Opeth - Morningrise (1996)

Kdybych vzal text své recenze předešlého alba Orchid a jen změnil názvy písní, v podstatě by tím byla recenze na Morningrise splněna. Druhé album totiž pokračuje v podobném duchu jako debut. Však není divu, některé kompozice byly zamýšleny už na Orchid, jako například dvacet minut dlouhá Black Rose Immortal. Čím se na první pohled alba liší, je počet skladeb. Na Morningrise se nachází jen pět předlouhých útvarů, nastavený styl se zatím vyvíjí velmi pozvolna. Ovšem už na první poslech je zřejmé, že skupina nechala vyplynout na povrch jemnější odstíny své tvorby. Byť úvodní Advent místy klusá s větrem o závod, tak častěji zastavuje na oddech v podobě atmosférického přediva akustických kytar, též je tu nepřeslechnutelná hbitá melodická baskytara, která často vytváří další "hlas" k oběma kytarám. Zároveň se kromě občasných výletů do "středověkých" motivů dostávají nesměle ke slovu inspirace z klasické hudby. Častěji však dostává prostor psychedelické vydrnkávání, jež obstará i závěr čtrnáctiminutové skladby.

V The Night and the Silent Water je zřejmé, že tam, kde byly na debutu obě základní složky - "tvrdá" a "měkká" - spíše oddělené, zde se začínají prolínat, i když prozatím velmi opatrně. Skladbu opět táhnou melodické dvojhlasé kytary, Akerfeldův zpěv je tu dost řídký, kromě povinného murmuru tu nechal častěji rozeznít svůj přirozený hlas, který se prozatím drží spíše střední polohy a připomíná folkové solitéry britské scény přelomu 60. a 70. let. Především se tu ale dějí zajímavé věci na poli instrumentálním. Opeth alespoň zatím nepředvádějí žádné virtuózní výkony, ovšem co do atmosféry jde skutečně o podmanivou zvukomalbu.

Třetí skladba Nectar nejvýrazněji střídá extrémně tvrdé pasáže s těmi nejkřehčími, jaké lze na albu nalézt, a zároveň je kompozičně velmi rafinovaná a plná překvapení. Obzvlášť vypečená je v tomto ohledu závěrečná pasáž s rozlámaným rytmem bicích, opět výraznou baskytarou, která tentokrát zastiňuje i zlověstně znějící motivy kytar.

Poté přichází již zmíněná Black Rose Immortal, představující vůbec nejdelší skladbu Opeth s časem 20:14. Skutečně ambiciózní stopáž na takhle mladou skupinu! Pokud byste měli dojem, že tohle Opeth nemůžou utáhnout, tak Vás můžu ujistit, že opak je pravdou. I když si tady místy dávají s jednotlivými motivy na čas, rozhodně se nebude nudit. Ve středním tempu, s lehkým náznakem shuffle se odehrává sloka, ve které Mikael chroptí tak, že to až nahání hrůzu. Plynule ten nářez střídají akustické kytary, a jak jsem již psal, tak až tu nejde jen o střídání, obě složky se místy překrývají, což přeci jen zabrání určitému roztříštění skladby. V instrumentálních pasážích si na své přijdou i oba kytaristé, v jejichž sólech můžeme zaslechnout i inspirace starým hard rockem. Opět se tu často objevuje čistý zpěv (a šepot), chvílemi i v harmoniích, v určitý moment i bez doprovodu. Tedy, nořit se do mnoha zákoutí tohoto předlouhého útvaru, to je opravdu zážitek! Nejčastěji tu vyniká pověstná severská melancholie, až by se mi chtělo nasadit sluchátka a vyrazit do lesů - ale prozatím sedím u monitoru a snažím se popsat nepopsatelné. Ale povím Vám, něco jsem se naposlouchal Opeth při příležitostných osamělých toulkách po lesích ještě na střední škole v Kraslicích. A opravdu to mělo své. Navíc jsme nejbližší les měli naproti intru, stačilo jen přejít silnici. A pak už jste se mohli nořit - hlouběji mezi stromy, hlouběji do opethího atmosférična. Někdy se z toho lesa ani nechtělo zpět.

