Opeth - Ghost Reveries (2005)

Nikdy neznělo spojení těžkého kovu a vzletného art rocku tak dokonale, jako právě na albu Ghost Reveries. Přetěžko může někdo tak dotaženou kolekci v budoucnu překonat, nevím jaké silnější zbraně použít, aby bylo ještě vznešeněji zasáhnuto emoční spektrum posluchače.
Opeth dotáhli svou káru na nejvyšší vrchol svojské dokonalosti a následujícím albem se zde ještě udrželi. Dále už museli jít po jinačích cestičkách, karikaturu své osoby by jen ztěží připustili.
Metalové řinčení se tu snoubí s křehkými tóny akustických kytar tak sebejistě a s odzbrojující grácijí že jeden až žasne. Nové tisíciletí si podává ruku ze sedmou dekádou, neustále se zde něco děje, změny jsou tak důležité a bravůrně aranžované, že se vám na spoustě míst tají dech.
A písně? Všechny jsou parádní, Opeth neponechávají nic náhodě a nedovolí si předložit slabší kousek.

Nejsilnější sestava Opeth stvořila své další umělecké dílo.
reagovat

Snake @ 25.07.2016 18:06:38
Mám doma téměř všechna studiová alba Opeth od Still Life, až po současnost. Ovšem z nějakého záhadného důvodu mi chybí zrovna placka Ghost Reveries...

Napravovat už to nebudu, současná podoba Opeth se mi zamlouvá víc a raději si počkám na nové album.

Johne, zdá se, že jsi tady nový. Tož vítej a snad se ti tady bude líbit.

john l @ 25.07.2016 19:03:10
Ahoj Snake, nový co se týče recenzí, jinak již dlouhou dobu stránky tyto sledující, děkuju za přivítání. Opeth chápu, taktéž se těšnu na novou placírku. O tobě čtu že ty rád kolo tak jako já a že snad obýváš Ašský výběžek, nepředstavitelná to pro mne romantická dálava.

Je pre mňa zaujímavé pozerať sa na Opeth z retrospektívy a hľadať súvislosti. Keďže považujem albumy Deliverence a Damnation za veľmi dôležité pre ich kariéru, tak sa ponúka pohľad na to kam sa vlastne Mikael Åkerfeldt posunul po týchto dvoch skvostoch. Ghost Reveries totižto vôbec nerecykluje predošlé nahrávky, ale jednoznačne napreduje v ťažkotonážnom prog-metale do veľmi sofistikovanej podoby. Samozrejme svoj trademark si zachovávajú, veď by to nakoniec nebol Opeth. Sú tu akustické vyhrávky, death-metalový vokál a tradične dlhé kompozície čerpajúce z extrémnych štýlov a progresívneho rocku. Veľmi dobrým nápadom bolo prijať ďalšieho člena do kapely a to istého Per Wiberga, ktorý sa zhostil svojej úlohy klávesáka tým najlepším možným spôsobom. Práve širšie využitie klávesových plôch a rôznych zvukov dáva albumu neobyčajne svieži závan, ktorý odlišuje Ghost Reveries od predošlých albumov.

Lyrický koncept ma teda nijako neoslovuje, keďže sa venuje okultnej tématike. Texty sú však zakódované abstraktnými obrazcami, ktorým rozumie pravdepodobne len Mikael Åkerfeldt. Zvuk sa podarilo vypilovať opäť do absolútnej dokonalosti s pomocou známeho producenta Jensa Bogrena. Čo ma však najviac dostalo na kolená je samotná hudba. Åkerfeldt totižto zložil (asi sa budem opakovať) jeden zo svojich najsilnejších autorských počinov a to má za sebou už niekoľko skutočne významných albumov. Ghost Reveries má nápaditú retro atmosféru aj vďaka spomenutým klávesám, no je tu čosi čo postavilo Opeth trochu do iného svetla a tým sú jednoznačne úžasne znejúce aranžmány. Dýcha to tu v mnohom 70-tými rokmi, no práve fantastická produkcia posunula skladby do veľmi špecifickej polohy. Åkerfeldt sa pohráva s melódiami ako majster-maliar so štetcom. Podobne nenásilne a veľmi plynulo sa prechádza z death-metalových pasáží do čisto prog-rockových. Začína to viac pripomínať zvukom aj hudobným smerovaním práve ten progresívny rock/metal a Åkerfeldt aj týmto dáva najavo kam sa asi v budúcnosti bude uberať tvorba Opeth.

