Supertramp - Supertramp (1970)

Alba od Supertramp jsem si občas poslechl. Vždy se mi líbily jen částečně včetně Crime of the century. Takže jsem se k nim příliš často nevracel. Něco mi tam většinou chybělo. A hle, stal se zázrak. Objevil jsem debut Supertramp. Do desky jsem se absolutně zamiloval. Album se poměrně liší od jeho následovníků a je zároveň i více temné. Hogson tu ještě tolik nevystrkuje růžky a navíc jeho zpěv mi tady sedí mnohem více než v budoucích albech. Nezpívá tak přehnaně vysoko, "nekrákorá" a více splývá s hudbou. Kapela si i vyhranila prostor pro jammování. Jako kdyby hráli opravdu pro radost, bez omezení s velkou dávkou svobody. Jakoby se nehnali za splněným plánem mít hity, peníze a dominovat předním hitparádám alá Snídaně v Americe.


Surely - úvodní, třicet vteřin dlouhá skladba. Je doprovázena Hogsonovým zpěvem a akustickou kytarou. Velmi příjemný začátek.

It's Long Road - Tady se to poměrně rychle rozjede, úvodní riff, na kterém začnou stavět další nástroje. Líbí se mi tu naléhavý zpěv Daviese a ty přechody hammondek. Pak se to rozjede v pořádném tempu, začínám slyšet i výraznou basovku Hogsona. Hammondová sola, rychlá kytara, jede to jak správně namazaný stroj. A potom tempu opět ty hammondové přechody, mám z toho pokaždé mráz po zádech. V závěru se přidá i foukací harmonika.

Abudabe And I Am Not Like Other Birds Of Prey - hned při prvním poslechu jsem měl mráz po zádech. Jemné klávesy s akustickou kytarou. Hogsonův zpěv do toho perfektně zapadá. Zpívá takovým zasněným efektem. Jako kdybych se někde vznášel. Když je pak začne refrén, nemá to chybu.

Words Unspoken - temné varhany s tlumeným zpěvem Hogsona, kde na ně navazuje akustická kytara. Bicí přidají rytmus a Hogson stále pokračuje v úvodní melodii. Líbí se mi tu akustika jak podbarvuje atmosféru a Hogsonovy výšky jsou tu příjemné. Žádné krákorání se nekoná.

Maybe I'im A Beggar - flétna s varhany a poprvé zde začne zpívat i Palmer. Začíná velmi tlumeně, jemně za doprovodu tichých varhan. Do toho zajímavě sekunduje Hogson. Při refrénu se toho překvapivě chytne Palmer, kde jeho výšky zní zajímavě, až falešně, jakoby na to nestačil. Nevím proč, ale líbí se mi to. Zní to trochu jako kombinace Hammilla a umírajícího slavíka. Poté jemná pasáž končí, v druhé polovině se rozjede elektrické sólo a hammondky. Bicí přidají na gradaci. A pak nastane parádní moment, kdy po čvrté minutě se objeví nádherný kytarový riff. Závěr kdy si zpěváci prozpěvují zní trochu jako z Deep Purple.

Home Again - pomalá akustická balada s Hogsonovým zpěvem. Skoro taková vsuvka mezi delšími skladbami. Opět si to dovedu představit někde v lese u táboráku.

Nothing To Show - rychlý rozjezd s hammondkami, kdy je zajímavé, že Hogson zpívá s Daviesem současně. Jeden doplňuje basy, druhý výšky. Opět jsou tu přechody i na klidnější pasáže jen s akustickou kytarou a jemnými varhany. To se mi na té desce líbí jak dokážou rychle přepínat mezi klidnějšími a svižnějšími pasážemi. V polovině je to trochu experimentální, kdy je cítit Daviesův vliv. Motiv, který jako kdybych slyšel už i v budoucích albech. Kytarová sóla nezahálí a závěrem oba začnou opět zpívat jako jeden hlas.

Shadow Song - nádherná flétna s klavírem a akustickou kytarou. Oba zpěváci doprovází synchronizovaným zpěvem a vše ladí perfektně. Navíc jsou tam slyšet i ruční bubny, jakoby nechtěly rušit ten příjemný zážitek.

Try Again - na první poslech už trochu oříšek, potřebuje to čas (jak i psal Voytus). Výsledek pak ale stojí za to. Je to nejdelší skladba na albu, kde se kluci odvázali. Nejprve to začíná jemnými pasážemi. Dominuje zde elektrická kytara, která je podporována hammondky a neustále se napětí zvyšuje. Kytarová sóla nabírají na gradaci a včetně bicích. Kdyby mi někdo řekl, že tohle jsou Supertramp, tak bych mu to nevěřil. Živá pasáž se zase uklidní a Hogson opět navazuje na úvodní motiv. Experimentální pasáž jakoby kapela ladila se dlouho neohřeje a rozjede se v doprovodu rychlejších bicích a varhan. Hogson opět zpívá Try Again a završuje tak přes dvanáct minut dlouhou píseň.