Závěr alba je pak největším překvapením. To Bid You Farewell je totiž pomalou, poklidnou skladbou, vystavěnou z jednoduchého motivu akustických kytar. I basa se drží jen základních tónů a bubeník jen šimrá ride a ráfek rytmičáku. Navíc je celá ve znamení čistého zpěvu. Krátké kytarové sólo po první sloce náznakem připomene i floydího maestra Gilmoura. Poté se se základním motivem dlouze mazlí basovka, kytara přidá kvákadlo a nejpsychedeličtější moment desky je na světě. Hudba pomalu zesiluje, narůstá, stále tvaruje ten jeden motiv, až se postupně připojí i rázné bicí a snad nejvýraznější kytarová melodie alba, navíc s krásným chorálem. I tady dojde na kompoziční parádičky všech zúčastněných, coda skladby je ale pouze ve znamení osamělé kytary a melancholického hlasu.

Opravdu pozoruhodné album, vyžadující důkladný poslech. Sám mám pocit, že si z něj po mnoha posleších nic moc nepamatuji, kromě závěrečné skladby a některých pasáží úvodních dvou. I proto je pro mě pořád tak zajímavé se do něj nořit, vždycky tu najdu něco nového. A jen tak mimochodem, možná tomu nebudete chtít věřit, ale většina textů na tomto albu je o lásce.

reagovat

Petr87 @ 12.09.2016 19:24:03
Čau Vojto.
Skvělá recenze na špičkové album!
Vím, že se už trapně opakuju, ale stále nechápu, proč se spousta fanoušků těm prvním třem deskám vyhýbá. Nejčastější důvod - jsou příliš extrémní...
Děláte si p.del?
A co takové "Deliverance", či "Blackwater Park"?! Vždyt' to jsou taky parní válce jako kráva!
Samozřejmě tady na nikoho nedělám virtuální ramena. Nelíbí? Co už, nemám s tím sebemenší problém, jen to zkrátka nechápu.
No a když to vezmu z dnešního pohledu, tak "Morningrise" mi připadá z té první, pro někoho nestravitelné trilogie, jako vůbec nejlepší. Nedávno jsem si to pouštěl do uší permanentně celý den a pořád jsem se té hudby nemohl nabažit, což prostě musí o něčem svědčit.
Neoposlouchatelná, atmosférická deska... Jen já osobně bych tomu dal ještě o hvězdu víc. :)
Díky za recku!

Voytus @ 13.09.2016 11:17:35
První dvě alba bych přirovnal ke dvojici In the Court of ... a In the wake of Posseidon od King Crimson. Obě se odvíjí v podobném duchu, v podstatě by se daly snadno zaměnit, kdybych nevěděl přesná data vydání, klidně bych řekl, že nejdříve vydali to druhé, pak první.

A že jsem se jak Orchid, tak Morningrise poslechově teď hodně věnoval, tak můžu s klidem říct, že opravdu nejde o až tak tvrdou hudbu, zrovna třeba Deliverance, obzvlášť v novém kabátě loňského remixu, je daleko tvrdší. Jen se tím vším proposlouchat. Další alba už lezou do uší snáz, možná Still Life je obzvlášť ponuré, takže taky vyždauje víc času. Ale zase, když si pak pustím Blackwater Park, tak je jasné, že i tahle dvojice patří k sobě, Blackwater rozvíjí některé věci na Still life zatím jen naznačené. My Arms beru úplně samostatně, je to album, které zachycuje přerod skupiny a směřování jinam, k přehlednější tvorbě.

Krásně syrové, epické doommetalové dílo, které se přesto již okatě vymyká ze zaběhnutého stylového klišé. Především délkou kompozic, která nejde pod 10 minut, a typickými akustickými výlety do jiných sfér. Přesto že je používání akustických kytar v doomu běžné, Opeth dovádějí toto mistrovství do jiné dimenze a i nazvučení akustických kytar je precizní a sound průzračně čistý. Tomu sekundují melodické kytarové včelí roje, které v některých momentech dávají vzpomenout vedle geniálních At the Gates i na severskou black metalovou scénu, a rovněž Akerfeldtův hlas osciluje mezi čistou polohou a až blackově přiškrceným zpěvem, což už na dalších deskách nikdy nepoužil. Ve skladbě To Bid You Farewell kapela poprvé výrazně odhaluje svoje ovlivnění Pink Floyd a progresivně rockovou scénou 70.let vůbec. V některých momentech tu možná Opeth s délkou skladeb přestřelili a někomu bude možná dát dost práce pět předlouhých skladeb uposlouchat, ale dát se do toho jedině doporučuji. Výsledkem bude pořádná porce temné, emocionální, doomové hudby. Opeth směřují vzhůru.




reagovat