Je zde patos, ironická nadsázka. Zajímavé přeznívání elektronických tónů a bzučení synthesizerů a aplikace natočených pásků do hudebního záznamu. Skladba má v sobě jakousi výtvarnou barevnost a pompéznost. Řekl bych, že místy způsobem interpretace dává Ferry najevo, že jeho velkým vzorem v začátcích byl Elvis Presley…. Nejsem si ovšem jist, jestli je to přednost nebo nevýhoda….

STRICTLY CONFIDENTIAL – saxofonové intro Mackaye, kovové tóny elektrického piana a aplikace nástroje, v rockové hudbě velmi neobvyklého – hoboje. Jestliže jste očekávali nějaký experiment směrem k orientální hudbě, jste vedle. Divadelní odér zde cítím v patosu přednesu a v prokreslování hudební scény. Možná bychom mohli hovořit o nějakých artrockových asociacích v náladotvornosti kompozičních postupů a Manzanerova kytara se pohybuje ve vysokých polohách svým kvílivým až svištícím soundem. Harmonie není nijak rafinovaná a melodické pojetí prokresluje atmosféru do jakýchsi záhad….

EDITIONS OF YOU – elektrické piano rozehrává výrazný hudební motiv, který rozbíhá šlapavou a přímočaře rockovou skladbu s netajenou ambicí vytvořit hit. Rock and roll sedmdesátých let, ve kterém nemůže chybět bučivý saxofon a hřmotná údernost, včetně destruktivních elektronických zvuků vyráběných Enem. Manzanera do strojového rytmu vsadí kratší kytarové sólo a celá instrumentace se hrne vpřed jako tok řeky. Synthesizer vyrábí svištivé a kvílivé tóny a určitě bych se nemýlil, když bych skladbu označil za taneční záležitost

IN EVERY DREAM HOME A HEARTACHE – začátek je v mírně morrisonovském duchu. Tohle ale nejsou Doors – přesto dekadence a jakási vnitřní rozeklanost ze skladby prýští. Sdělovaný obsah zpívaného textu má hlubší myšlenkový svět a elektronické bzučení a opakující se ponuré schéma vyzývá k nějakému tajemnému rituálu. Zvláštní skladba – myslím, že by mohla zaujmout jak vyznavače undergroundu, tak art rocku…. Teď ovšem přichází ryzí rockové téma. Manzanera se zde vyšplhá k famóznímu výkonu a Thompsonovy bicí nástroje předvádějí vrstevné bubenické breaky, které jsme dosud na albu nezaznamenali. Zajímavé uchopení hudebního tématu…. Experimentální práce se zvukem nezvyklého pojetí….

TO BUGUS MAN – výrazné šlapavý nástup bicích a baskytary v pochodovém rytmu je následován elektronickými mučidly Briana Ena a rozjímavě znějícím saxofonem Mackaye. Žádná sofistikovaná skladatelská záležitost, ale práce s náladami, zvukovými kouzly a prolínání mellotronu s lidskými hlasy. Alternativní pojetí rocku v první polovině sedmdesátých let, které nemá nic společného s hard rockem, pompézním art rockem, ani s blues nebo s jazz rockem. Ferry studoval výtvarné umění a skoro se mi chce říci, jako chtěl pomocí hudebních prostředků demonstrovat pomocí instrumentace svoje fantaskní obrazové vize – hodně impresí a zvláštních nálad, které možná vyjadřuji i rozpoložení mysli a ducha. Klasický rocker asi bude otráven z té nezařaditelnosti a bude postrádat tu drsnou homogenitu podání – ale kdo poslouchal Velvet Underground a dokázal se vklínit do jejich zvláštní hudby, nebude v této skladbě tak úplně vedle. Možná i významná německá progresivní rocková skupina Can není tak vzdálená pojetí této hudební odnože. Tohle je nové myšlení v hudbě s prvky minimalismu a zvláštního kreativního uvolnění….

GREY LAGOONS – v další skladbě se dostáváme na pokraj osobitého pojetí soulu mírně gospelové hudby, v níž Ferry aplikuje svůj divadelně teatrální projev, podpíraný dobře sevřeným hudebním doprovodem a najednou se divoká klavírní hra a agresivní saxofonem rozhodnou píseň posunout k osobité rockandrollové variantě s řadou destruktivních postupů a elektronických zvuků, kde se elektronické pojetí hry na foukací harmoniku dobře snoubí s baskytarou a bicími a Manzanera vyšívá svoje melodické kytarové sólo s mrštnými obraty, s nimiž se trefuje do melodické linky… Dekadence je ze skladby cítit výrazným odérem a když si představím jejich pódiové show s kostýmy, světly a stylizacemi – získává tenhle obraz docela jasné kontury.

