Opeth - Blackwater Park (2001)

Meditativní, ale i násilná hudba Opeth je pro mě už léta srdeční záležitostí, způsob, jakým Akerfeldt propojuje motivy a nástroje a pracuje s náladami, je neopakovatelný, stejně jako pocit jít podzimním Petřínem na zvuků jejich hudby. Jakýmsi pomyslným opus magnum je u mě deska Still Life, už celoživotní láska, tenhle následovník se s ní ale skoro rovná...

The Leper Affinity začíná syrovým metalovým příbojem a typicky opethovsky komplikovaným riffem, temné metalické dunění a melodické motivy, vkládané pod drsné kytarové jízdy, jsou typické právě a jen pro mistra Akerfeldta, stejně jako hladivé klasicizující vsuvky a velebný, melancholický hlas. Skladba odhaluje surový, temný metalový původ Opeth a jen stěží nabíráte dech, nechybí ale studený, osudný klavírní motiv. Už je tu ale drsný riff Bleak a agresívní metalový Akerfeldtův hlas a melodické linie, známé už ze zákoutí geniálního předchůdce. Je tu další, tentokrát devítiminutová melodická kovová jízda a z krunýře parádně plave Mendezova basa. Tentokrát čistá vokální proklamace je už pověstná a Wilsonova účast spojuje dva kolosy - Opeth a Porcupine Tree, do jediného. Přichází další erbovní znak, nádherně vedené akustiky, zaplavované vzápětí drtivým emočním uragánem a už známé procítěné hlasové deklamace, stejně jako úchylný, taky trochu "porcupineovský" závěr. Nádherně harmonicky provedená krása Harvest s neskutečnou záplavou akustik a Lopezovou bicí jízdou je už dnes také žánrovým kánonem - opět je tu Steven Wilson za mikrofonem. Melodicky kouzlící kytary přivolávají vedle PT i pravzory všeho atmosférického, Pink Floyd. Akustiky rozvibrují další skvostný metalový příboj The Drapery Falls, do kterého ale rázem, snad nejpůsobivěji na desce, vplují akustiky a potřetí a naposledy Steven Wilson za mikrofonem. Jeho nejen hlasový podíl, ale i celkový producentský podíl na desce měl jednoznačně pozitivní vliv. Napětí, stavba a gradace (včetně závěrečné neodbytné melodie) téhle skladby je mistrovská a nezapře inspiraci v extrémnějších metalových formách, jde o jeden z vrcholů alba. Dirge for November začíná další jemnou, až cizelérskou akustickou studií s krásnou Mendezovou atmosférickou basou, nebyli by to ale Opeth, kdyby tahle zákoutí hned nerozmetali pořádnou energetickou smrští s jednou z nejpamátnějších temných melodických strunných litanií. Akerfeldtův hlas jako rašple je jen konečným apokalyptickým úderem. Temné, nervní akustiky a pak už vás The Funeral Portrait začne bez lítosti zatloukat do země, svému názvu dostojí s železnou drsností a osudovostí. Opět surová a temná prapodoba Opeth, i když i tady se našel prostor pro melodické kytarové vsuvky a krátký akustický oddech. Dynamika a tempo jsou děsivé, závěr je poněkud smířlivější s užitím čistého hlasu. Vsuvka Patterns in the Ivy je akusticky-klavírně mistrná, necelé dvě minuty trvající hříčka. Vše, co se na albu odehrávalo, završuje a ještě násobí závěrečný titulní dvanáctiminutový opus - všeobjímající riffový cyklon na úvod, pak působivé akustické kouzlení při zemi a znovu drtící riff, kde se hoši čelně srazili s Dream Theater v jejich nejdrsnějších polohách. Ten se jako oceán přelévá a proměňuje, temnota jako prazáklad je hmatatelná, zespodu přicházejí pekelné Mendezovy basové údery jako údery hromu. Jako mávnutím kouzelného proutku, pro Opeth ale typicky, patří úplný závěr zaplouvající akustice...


