Radiohead - The Bends (1995)

Druhé album britského fenoménu kolem charismatického frontmana Thoma Yorkea patří k počátku devadesátek stejně samozřejmě jako další rockové špalky, které tehdejší hudební mistři otesávali do věru fantastických tvarů.

Jako hromobití zvonivá Planet Telex už útočí tradičními zbraněmi Radiohead, vše překryje neurčité dusno, zkázu dokonává Greenwoodovo sólo. Titulka tasí elitní grungeovou zbraň - propojení jemného a drsného protipólu. Rytmika Colin Greenwood/Phil Selway má skutečně elitní parametry; dvojitě to platí o zběsilosti Bones. Jasný hit Just je předělem mezi kytarovou a nastupující psychedelickou fází v tvorbě kapely. Refrénově ohromující Black Star je jednou z top pecek této doby zcela po zásluze. On je hlas Thoma Yorkea dalším specifickým nástrojem. O jeho zásadním přínosu pro zvuk a náladu svědčí skvostné baladické hody High and Dry a těžkým existenciálně-ekologickým námětem poznamenaná depka Fake Plastic Trees, spolu s Nice Dream už zřetelné pozvánky na O.K. Computer. Posmutněle dekadentní My Iron Lung si taky nemůže pomýlit žádný oddaný RH-pozitivní pacient. Bullet Proof... I Wish I Was spojuje fantastický text s beznadějnou hudební mantrou. Mimořádný závěr patří frontmanovi ještě mnohonásobně více - po rozbouřené orgastické Sulk přichází mrazivá mantra Street Spirit (Fade Out), dodnes mohutně žádaná a hraná na koncertech. Když to jede, nic v okolí sta metrů se ani nepohne.

Slabá hodinka zajistila rostoucí popularitu zejména doma na ostrovech. Už zde se objevují existenciální krachy, bezradnost, bloudění a odlidštěnost moderního světa. Zavírá první kytarovou etapu bližší soudobé alternativě a jemně dotčenému grunge. To, co přinesla deska další, už byl pouhou hudbu přesahující piedestal.
reagovat