Doslova progresívne hody ponúka hneď prvá nakladačka Ghost Of Perdition. Prog-rockové pasáže sú absolútne nádherné a všetky zmeny majú veľmi jednoliaty charakter. Výrazné klávesy zabalené do zvuku hammond sú ozdobou songu The Baying Of The Hounds. Mikael Åkerfeldt spieva čistým hlasom čím ďalej tým lepšie a niektoré melodické úseky mi navodzujú až zimomriavkové stavy. Pri skladbe Atonement by som sa určite pozastavil, pretože tu je jasne počuť že Opeth dokáže priniesť aj nové a zaujímavé myšlienky do svojej hudby. Je nasiakla východnými motívmi, ale spôsobom ktorý mi je veľmi sympatický a príjemne plynie počas celej svojej dĺžky. Niečo podobné by som aplikoval aj na dlhometrážnu Reverie/Harlequin Forest, ktorá napriek tomu že je tvrdá netlačí zbytočne na pílu. Pomaly sa plaziaci gitarový motív je jednoducho brilantný a zaujal ma aj nápaditý koniec, ktorý odkazuje na ich klasický song Deliverence, no znie to samozrejme odlišne. K Hours Of Wealth nemám slov, je to zhudobnená poézia tónov a melódií. Pritvrdzuje sa opäť dlhšou a mysticky znejúcou The Grand Conjuration. Skladba obsahuje niekoľko parádnych momentov v podobe riffov, melotrónu a Åkerfeldtových growling vokálov. Isolation Years uzatvára album relaxačne s dojímavou melódiou a posmutnelou atmosférou, ktorú dokážu vykúzliť asi len Opeth. Bonusová skladba Soldier Of Fortune od Deep Purple je rocková balada balád a Opeth týmto len potvrdili kam tiahnú ich muzikantské duše.

Mikael Åkerfeldt vlastne povedal všetko čo mohol, ak teda vezmeme do úvahy spojenie death-metalu a progresívneho rocku. Aj nasledujúci album Watershed (popri jeho nespornej kvalite) bol jasným signálom, že toto už nemôže byť cesta ktorou sa bude Opeth uberať, pretože zákonite by to zachádzalo do vykrádania seba samého. Zmena, s ktorou prišli na Heritage bola jediným možným riešením a Åkerfeldtovi ponúka klasickejší progresívny rock a metal širšie manévrovacie možnosti ako do značnej miery výrazovo oklieštený death-metal. Ghost Reveries je posledným albumom podľa môjho názoru najlepšej zostavy Opeth a odchádza skvelý gitarista Peter Lindgren a nasleduje ho aj nemenej dobrý bubeník Martin Lopez. Ukončila sa tak jedna kapitola tejto zásadnej a štýlotvornej kapely. Ghost Reveries je síce taktiež temnejšou nahrávkou, ale vo svojej vrcholnej sofistikovanosti len ťažko nájde konkurenciu.
reagovat

Mayak @ 20.04.2014 16:37:59
Klasicky super, Slavo.
Pre mňa tretí mimoriadne zásadný album po "Still Life" (totálny vrchol ešte bez prítomnosti vplyvu S. Wilsona) a "Blackwater Park" (práve prvý a naj-jagavejší vplyv Stevena W.)
Klávesák Per Wiberg je inak v podstate najvplyvnejšia postava kapely Spiritual Beggars, ktorá vydáva svoje albumy v progrockovom vydavateľstve InsideOut Records.
Mikael Åkerfeldt ho neskôr vlastne vyhodil z prozaického dôvodu - Wiberg sa snažil v Opeth aj skladať a zasahovať do štruktúr skladieb a aranžmá ... a táto výsada je v Opeth vyhradená už len bossovi ...

alienshore @ 20.04.2014 17:42:14
Ahoj Miro! S tým Per Wibergom som si to ani nevšimol a máš pravdu, v Opeth už nehrá. Je to škoda, pretože je to veľmi talentovaný hráč na klávesových nástrojoch. Spiritual Beggars je fajn kapela, jedna z mála ktorú si rád vypočujem z tzv. stoner-rocku.