Niterná, pocitová záležitost a vrcholná přehlídka temných emocí a agresívních náladových výbuchů. Rád se přikloním k nejvyššímu hodnocení, i když mám předchůdce o něco raději. Produkce Stevena Wilsona a jeho klávesový podíl učinil z desky jistě pevný progový monolit. Švédská scéna je zkrátka neskutečná a magická...
reagovat

Mirek Kostlivý @ 13.01.2020 17:06:45
Já Opeth teprve objevuji, takže je zajímavé sledovat, jak na člověka působí jednotlivé skladby, když si jejich alba pouští přes Spotify od nejnovějšího po ta nejstarší. A když poprvé slyším skladbu Harvest, tak spíše než vliv Pink Floyd cítím inspiraci Canterburskou scénou - zvláště Caravan.
Wilson je určitě zná, protože když si poslechnu skladbu "Magic Man" z prvního alba Caravan, tak je to jasné: >> odkaz
Neznáš-li je, vřele doporučuji, první tři alba jsou výborná!

Následující řádky nejsou ani tak recenzí, jako spíše příběhem mé cesty k Opeth, protože právě toto album bylo mou propustkou do světa této skupiny.

Na začátku byl můj přirozený zájem o hudbu, protože ta mě provázela od narození. Vždy jsem byl obklopen hudbou, ať už díky tomu, že se přímo v mé rodině provozovala a provozuje, nebo díky sbírce mých rodičů a zejména strýce, který byl velký fanda jazzu (a zároveň sbormistr a zručný klavírista), prostě tu vždycky byla. Jakmile jsem zjistil, jak funguje gramofon, poslouchal jsem cokoli, co mi padlo do ruky.

Nejprve to byl jazz a blues, co mi tak učarovalo (strašně jsem chtěl hrát na saxofon, což se mi později splnilo), ale poslouchal jsem všechno (Lennonova Imagine, In rock od Deep Purple a výběrovka Beatles byly jedny z mála rockových desek, které měli rodiče ve sbírce), později jsem objevil Dorůžkovu knihu Panoráma populární hudby 1918-1978, z níž se stala má osobní bible. Objevil jsem scénu šedesátých a sedmdesátých let a usoudil jsem, že cokoli z té doby je dobré (to už jsem začal trochu pokoušet kytaru). Co se do mých uší valilo z rádia a televize, mě zrovna moc nebralo (nejvíc si bohužel vybavuji úděsnou elektro scénu). Takže jsem pracně sháněl nahrávky velikánů, o kterých se psalo zejména v Muzikusu. Občas mi to připomíná zážitky pamětníků let socialistických, kdy bylo také těžké se k lecčemu dostat. Samozřejmě jsem neměl v patách estébáky, ale zdrojů bylo zoufale málo - vrstevníci neznali, zbývaly jen sbírky rodičů mých spolužáků, fond hudebního oddělení lounské knihovny a pár spřízněných duší. Ale dalo by se říct, že už někdy koncem základky jsem měl dost slušné povědomí o staré scéně (Rolling Stones, Beatles, Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Thin Lizzy, Yes, Van der Graaf, King Crimson, Jethro Tull, Budgie, Frank Zappa, Pink Floyd, ale třeba i Bob Dylan a Neil Young - to bylo pro mě to pravé).

Dvouleté působení na Vojenské konzervatoři (obor klarinet) mi, kromě trvalého odporu k armádě, přivedlo do cesty dva osvícené učitele, kterým vděčím zejména za Genesis, Supertramp, Dream Theater a ELP. A právě tehdy jsem začal pošilhávat po tvrdších žánrech (v té atmosféře to prostě bylo zapotřebí). Po utvrzení v tom, že někdo jako já nemá v armádě co pohledávat, jsem si to namířil do Kraslic, kde byla i řada dalších odpadlíků z Roudnice (nečekané setkání s jedním z dobrých kámošů, který skončil jen pár týdnů přede mnou, bylo k nezaplacení). A mé hledání a nacházení pokračovalo i zde (pamatuji si Grand Funk, Wishbone Ash, ale i spoustu tvrdého metalu, kterému jsem na nějakou dobu propadl, nejprve Iron Maiden, Manowar, ale třeba i Death).

Už nějakou dobu jsem četl Spark, zejména Historickou studnu a Klenoty albových archivů. A pak jsem v březnovém čísle roku 2003 při zevrubném listování časopisem zahlédl fotografii čtyř chlapíků, oděných do černého, stojících mezi stromy. Aby bylo jasno, tak jsem i přes zájem o tvrdé odrůdy metalu nikdy nebyl fandou zmalovaných bubáků, vždycky mi to přišlo jako divadýlko a póza. A tadyhle Opeth se už od té fotky tvářili jako světlá výjímka na této scéně. A když jsem se začetl do samotného článku, tak bylo jasno - tohle musím slyšet.