Surely - stejný název jako úvodní píseň. Drží se stejného motivu, který je zde více rozvinut. Zároveň je také delší. Akustická kytara, Hogsonův zpět s klavírem. Taková pohodovka, co bych si klidně zahrál u táboráku.


Nechápu jak je možné, že jsem si tuhle desku poslechl teprve před půl rokem. Je to škoda, že je tolik přehlížena. Smysl pro melodii Supetramp nikdy nechyběl, ale tady se mi líbí, že to nakombinovali i s pořádným art rockem. Není co řešit, za mě je to suverénně nejlepší deska Supertramp.
reagovat

jirka 7200 @ 21.10.2019 05:44:22
Je to skvělá deska. Je chyba ji hodnotit optikou dalších alb, protože tady zatím nejsou plně rozvinuty typické poznávací prvky kapely.
Po pravdě, ani já jsem ji nedával patřičný prostor, ale cítím, že její čas přijde.

Díky za připomenutí.

Jarda P @ 21.10.2019 11:53:36
Výborná je i dvojka Indelibly Stamped.

K prvnímu albu Supertramp jsem se dostal až jako k poslednímu a musím říct, že jsem byl mile překvapen. Dodnes patří k mým nejoblíbenějím.
Nese se v příjemné melancholické atmosféře a i když se kapela rozjede, je to nějakým zvláštním způsobem umírněné.
O úvod se postará půlminutová Surely s akustickou kytarou, následuje It's a long road s typickým zvukem kláves, Hodgson na této desce hraje na basovku a už v tomto songu se při jamování pěkně předvede. Samozřejmě už tady se s Rickem Daviesem střídá a doplňuje ve zpěvu. Následující čtyři písně poklidně plynou, Supertramp dokazují, že smysl pro melodie jim nikdy nechyběl. I zde jsou chytlavá místa.
Pak přichází rozjetá Nothing to show, kde si opět kapela zajamuje, především Rick Davies na hammondky a klavír. Ta mě chytla už na první poslech.
Ale nejlepší je následující Shadow song. Opět klavír, dvojhlasý zpěv, zajímavý doprovod bicích přes tomy, promyšlená melodie i aranžmá.
Dvanáctiminutová Try agian může napoprvé trochu nudit, vyžaduje čas.
A závěr desky je opět Surely z úvodu, tentokrát s druhou slokou, po které následuje dlouhá, opravdu dlouhá pauza, aby se skladba vzepjala k mohutnému závěru s hammondkami, které tu hrají jednu z nejkrásnějších melodií desky.

Trochu mi tu připomínají Pink Floyd v období 1968 - 1972, především kytarista, vokály a celková atmosféra.
Mám to album prostě rád, hudba se tváří nenápadně, přitom se jedná o velice zajímavou tvář progresivního rocku, takže: ****
reagovat

WALKER @ 27.02.2008 21:50:39
Všichni fandové vědí, že tento debut Trampíků kritika zdrbla, jako nehotový, nevyzrálý, nekoncepční, zkrátka jako nic moc začátek, snad něčeho lepšího. Nesouhlasím a protestuji! K této desce se vždycky vracím, když je mi blbě, nebo mám jen depku, či špatnou náladu a vždy na 100% splní mé očekávání a svůj velký úkol, vrátit mi chuť do života.Kdo tento opus na život neznáte, neváhejte! V případě, že vás neovane nostalgie květinových dětí, uslyšíte alespoň sakra poctivou muziku artrockových filharmoniků. *****

Voytus @ 28.02.2008 17:36:49
To jsem rád, že nás je víc!

Jiří Zicha, seznam .cz @ 25.03.2010 20:52:34
Vřelý dík za inspiraci.
Při poslechu tohoto CD, jsem si vybavil zážitek ze seznámení s deskou Crime..., ta je již někde jinde, ale generuje stejně skvělý pocit.
Jsem velký fanda Supertramp, ale po poslechu Indelibly Stamped jsem nevěřil, že by první album bylo zajímavé(když jsem ho neznal).
Atmosféra je blízká ranným Genesis, ale cítím tam i příbuznost s Wishbone Ash a na závěr Try again jsou jasní King Crimson - paráda.

Křehké album, kapela šlápne na plyn jen zřídka, ale atmosféra desky je okouzlující - čisto a útulno jak u maminky ve světnici.Těžko vypíchnout jednotlivé písně, žijí v klidu a míru vedle sebe, i jedenáctiminutová Home again svoji délku v pohodě unese - fascinující pnutí mezi Hogsonem a Davisem už tehdy evidentně fungovalo.
Podle mne debut obstojí i vedle pozdějších megaúspěšných alb z let 74 -79, i když je hudebně úplně jinde.
Hezké, budete se rádi k němu vracet.
Tři hvězdy je málo, čtyři moc, dobrou noc.

reagovat