Morse, Neal - ? (2005)

Myslím si, že každý správny fanúšik progresívneho rocku/metalu určite aspoň okrajovo narazil na meno
Neal Morse. Zakladateľ a bývalý člen skupiny Spock’s Beard, spoluzakladateľ skupiny Transatlantic a asi najviac známy pre jeho sólovú tvorbu. Ja som na neho narazil práve vďaka Transatlantic. Popočúval som si samozrejme aj všetky ostatné projekty, no a teraz po istom čase už môžem povedať, že Neala Morsa zaraďujem medzi najvýznamnejšie postavy druhej vlny prog rocku.

Keď som prechádzal všetky recenzie kolegov z pogboardu, tak ma trochu prekvapila jedna vec. Som asi jediný človek na progboarde ktorý má sólovu tvorbu Neala o trošičku radšej ako Spock´s Beard. Je pravda, že albumy ako The Light alebo V sú poklady, ale mne sa ešte viac páči éra prvých Nealových albumov hneď po odchode z SB. Teda Testiomy – Sola Scriptura.No a medzi nimi sa ukrýva aj môj osobný favorit. Album s tajomným názvom: ?

Dôvody, prečo som si práve tento album tak obľúbil mám hneď niekoľko:
Neal upustil od svojej tradičnej dĺžky albumov 75 – 80 minút. Namiesto toho spravil ? o 20 minút kratší. Ďalej je to výber hostí ktorých si zavolal. A to nie ledajakých. Máme tu Nealovho brata Alana Morsa (Spock´s Beard, Second Nature), Jordana Rudessa (Dream Theater), Roina Stolta (The Flower Kings) a ako dezert je tu Steve Hackett (Genesis). Mike Portnoy a Randy George sú samozrejmosťou na každom Nealovom albume. No a v neposlednej rade je to moja záľuba v koncepčných albumoch. Aj keď ? vnímam skôr ako jednu dlhú skladbu (tak ako Thick As A Brick alebo Six Degrees Of Inner Turbulence). Všetko toto sú aj tak nakoniec len fakty prečítané z papierov. Najdôležitejší je osobný názor a pocit. No a ? ma zo všetkých albumov od Neala Morsa chytil za srdce najviac.

5 hviezdičiek ale s výkričníkom !

reagovat

Novým albem pojmenovaným jednoduše otazníkem Neal Morse podle mého mínění překonal sám sebe. Narozdíl od dvou posledních sólových alb, které se vyznačovaly určitou nejednotností, a i někdy přílišnou předvídatelností, a na druhou stranu zase rozvláčností, je nové CD skvěle vyvážené a nevidím (neslyším) na něm jedinou slabinu. Možná by se dalo říct, že si bere to nejlepší z alb Testimony a One.

Samozřejmě se ale Morse příliš nevzdálil od své obvyklé tvorby, jsou tady místa a postupy, které prostě k jeho muzice patří. Jako správnému progrockovému albu mu nechybí patos, monumentální instrumentální pasáže, ani jemné, klidnější plochy. Stejně jako Morsovy dvě poslední alba se texty CD ? nese v duchu Morsovy křesťanské víry, což, jak jsem se přesvědčil na několika diskuzních fórech, může vést k odmítavějších reakcím a předsudkům. Myslím, že k tomu ale není žádný důvod...

Je skvělé, že Morse navázal spolupráci s několika výbornými muzikanty, kromě jeho obvyklého bubeníka, veterána z Dream Theater Mike Portnoye je to i další člen této kapely, klávesista Jordan Rudess. Kytary se chopil bývalý spoluhráč z kapely Transatlantic a frontman Flower Kings Roine Stolt, dále Nealův bratr a bývalý kolega ze Spock's Beard Alan Morse, a hlavně, jako třešinka na dortu pro každého příznivce art rocku, kytarová legenda Steve Hackett.