FOR YOUR PLEASURE – poslední skladba nezní vůbec špatně. Klasické rockové postupy balady ve středním tempu se zajímavými Manzanerovými kytarovými ornamenty a Ferryho hlas čeřený Enovou elektronikou. Zvláštní hudební divadlo s pořádnou porcí ironie a nadsázky – na tohle už těžko budeme tancovat, spíš je to návod jak odejít zvolna do nekonečné nirvány, čemuž nahrávají astrální tóny synthesizerů, klavíru a zpožďování zvuků včetně bubenických přechodů. Vize přechodu přes hlubokou propast na houpajícím se mostě bez zábradlí s nekonečnou černou hlubinou pod nohama se mi zdá najednou docela reálná….

Závěrečná skladba na albu For Your Pleasure v jistém slova smyslu může působit stejně tajemně, záhadně a průkopnicky – jako Tomorrow Never Knows od Beatles na albu Revolver…. Elektronické kouzlení se zvukem a vokály s s bicími jsou přízračné.
Myslím, že album Roxy Music posouvá na výraznou progresívní platformu a v dané době to bylo velké překvapení na britské scéně…. Škoda že pozdější alba získala výraznou popovou orientaci a progresivní koncepce zaznamenala řadu kompromisů k pojetí, které už mi nesedělo. Řekl bych, že čtyři hvězdičky si album zaslouží.



reagovat

Jarda P @ 28.11.2011 11:49:46
Když k nám v době vydání dorazilo debutové album Roxy Music, chvilku trvalo, než jsem mu přišel na chuť. Dnes už ho zařazuju mezi klasiku a mám ho asi nejraději, možná i díky té nostalgii. Vůbec prvních 5 alb včetně Siren hodnotím vysoce, pak už to šlo do popu, takže jsem je přestal sledovat. Sólové desky Ferryho mě naopak vůbec neoslovily

Petr Gratias @ 28.11.2011 17:37:49
Ahoj Jardo P....
také první album Roxy Music jsem nemohl spolknout.
Samozřejmě daná léta, to byla doba hardrocku a artrocku a tady ten mix glam-decandence-electronic-pop-rock nebyl pro šestnáctiletého rockera to pravé.
Ale vzpomínám si, že milovníci Davida Bowieho, Lou Reeda, Mott The Hoople, Sadistic Mika Band, Sparks... tak ti na na nich hodně ujížděli, když se pak objevily ty nové popové tendence, tak to už pro mě nebylo vůbec přijatelné a poslouchal jsem něco jiného...

Jarda P @ 28.11.2011 18:15:58
Ahoj Petře,
co se týče zvuku kapely, myslím že vrcholu dosáhli na živáku Viva!Roxy Music, kde to tvrdí John Wetton na basu.To byl famózní výkon, stejně jako u ostatních kapel, kde hrál, hlavně Family.

Mirek Kostlivý @ 28.11.2011 18:41:26
Tak já se k první i druhé desce Roxy Music dostal až někdy po roce 1973 přes desku Fripp & Eno "No Pussyfooting", což byla opravdu síla. A tak mě zajímalo, kdo je to ten Brian Eno, a došel jsem k těm Roxy Music, kteří na prvních dvou deskách pop ani glam rock nehráli ani náhodou (jak se oblékali mi bylo ukradené). Co bylo dále po odchodu Ena z kapely je již opravdu jiná káva, tam to do toho pop-rocku již směřovalo. Já jsem si z těch dalších desek kolikrát vybral sotva tak jednu píseň někam na konec magnet. pásku.
Je fakt že Manzarena byl vynikající kytarista a jeho koncertní výkon v seskupení 801 (1976) bylo opravdu špičkové. Kdo tu desku >> odkaz nezná, tak ať jsi ji pořídí. Fantastický koncert!

Petr Gratias @ 28.11.2011 23:24:10
Ahoj Mirku....
Quiet Zone a 801 - to je opravdu paráda. Myslím, že po jumělecké stránce se tyhle party dostaly dál než Roxy Music. Je to samozřejmě můj subjektivní názor.
na 801 hrají někteří lidé z prvních Curved Air a hudba se tam v mnohých ohledech přibližuje někam ke King Crimson.
801 je zajímavá a progresovní záležitost - myslím, že nedoceněná a neprávem zapomínaná.
A že je Phil Manzanera kytarista velkého formátu o tom není pochyb!
Viděl jsem ho hrát na kytaru v kapele Jacka Bruce a byl výtečný! Také má velkou zásluhu na známém koncertním festivalu v Seville (byl jedním z hlavních organizátorů téhle megaakce, kde vystoupila plejáda světově proslulých kytarových hráčů různých stylů. Myslím, že někdy o nedělích r. 1992 to vždycky kolem 18.30 běželo na ČT 2 (ještě když u nás v TV bylo poměrně často k vidění hodně kvalitní muziky.... kam to všechno zmizelo).
Před asi deseti lety jsem uviděl nějaké výběrové 2 CD Phila Manzanery, ale bylo to tehdy hodně drahé a tak jsem to nechal být.... od té doby jsem tohle album už nikdy neviděl a vlastně ani nevím, jestli je dodnes Manzanera koncertně a autorsky aktivní....
Zdravím!