V té době už bylo na světě album Damnation, ale spolužák metalista měl právě Blackwater Park. Nebylo ale hned jasné, zda mi tahle skupina sedne. Nejprve to znělo jako další death metalová parta, jakých jsem slyšel už slušnou řádku. Teprve další poslechy odhalily různá zákoutí a podoby jejich tvorby, na metalovou skupinu až nečekaně pestré a plné různých nálad a odstínů.

Totiž, proč jsem vlastně na začátku vypisoval celkem podrobně svou posluchačskou cestu? Protože jsem nikdy nezavrhnul, z čeho jsem vzešel. Protože jsem se brzy dostal k zásadním formacím dávných časů a měl jsem tak možnost srovnání. No a pak prostě někdy narazíte na další veličinu, u které najdete jakýsi souhrn různých žánrů, které máte rádi. A právě pro mě to byli a jsou právě Opeth. Jejich práce s kontrasty (něco podobného je právě i u King Crimson a Van der Graaf), celková atmosféra, hutný zvuk, cit pro melodie a mnoho dalšího. Navíc, miluju akustickou kytaru, je to úplně jiný přístup, jiná disciplína, než nahulený aparát elektrické kytary.

Toto album, na kterém není jediné slabé místo, je pro mě monumentem moderního metalu. Je to ten typ alba, který bych neváhal pustit někomu, kdo je podobnou hudbou nezasažen, někomu, kdo hledá, podobně jako tenkrát já, a kdo by se mě zeptal, jaký že metal se to tenkrát hrál (byť samozřejmě Opeth už tehdy dost vybočovali). Kvality alba prověřilo i to, že jsem do něj na intru, v tehdejší kapele a vůbec mezi kámoši, zbláznil kdekoho, přičemž to stále trvá. Stále jej šířím a lidé, kteří se na něj chytli, v tom pokračují také.

Skladby? Dokonalost sama! Tvrdý nástup alba, precizní a chytlavé riffy Lepper Affinity s úžasnou zasněnou pasáží uprostřed (ty kytarové melodie, to je nádhera!) a meditativní klavírní dohrou, orientální melodie v Bleak, jedna nejkrásnějších balad, kterou znám - Harvest, jejíž harmonie bere dech. Drapery Falls patří k nejdůmysněji vystavěným kompozicím skupiny, posmutnělá Dirge for November se snovým akustickým začátkem, tvrdá, pochmurná, znepokojivá a po většinu stopáže disonantní The Funeral Portrait, v níž čeká ale úžasný melodický závěr, který mě naplňuje pocitem čisté radosti, najazzlá instumentálka Patterns in the Ivy a naprostý masakr v závěrečné titulní Blackwater Park - zlověstný akustický motiv přejde do tvrdého riffování celé skupiny a headbangři v publiku se můžou zbláznit. Tady se vedle ultrarychlé dvojšlapky objeví dokonce baskytara hraná slapem a já jdu do kolen i po tisícím poslechu. Akustická coda dává prostor pro mnoho myšlenek, nejčastěji na přehrání alba znovu. A znovu. Neomrzelo a neomrzí. Na tomto albu se toho děje tolik, že snad ani není možné, aby se oposlouchalo.

A jak se ty obzory rozšiřují, tak jsem díky němu objevil Stevena Wilsona, který na něm hraje na klavír, ale vypomáhá i s kytarami a vokály (ty se nedají přeslechnout, jeho jemný, čistý hlas je ve sborech jasně znatelný). Ale tvorbu skupiny na tomto albu nemohl ještě nijak zásadně ovlivnit, vše je to práce Mikaela Åkerfeldta. Jasně, mohl bych tady skladby pitvat motiv po motivu, ale opravdu to není zapotřebí. Smyslem toho všeho bylo tohle album připomenout a hlavně Vás donutit, aby jste jej také občas prohnali ušima.
reagovat

EasyRocker @ 05.01.2017 07:52:35
O chloupek výše z dvojice skvostů u mě vyčnívá Still Life, ale tyhle dva záseky jsou asi vrcholem tvorby Opeth :) 5/5

Snake @ 05.01.2017 08:08:13
Voytus, pěknej text. Úplnej hudební životopis...
Copak jsi dělal v Kraslicích ? Občas si tam dáme švih na kole, nedaleko byl zřízen malý pivovar :)

Teď zrovna mi hrají Beardfish, Blackwater Park půjde vzápětí. Na plný pecky.

