Jazz Q - Zvěsti (1978)

Na podzim r. 1977 se Martin Kratochvíl vrátil z ročního stipendijního pobytu na renomované Berklee Art School Of Music v Bostonu (USA), kde načerpal nové zkušenosti a vrátil se zpět do Prahy. Jeho návrat byl provázen velkým očekáváním, čím se obohatil a jak bude vypadat nová tvář Jazz Q, která po roce spánku měla být opět reaktivována…
Pamatuji se, že tehdy nabídl členství všem tehdejším členům Etc… (kromě Vládi Mišíka, protože jeho plánem bylo postavit silnou instrumentální kapelu bez zpívajícího frontmana). Kytarista elektrického blues a jazzrockový matador František Francl (už rok člen Etc…), stejně jako další členové Etc… dravý baskytarista Vladimír Padrůněk, kreativní houslista Jan Hrubý a důrazný bubeník Pavel Frištenský měli ovšem úvazek u Etc… a tak Kratochvíl zalovil v jiných vodách.
Na kytarový post byl přivolán vynikající kytarista Luboš Andršt (paralelně člen Energitu), na baskytaru student medicíny Přemysl Faukner a na bicí nástroje Jaromír Helešic – prověřená jména českého odvětví fusion music. V nahrávacím studiu se zrodilo nové album, které vyšlo v r. 1978 a to reflektovalo nové kratochvílovské progresivní výboje daného žánru, s významným důrazem na instrumentální složku a moderní aranžérské postupy.
Názvy skladeb jakoby pocházely ze světa poezie a bezbřehé fantazie. Leccos naznačovaly, ale nic neprozrazovaly

KLEKÁNICE – famózní perlení elektrického piana Fender-Rhodes a perkusivní zvuky z pozadí přinášejí impresivní téma. Akustická kytara Luboše Andršta má krystalicky čistý tón a navodí atmosféru latinskoamerického prostoru, zatímco elektrické smyčce a cinkající činely Jaromíra Helešice jsou ve fází kouzlení. Teď už se ovšem rozběhne ryze jazzové téma. Fauknerova baskytara „šlape zelí“ a Martin Kratochvíl si skvěle zaimprovizuje na svůj Moog synthesizer. Andrštovy rychle kytarové běhy znějí suverénně a superpřesně. Jeho kytarová hra výtečně spojuje harmonické mosty s klávesami. Dominantní je ovšem dvanáctitónové akcentování v rytmizaci v rychlé proměně… Jako host se zde prezentuje na sopránsaxofon Jan Martinec.

VZKŘÍŠENÍ – spojení základního motivu s proměnlivou strukturou se děje ve velmi citlivé rovině. Skoro varovně a čarovně zní ohýbaný bzukot moogu, kterému sekunduje klavírní motiv, který jakoby akcentoval jistou nevyhnutelnost ve sdělení. Elektrické smyčce byly tehdy hodně módní záležitostí a tak je posloucháme (a asi i budeme poslouchat v každé skladbě). Dochází ke zvratu, který přináší razantnější okamžik, ale potom opět hudba sklouzne do polomeditativní polohy. Obdivuji Kratochvílovu polohu spojovat jednotlivé detaily a motivy v celek do přesvědčivého vyznění.

ŠLÉPĚJ – Andrštova kytara zní dumavě a melancholicky zasněně a použití phaseru Smallstone je zde velmi adresné a čitelné. Dobře se to poslouchá. Lehkost s jakou nasazuje Kratochvíl svoje ruce na elektrického fendera je výtečná a Faukner zde jako ryzí jazzman moduluje basové tóny do kulatých impresivních proměn. Třebaže skladba zní poměrně subtilně, Andršt nasadí výraznější kytarové sólo s protahovanými tóny v santanovském duchu a helešicovské rytmické postupy se s touhle latinou velmi dobře propojují. Hodně změn a zvratů, žádné přemrštěné mysticizování, což tenhle typ hudby občas vykazuje…..

JINOTAJ – klavírní téma má dominantní nástup, na něho se nabaluje bzučení moogu, což dotváří melancholické vyznění. Barevnost tohoto spojení vyjadřuje jistý druh posmutnělého snění, které vyvolává různé asociace. To je samozřejmě ovlivněno založením a emocionalitou samotného posluchače. Mě se skladba jeví jako velmi zdařilá a na albu velmi výrazná. Skladatelsky je vyzrálá, ale přesto se nesnaží strhnout na sebe pozornost v nějakých superprogresivních postupech. Řekl bych, že je to hudební nokturno v tom nejlepším slova smyslu….