Petr Gratias @ 28.11.2011 23:33:48
Ještě něco, Mirku...
První eponymní album Roxy Music bylo myslím víc rockovější, ale album For Your Pleasure, to byl posun k experimentu. Ten glam rock byl myšlen v kostýmní a pódiové prezentaci, ne v hudebním ztvárnění... to přišlo s tím popem až později.
Album No Pussyfooting bylo opravdu hodně experimentální album. Možná mě více od Ena utkvělo v paměti Another Green World (tam hostoval John Goodsall z BRAND X), ale pak přišly ty projekty Music for Films, Music For Airports a ty už se hodně utápěly v elektronice...

@ 29.11.2011 06:07:36
To vyberovy 2CD se jmenuje The Manzanera Collection.
To, ze jsou nektery pozdejsi alba Roxy Music komercnejsi je pravda, to ale napr. Bowieho nebo Talking Heads taky.. a poslouchat se daj. Bryan Ferry je vybornej zpevak - nektery jeho solo alba jsou fakt slabsi, nektery dobry. Druh popu ala Ferry me nevadi.. Prvni alba Roxy Music = 5*

KlepetoX @ 29.11.2011 08:13:18
Roxy Music se mi líbili velice, ale jen první 3 alba, dalším jsem už nedokázal přijít na chuť. Album For Your Pleasure pak považuji za jejich nejlepší a stále se k němu vracím. Po odchodu Ena už to bylo moc popu.

Co se týče Bryana Ferryho, jeho zpěv mám moc rád. Vydal toho hodně a cestu k němu lze určitě najít. Doporučuji album Mamoua, které považuju za špičkové. Taky poslední album Olympia je skvělé. Třeba cover verze Song To The Siren (Tim Buckley) nebo No Face, No Name, No Number (Traffic) skutečně stojí za to.

Phil Manzanera - koncertně je možné ho vidět ještě na sólovém projektu Davida Gilmoura. Záznam vyšel na DVD Remember That Night: Live at the Royal Albert Hall (2007).

jaromirk @ 29.11.2011 08:36:40
Petr G.
2004 Phil Manzanera - 6pm
2005 Phil Manzanera - 50 minut later (na desce hostují mj. Robert Wyatt, Brian Eno, Andy MacKay a spousta jiných muzikantů)
2008 Phil Manzanera - Firebird V11

Phil koncertuje sice málo, ale přece, např. v červnu 2009 měl 4 koncerty v Polsku.

Petr Gratias @ 29.11.2011 10:12:33
Díky Ufologovi a JaromiroviK za osvěžení paměti a vyčerpávající informace

@ 30.11.2011 21:13:06
KlepetoX

Zajimavy.. taky mam nejradsi album "Mamouna". Ale i nektery predchozi alba jsou v podobnym duchu - Bete Noire, Taxi, Boys and Girls.. Kazdopadne to sou dost pochmurny/naladovy alba (temnej pop).. neco jako Pornography nebo Disintegration od The Cure (ale prave proto se mi libej :-)

zdenek2512 @ 09.03.2013 18:38:24
Kdyz mi pred lety prinesl kamarad debutove album Roxy se slovy to je obuev roku tak jsem pri pohledu na foto Bryana Ferryho, ktery vypadal jako kopie Elvise rekl , ze se mi to urcite nebude libit. Uvodni narez Re- make Re-model me dostal. Tahle deska je jeste lepsi. Jak tady jiz nekdo napsal na prvni ctyri desky nedam dopustit.

02.09.2007 kneekal | #

Nevím, jak to Ferry udělal, ale oproti debutu se mu podařilo uklidit Ena daleko více do pozadí. Jestli je to dobře? Raději posuďte sami.

For Your Pleasure je daleko víc uhlazená než debut. Eno již nerozrývá Ferryho snahy a bublá si raději někde v pozadí, spíše dotváří atmosféru, než že by se vydával do nějakých velkých výjezdů. Výjimka potvrzující pravidlo je třebas poskakující The Bogus Man nebo skvělé klavírní hrátky a "šepot duchů" v titulní skladbě.

Jestli bylo na debutu několik výrazných singlů, tak tady jsou tyto dva. Pianistická vypalovačka Do the Strand a Editions of You. Ostatní skladby již tolik nevyčnívají, ale tvoří velmi přijemný avantgardní pop/rockový celek, který se poslouchá moc dobře.

Takže, deska tak trochu na půl cesty mezi obdobím s Enem a čistě Ferryho Roxy Music. Přesto skvělá záležitost. ****

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska For Your Pleasure umístila na 394. místě.
reagovat