Voytus @ 05.01.2017 08:51:27
Snake: V Kraslicích jsem byl na průmyslovce (Oprava/výroba hudebních nástrojů). Skvělý léta, navíc ty lesy kolem a tak. Ty jsi někde tam odsud?

Pojal jsem to netradičně, říkal jsem si, že po těch zmíněných legendách je tohle album něco, co mě vážně dostalo a společně třeba s The Strokes nebo Queens of the Stone Age přinutilo víc sledovat novou scénu - jinak jsem byl pořád jednou nohou v 70. letech, i přes ty metály. Zvláštní, Strokes se po druhý desce vrhli na takovej divnej discorock, Queens jsou vyklidněný, ale pořád dobrý. Vlastně mi toho z přelomu tisíciletí moc nevydrželo, to spíš až o pár let pozdějc, když se roztrhl pytel s retro partama, co zněj, jak z přelomu 60. a 70. let. Prostě pořád jednou nohou někde tam.

Voytus @ 05.01.2017 09:07:34
Easyrocker: Slyšels dříve Still Life nebo Blacwater? To je totiž přesně ten případ, kdy to může být o tom, co se k posluchači dostane jako první, přičemž kvalitativní rozdíl je prakticky neznatelný. Možná bych také hodnotil Still Life o chloupek výš. Ale beru jej i tak, ty chloupky jsou takřka nepostřehnutelné. Snad jen, že Blackwater je svým způsobem přístupnější, to Still Life je při prvních posleších takové temné, nehostinné, nevlídné - ze všech alb mi dalo zabrat nejvíc, dostal jsem se do něj zřejmě až při psaní recenze, když jsem ho točil cca dva týdny fakt často.

Proto taky tak dlouhá pauza od té recenze. Něco jsem rozepsal, ale raděj jsem začal úplně od znova, bylo to pořád podle jednoho modelu. Takže jsem tomu dal čas a pojal to psaní úplně jinak, než jsem byl zvyklý.

Snake @ 05.01.2017 09:25:43
Voytus : já myslel, že jsi tam učil. Do Kraslic to nemám daleko, nejkratší cestou, přes Německo a kopce, asi 40 km.

Album poslouchám po delší době a nemohu si pomoct, jednoznačně nejlíp bych ohodnotil Dirge for November. To je pecka přesně podle mého gusta...

Voytus @ 05.01.2017 11:19:09
Neučil, kdepak. Jsem ročník 1985, takže základku jsem končil 2000 - jsem tam ty roky stejně mohl pro lepší orientaci dopsat.

Jo, Dirge je parádní. Výborné je provedení na koncertě v Albert Hall ke 20 letům Opeth, to naprostý ticho při relativně dlouhé Åkerfeldtově dohře.

horyna @ 05.01.2017 13:35:08
Voytus: krásné vyznání, krásný hudebně životní cestopis. Louskal jsem ho jedním dechem a stal se mi zajímavějším než album samotné :-) promiň:-)
Opeth- krapet odbočím, zrovna včera jsem poslouchal desku poslední a pomalu se začíná zvedat, šok děl předcházejících nezaznemanávám, ale jestli to půjde pomalu nahoru jsem fakticky zvědav. Možná jsem ji mezi to nej z r.2016 dát mohl.

Voytus @ 05.01.2017 14:49:00
Horyna: Díky za uznání! Kdybys jen věděl, kolik jsem toho zároveň opomněl, úplně jsem vynechal třeba Uriáše, Doors, Hendrixe (!!!), Velvety, Beefhearta, Pearl Jam, první dvě alba Oasis, Bitches Brew....Musel jsem vypíchnout především to alespoň nějak srovnatelné, jinak by to tu zabíralo dvojnásobek místa.

Sorceress je žánrově rozmáchlé, pravděpodobně nejvíc z celé diskografie, skvělá náladovka, jen jsem zvědav, kdy se k němu se svým tempem dopracuji :-).