TŘÍŠŤ – přichází větší živost a perlivost, kterou symbolizuje kytarový doprovod drolivých tónů a bzučení synthesizerů. Andrštovy tlumené tóny a razantnější kytarová práce vykazuje pravděpodobně nejvýraznější přínos na albu. Nadzemsky se vznáší s mclaughlinovským odérem nad harmonií, jemně sem ovšem vkládá bluesový odér a do roviny se dostává s elektrickými smyčci. Řekl bych že máme co dělat s nejzapamatovatelnější a posluchačsky pravděpodobně nejpřitažlivější záležitostí na albu. Výrazná melodika, ale nic podbízivého ̶ stále je zde spousta skvělých aranžérských a náladotvorných proměn….

KOROUHVIČKA – synthesizerové kouzlení v proměnách s kytarovým blouděním. Jemný opar Jana Hammera (The First Seven Days). Přitažlivá zvuková malba syntetických zvuků, které v dané době byly vnímány jako výraz něčeho nadzemského a zcela nového. Skladba je toho ryzím příkladem, že v rukou mistra je ovládání synthesizerů něčím famózním a vzdalujícím od reality. Kompoziční postupy hledají nové směry vyjádření a samozřejmě mají vyvolat emoce…..

KRŮPĚJ – úvod jako vystřižený z articifiální hudby. Fusion music se ovšem zrodí z dalších rytmických postupů a vrstvení syntetických zvuků pod kytarovým tématem. Pro rockera asi oříšek na skousnutí, ale pro milovníka náročnější hudby vhodný terén pro sebeuspokojení. Použitelné pro scénické ztvárnění divadelního představení nebo baletu. Vzestupné harmonizování v sobě skrývá jisté napětí, ale vzápětí se hudební téma vrací do virtuálního mlýna, kdy se jako perpetuum mobile opakuje schematické téma v barvitých obrazech

VĚTROPLACH – závěrečná kompozice začíná trochu opatrně, jako hledání nového terénu pro vyjádření Fauknerova baskytara zde přejímá roli sólujícího nástroje za asistence elektrických smyčců, až se zvolna přidávají další instrumenty. Asi bych podle názvu očekával více razance a dravosti, zatímco skladba se rozvíjí spíše volněji a náladověji. Zvýraznění dynamického působení nás vytrhne z letargického přemýšlení, kdy přijde ono vyvrcholení – ten hudební orgasmus – Helešicovy bicí jsou přesné a kreativní, stejně jako sopránsaxofon Jana Martince, hosta na albu. Závěr po harmonických proměnách patří opět zklidnění a klávesové bublání a zvonění hladí jako sametový šál a pomalu dovádí s nápadnou vygradovaností k finále…

Album Zvěsti nepřineslo úplně jednoznačnou jazzrockovou platformu, ale poukázalo spíše na Kratochvílovu novou hudební tvář. Tvář skladatele, hudebníka a aranžéra, který vstřebal v kolébce jazzu spoustu nových zkušeností a leccos naznačovalo, že koncertních prezentací, se tenhle talentovaný kumštýř bude prosazovat jako skladatel filmové hudby, scénické hudby, ale i pro širší použití. Třebaže Luboš Andršt zde zanechal svůj otisk, vnímal bych celý projekt spíš jako kratochvílovskou záležitost, kterou podepřeli výteční hudebníci, kteří se vešli do jeho představ jak zrealizovat album, které bude výrazně odlišné od toho, co natočil předtím. Na albu jsem postrádal větší dravost a razantnější postupy, ale jinak se mu nedá nic vytknout. Myslím, že album se tehdy líbilo hlavně hudebním kritikům a posluchačům na koncertech…. Čtyři hvězdičky zcela určitě!





reagovat

kedul adnavs @ 20.01.2012 16:07:49
Zdravím Petra Gratiase. Tohle je jedna z desek mého mládí, kterou jsem ve 2. polovině 70. let docela často "sjížděl" a ke které se občas nostalgicky vracím. Svého času bývalo tomuto dílu vyčítáno, že zní příliž chladně a akademicky, což si osobně nemyslím. Je tam spousta výborných nápadů a dostatečně silných míst. Nicméně pro ortodoxní jazzmany to tehdy bylo málo jazzové a pro rockery zase málo rockové. Absence výraznějšího, rockového nasazení je v tomto případě více než logická, neboť album nahráli takřka výhradně jazzoví muzikanti a Luboš Andršt se v té době od rockového břehu neustále vzdaloval. Myslím si, že i po těch 34 letech (to je hrůza jak to letí) je to pořád dost dobře poslouchatelné.

Mohyla @ 21.01.2012 15:17:10
Zvesti a nielen tie, nestrácajú na kvalite ako píše kedul ani po 34 rokoch a zrejme ani po ďalších 34 nestratia. Takto nejak asi vzniká klasika, niečo trvalé, čo osloví aj ďalšie generácie. /Myslím celkovú tvorbu Jazz Q/. Peťo zase vystrihol peknú, kvalitnú recenziu, príjemné čítanie!