Těžko popisovat jednotlivé skladby, jejich hudební témata se střídají a prolínají celým albem. Hlavním motivem je skladba The Temple Of The Living God, ale i zbytek alba je spíš skládačkou témat, které do sebe ale skvěle zapadají, a celek rozhodně nepůsobí jako pouhý slepenec. Morse v sobě nezapře spíš písničkáře, umí ale nejen vyplodit silné melodie, ale hlavně poskládat je dohromady, do kompaktního art rockového celku. Pěkné je úvodní melodie skladby Another World, které se působivě vrátí ve finále alba, druhé části The Temple of the Living God. Nejpřístupnější je pomalá skladba Outside Looking In, kterou bych si klidně dokázal představit jako hit hraný v rádiích. Předchází jí zajímavý chorálový úvod The Glory Of The Lord. Nemůžu nezmínit kytarové sólo (určitě je to Hackett!) ve skladbě 12, které připomíná staré progrockové postupy ze 70. let. Asi nejlepší skladbou alba je pomalá píseň Inside His Presence, která se postupně změní v souboj dvou kytar (zajímalo by mě, kteří dva kytaristi to jsou) a nakonec ve finále alba tvořené motivem z Another World a zpěvem z úvodu: “And then after all, with our backs against the wall, we seek the temple of the living God.”

Naprosto dokonalé album, bez jediného zásadního kazu, a takřka nutnost pro každého příznivce moderního art rocku. Hodnotím plným počtem hvězdiček :-)
reagovat

Ravil @ 07.12.2005 00:00:00
Hezká recenze. Nemyslím si, že by to album bylo tak silní, ale pravdou je, že sem ho slyšel jenom třikrát. Víte někdo, kde všude hraje Hackett? Já ho podezírám, že hodně spolupracoval právě na Outside Looking In - konkrétně na těch vokálech. Když si poslechnete jeho nedávnou solovku To Wach The Storm, uvidíte, že Outside Looking In je jasná Hackettovina!
Docela jistě poznám, co hraje Alan Morse, ale nejsem si tak jist party Roineho a Jordana Rudesse na klávesy. Asi budu muset poslouchat znovu.
Každopádně je dobře, že Morse rezignoval na to, hrát si všechno sám a hlavně kytary přenechal lepším muzikantům.
Mike Portnoy má opět zvuk "z prdele" a jeho bicí mi nepřipadají tady tak nápadité jak se všem zdá (s Morsem bubnuje stabilně nejhůř).

Na svoje pomery nezvyčajne krátky album (56 minút) vyprodukoval v priebehu roka 2005 americký progrockový multiinštrumentalista Neal Morse. Aký je v porovnaní s dvomi svojimi predchodcami (2003 -Testimony, 2004 - One)?

Zdá sa, že sa Mr. Morse poučil z minulosti a vyvaroval sa jednak z niekedy prílišnej rozvláčnosti prvého, a občasnej nevyrovnanosti druhého menovaného samostatného albumu (po odchode zo Spock`s Beard).

Nový album je v prvom rade pefektne kompaktným celkom, v najlepších momentoch silne evokujúcim tvorbu Transatlantic a neskorších Spock`s Beard (album Snow) - je zrejmé, že oproti One je ? jednoznačne koncepčným dielom aj po hudobnej, nielen textovej (opäť kresťansky orientovanej) stránke.

Albumu veľmi pomohla aj účasť hostí - okrem overeného Micka Portnoya a basáka Randyho Georga sú posilami gitaristi Alan Morse (Nealov brat, gitarista SB), Roine Stolt (The Flower Kings - tak isto overená spolupráca z čias Transatlantic) a Steve Hackett, starý preborník klasickej zostavy Genesis. Okrem nich sa blysne aj klávesový mág Jordan Rudess - a keď si vypočujete sedemminútovú In the Fire, určite mi dáte za pravdu, že títo hostia výrazne prispeli k celkovému feelingu celého albumu.

Spočítané a zrátané - oproti One chápem nový album ako posun správnym smerom, smerom k tomu, čo Mr. Morse ovláda dokonale - k spevavým a melodickým progrockovým veciam, okoreneným hutným hudobníckym kumštom zúčastnených muzikantov.

Skvelé, keďže sa nedá dať štyri a pol, dávam plný počet.
reagovat