Opeth prosluli spojením nespojitelného. Křehké, rockové, často akustické kytary ... a vzápětí Vám uši masíruje death metalové pasáž, pozvolna přecházející do art-rocku. A dovolím si tvrdit, že na tomto albu se to povedlo možná úplně nejlíp. Na žádném jiném CD ty jednotlivé části nepřecházejí jedna v druhou tak krásně plynule, jako na Ghost Reveries. Mimo jiné také proto patří tento nosič mezi mé TOP nahrávky od Opeth. Mezi nejlepší skladby bych zařadil "Ghost of Perdition", "The Baying of the Hounds", "Beneath the Mire" a bonus track, předělávku slavných Deep Purple "Soldier of Fortune".
reagovat

Voytus @ 23.07.2009 12:55:29
S tvrzením, že zde se kombinace akustických kytar, art rockových a na druhou stranu extrémně metalových prvků, musím souhlasit. Jakkoli je Wathershed pro mě ještě větší pecka.

Petrucci @ 23.07.2009 12:58:38
Od Opeth mám rád všechno, na Watershed mě mrzí, že je to poskládáné tak nějak, "násilně", ale pořád mnohem lepším způsobem, než na Deliverance.

Voytus @ 23.07.2009 13:24:19
Je to zřejmě o jiném vnímání. Pro mě bylo podstatné, jak budou Opeth znít s jiným bubeníkem a hlavně s jiným kytaristou (Lindgren byl přeci jen na všech albech). A po téhle stránce to vyšlo.

Petrucci @ 23.07.2009 13:35:13
Já měl oba muzikanty, kteří odešli, radši než tu náhradu. Hlavně teda Martina L., úžasný bubeník a velký sympaták.

Voytus @ 23.07.2009 13:38:42
No jo, musíme si zvyknout :-). Axe je podle mě víc metalista než Lopez, není tolik nápaditý v klidnějších songách - dá se to snadno porovnat na živákách, hlavně pak s obrazem. V songách z Damnation na Lamentations je Lopez fakt jednička.

Petrucci @ 23.07.2009 13:47:18
Přesně, to je ono. Lopez byl mnohem všestrannější, měl obrovský cit. Axe prostě metalově řeže:o))

tak tohle bylo první album, které jsem od Opeth slyšel a okamžitě jsem si obstaral další, vyjma Orchid a Morningrise (ty se mi zdály velmi rozvláčné a Akerfeldtův blackový chropot jsem tak moc nemusel). Ovšem tohle album je skutečná špička. Zvlášť když slyším úvod Atonement - tím je řečeno vše.
reagovat

Pan Bazin @ 10.12.2007 22:40:41
Uz prilis krat pocuta nuda. Polovica songov je zbytocna a bola tu uz v skoro rovnakej forme v minulosti. Varenie z vody, na dalsom albume uz je velmi nutny dalsi posun. Atonement je prijemne spestrenie.

Mayak @ 11.12.2007 09:00:31
P. B. - to je tvoj bohapustý subjektivizmus, nepočúvaj to, keď ti ti nič nehovorí. Každý ďalší OPETH je posun dopredu, čo je u kapely s koreňmi v metale veľká zriedkavosť. Ja som náročný poslucháč, ale tomuto CD dám kľudne 5 hviezd. I Like It !!!!!

WOW @ 11.12.2007 18:51:51
teda mam jejich Cedecka od blackwater park as po ghost reveries a tedy z tech 4 alb me zaujmulo oparavdu nejvic je to jejich vynikajici počin aspon podle me ae brat ti to samozrejme nebuj;)

Pan Bazin @ 22.04.2008 19:40:31
Samozrejme, ze je to subjektivizmus, koho ineho nazor by to mal byt, detektiv? :D A nie, toto cd nepocuvam, nie je mi sympaticke, cim nehovorim, ze nema specificku atmosferu a vela ludom imponuje. Opeth pouziva velmi podobne vyjadrovacie prostriedky celu karieru a tym, ze toto album je posledne v rade, si moc nepomohlo. Samozrejme, ak sa Ti paci, toc ho kolko vladzes :), ale pre mna osobne to bude stale 6/10, lebo Opeth ma na viac (verim, ze este stale).