Nicméně prozradím, že již mám nějaké kusé poznámky k Deliverance i Damnation - rozepsal jsem toho víc naráz, čistě pro odreagování, načež tedy to dopadlo, jak jsem napsal výše - celou recku BWP jsem smazal a napsal jinak.

horyna @ 06.01.2017 10:56:50
Voytus: chápu že vše se tam vměstnat nedá, ale i tak jsi se rozepsal do slušného rozměru, je cítit že tě to baví a že hudbou Opeth doslova žiješ, to je správný. Osobně B. P. respektuji ale mám v katalogu kapely oblíbenější kusy.
Ještě k Sorceress- mě žánrově rozmáchlé příliš nepřipadá, to je ale fuk, každýmu to jeho:-)

PS: vidím, že ty také rád plody ze zahrady křičících stromů:-)

Blackwater park bol prvým počinom od Opeth s ktorým som mal tú česť. Na prvé počutie, čo bolo tak zhruba pred siedmimi rokmi.. mi tá hudba prišla príliš precenená. Na môj vkus značne komplikovaná a nezáživná.

Ale až dnes po siedmich rokoch ma to našlo v tej správnej nálade a rozpoložení a ja len neveriacky krútim hlavou.. ako toto mohol niekto zložiť. Veru.. je typ hudby na ktorý musí človek proste dozrieť.

Neviem, či má zmysel po mojich predchodcoch rozpitvávať jednotlivé skladby, pretože tento album sa dá najlepšie vnímať ako celok. Ale keď už by som mal nejakú vypichnúť tak to bude Bleak, Harvest a nesmrteľná The Drapery Falls

Prechody z tvrdých pasáží do jemne akustických sú skutočne mrazivé a samotná inštrumentalita pánov hudobníkov prekvapuje takými nápadmi pri ktorých by v kúte mohli stáť i páni Petrucci s Portnoyom.

Som nesmierne rád, že mi Opeth ešte raz skrížili cestu a dali šancu prehodnotiť svoje niekdajšie hodnotenie. Nakoľko tento album počúvam už vyše 50tý krát a neustále mám z neho zimomriavky nemôžem inak.. než tomu napáliť plných 5.


reagovat

Snake @ 14.06.2016 15:22:24
Je třeba podotknout, že je to pořád ještě především death metal. Byť s progressive rockovými vsuvkami. Nepřipravenému posluchači by ale aj tak dokázal způsobit šok :)

Album mám rád, vypíchnul bych hlavně trojici po sobě jdoucích skladeb Harvest, The Drapery Falls a Dirge For November. To jsou pecky jedna lepší, jak druhá. Zbytek mě nechává trochu chladným...

Musím přiznat, že současná tvář Opeth prezentovaná prostřednictvím zářezů "Heritage" a "Pale Communion" je mi bližší. V onom roce 2001 bych nejspíš hodnotil jinak, ale dneska je to za tři.

Zaphirus @ 14.06.2016 16:49:01
Aktuálne počúvam Heritage. áno je to v istom zmysle už kdesi inde. Ale ten rukopis tam je stále poznať. Počúvam ho už asi štvrtý krát a zatiaľ mám veľmi pozitívne dojmy. Ten album má takú svojskú atmosféru.. no. pomaly chystám recenziu :-).

Snake @ 14.06.2016 16:59:50
Tak to je dobře. Album jsem ještě nehodnotil, tak bych se s tebou svezl :) Jsem rád, že se ti líbí...

EasyRocker @ 15.06.2016 04:45:12
Pro mě se Still Life (toho si cením ještě o chloupek výše) nejzásadnější album Opeth. Mrazivá nádhera. Procházet podzimní Petřín s tímhle nebo takovou Anatehmou ve sluchátkách, nepopsatelné...

b.wolf @ 15.06.2016 08:27:13
Na Opeth jsem kdysi hodně ujížděl, zvláště Still Life, to je neskutečná pecka. V poslední době však poslouchám spíš desky bez toho deathového growlingu, hlavně Damnation a Heritage.

Jedno z nejlepších hudebních alb, co jsem kdy slyšel. A že jsem jich neslyšel málo. Akerfeldt je hold asi nevyčerpatelná studna. A jeho hlasový projev je též dokonalý v obou polohách. Nudu počas celé té stopáže nepociťuju ani náznakem, naopak ta hodinka a něco uteče jako (black?) water:o). Nejlepší skladba? Dokonalé jsou snad všechny...možná Bleak a titulka o ždibíček víc...
reagovat

Pametam sa na to,ked som pocul Blackwater Park prvykrat este na svojom starom radiu pocas dlhych zimnych dni.Stale pri pocuvani tohto diela sa mi tie casy vracaju a uvedomujem si ako to uz bolo davno.Aj po takom dlhom case sa dokazem vzit a ponorit do tejto muziky.Bleak najlepsia vec z celeho kontextu vo mne vyvolava nekonecne radostne chvile(asi som uz velmi sentimentalny).Tymto albumom Opeth da sa povedat zavrsili jednu eru a presli do dalsej.U mna osobne to bola era ich vrcholu.Napinavy posluch od zaciatku az do konca.Krasne striedanie az death metalovych pasazi s progresivnymi prvkami az po upokojujuci rock.Pokojne by som toto dielo zaradil medzi top albumy svedskej produkcie vobec.
reagovat

Původně jsem chtěl napsat recenzi sám, ale pak jsem si uvědomil, že bych se v ní asi nevyjádřil lépe, než Mr. Teyad "Andreaabs". Jeho review sem tedy vkládám a podepisuji se pod něj.

Opeth's fifth album, released in 2001, is considered by many fans to be their best. And "Blackwater Park" is also a bit different from other Opeth albums, because, even though it incorporates Opeth's famous progressive rock alongside some heavier songs, it doesn't quite have the death metal influence of some of Opeth's other albums, like "My Arms, Your Hearse," or 2002's "Deliverance." Other than that, however, every ingredient is here for a great Opeth album (death metal growls, lots of breakdowns, acoustic guitar strums, long songs, etc.)

The album opener, "The Leper Affinity," is around ten minutes long, and features a propulsive main riff, mean, death metal vocals, and two breakdowns (the first of which is an acoustic breakdown; the second one has some cool piano playing).

Next, "Bleak," a Mediterranean-esque song with guest vocals by Porcupine Tree's Steve Wilson, is mostly heavy (with heavy riffs and bellows); but part of this song is occupied by light, eloquent guitar strings and singing. Elsewhere, "Harvest" is a pretty, acoustic driven semi-ballad, and "The Drapery Falls" puts more light, acoustic strums alongside dreary, harmonic vocals, but also some staccato, electric guitar riffs. "The Dirge For November" is cut into two pieces: the second half is heavy, but the first half is so light and restrained, you can actually hear Mikael breathe in. Next, "Funeral Portrait" rockets into pounding riffs, and "Patterns In The Ivy" is an instrumental, acoustic and piano ballad which is as beautiful as it is docile.

Finally, with fast, propulsive riffs, the album ending title track (a personal favorite of mine) returns Opeth to their heavier, death metal roots.

Finally, the limited edition version of this C.D. features a bonus track, "Still Day Beneath the Sun," which is also required listening for all Opeth diehards. So, even though this may not be as heavy as some of this band's other works, "Blackwater Park" is still a wonderful album, and definitely Opeth's first or second best. I very strongly recommend it to all music fans.
reagovat

Tohle je můj nejoblíbenější počin od Opeth. Vlastně jediný "klasický" (tedy mimo Damnation), který jde poslouchat pořád dokola bez usnutí. Na tomhle albu totiž dotáhli svůj koncept k dokonalosti. Na dalších ho už pouze "dření" (nesmíme ovšem počítat "Damnation", které stojí tak nějak mimo celé tvorby)
Dobře, ale zpět k Blackwater Park. Skvělá produkce Stevena Wilsona, skvělé nápady, výborné aranže, vynikající čistý zpěv i řev. Jediné negativum je, že s přibývajícímy minutami se začíná všechno opakovat. Jakoby náznak toho co má přijít na dalších albech.
reagovat

Švédské božstvo Opeth a jejich, podle mého, asi to nejlepší album, které kdy vydali. Divím se, že na něj ještě nikdo nepsal recenzi. Jde o naprosto strhující kombinaci death metalu, s psychedelickými akustickými pasažemi, které místo deathové "mručení" a growlingu doprovází čistý zpěv Michaela Åkerfeldt. Jednotlivé písně je netřeba rozebírat podrobněji. To, co tady pan Åkerfeldt dokázal, je něco naprosto neuvěřitelného, zhudebnělá melancholie, podzim zachycený a spoustaný pomocí not a zpěvu. Když procházím tímhle parkem, tak se ocitám naprosto mimo realitu a veškeré vnímání, tak neváhejte a přidejte se...
reagovat