Dixie Dregs - Full Circle (1994)

Americká skupina Dixie Dregs pochází z amerického Jihu ze státu Georgia. Poprvé jsem se o nich doslechl až v Jazz bulletinu, kde byli jednoznačně zařazeni do kategorie kapel jižanského rocku. Jejich hudbu jsem neznal a tak jsem předpokládal, že to bude nějaký další derivát hudby Allman Brothers Band, Lynyrd Skynyrd, Wet Willie, Black Oak Arkansas, Sea Level, Ozark Mountain Daredevils... tedy rock and roll, blues, boogie, country.
Nahrávací kontrakt u Phila Waldena, majitele firmy Capricorn jim zajistil klávesový hráč z Allman Brothers Band – Chuck Leavell (známe ho dnes jako doprovodného hudebníka v Rolling Stones), který byl nadšen jejich koncertní prezentací v městě Augusta a tak se nadějné kapele otevřely dveře do nahrávacích studií.
Jižanská vzájemnost a pospolitost je pověstná a tehdy (nevím jak dnes) si lidé v daném regionu hodně pomáhali a žili v širších společenstvích nejen jako hudební jednotky, ale i v rámci rodinných vztahů a srazů….
Jméno Steve Morse mě v té době nic neříkalo, zato jsem znal vynikajícího houslového virtuosa Jerryho Goodmana (Flock, Mahavishnu Orchestra) a ten byl pro mě dostatečnou normou velmi vysoké kvality. Protože se mi po rozpadu první sestavy Mahavishnu Orchestra v r. 1973 nějak ztratil a jeho jméno mě unikalo, byl jsem rád, že jsem ho znovu objevil – třebaže v jižanském rocku jsem ho neočekával, ale muzikantské cesty mohou být nevyzpytatelné...
Když jsem se ale dostal k tomu, abych si jejich hudbu poslechl u kamaráda, který dostal jejich album z USA, tak to se mnou docela zatřáslo. Bylo to album Full Circle a tady se o nějakém jižanském rocku nedalo hovořit. Kapela prošla od r. 1970 dlouhým vývojem a tak některé informace už neplatily. To byl energický jazzrock ve spojení s progresivním rockem amerického ražení s vynikajícími instrumentálními výkony jednotlivých hráčů. Album jsem musel mít. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem ho získal k mé velké radosti.

AFTERSHOCK – energický rockový nástup podle pravidel rozvíjení základního tématu. Na první postřeh výtečná muzikantská souhra a vršení jednotlivých instrumentálních ploch. Ať už se jedná o kytaru, která zatím nijak nevyčnívá, nebo o hutné klávesy a plnotučně vypreparovanou rytmiku bicích nástrojů a baskytary…. Ano, teď už to přijde – Jerry Goodman vstupuje do tématu svými houslovými party a vzápětí je střídán správně syrovým hardrockovým sólem kytary a polyfonního synthesizeru. Střední tempo je zachováno až do důrazného závěru. Velmi dobrý začátek….

PERPETUAL REALITY – kytarová přediva šněrují virtuální síť s neomylnou přesností a klávesy vytvářejí harmonické pozadí dlouhými tóny v občasných výměnách. Klavírní téma poněkud rozředí hutný sound a jednotlivé barvy tónových obrazců se vzájemně promíchávají a mění. Baskytara dostává prostor ve funkovém slapu, za asistování přesného nekomplikovaného bubenického doprovodu. Klávesy střídají hodně pestrých škál svých možností. Chvíli slyšíme klasické varhany, chvíli polymoog, chvíli klavír a to už jsou tady zase Morseovy kytarové nástupy v rozlamovaných akordech stupňovaných harmonií. Domnívám se, že název docela přesně vystihuje instrumentální variantu této kompozice…

CALCUTTA – bubeník Rod Morgenstein otevírá další skladbu svými bicími nástroji pojímanými v perkusivních úderech navíc preparovaných elektronickým dozvukem. Zatímco rytmika drží funkový rytmus, Goodmanovy mrštné houslové party se výtečně proplétají s kytarovými přitlumenými tóny. Z mého pohledu velmi přitažliví skladba. Po instrumentání stránce jazzrocková fúze propojovaná s nádhernou melodikou jásavých klávesových tónů T Lavitze. Steve Morse zde vystaví jedno z opravdu famózních kytarových sól, která lze slyšet. Harmonizace houslí, kytary a kláves vytváří jakýmsi kontrapunkt, který do hudby vnáší neamerické, snad keltské prvky hudby, třebaže název by spíše měl přivolávat nějaké orientální asociace. Goodman zde hraje vynikající houslové party s čistotou podání tónů a s bezchybnou technikou hry. Jedna z nejzásadnějších skladeb na albu!

GOIN´ TO TOWN – tak tahle skladba má ryze jazzový nános. Swingující rytmika – bicí nástroje a baskytara zcela ve velkém formátu a Goodman jakoby přivolával staré jazzové mistry houslí jako byl Joe Venutti nebo Stephane Grappelli. Žádný mahavishnovský odér, jak bychom spíše očekávali. Stylu se výtečně přizpůsobuje i klávesový hráč a hraje v přesných intencích daného žánru, zbaven nějakých rockových základů a Steve Morse nijak nezůstává pozadu. Spousta výtečné energie, instrumentální hravosti a výrazné stylové odbočení do muzikantských hájemství, která mě nabuzují pozitivní energií. Dixie Dregs mají můj obdiv – už jenom tím, kolik ryzího muzikantství dokázali vložit na tak malou plochu a zahrát s takovým nasazením a přesvědčivostí….

POMPOUS CIRCUMSTANCES – kouzlení klavírních postupu ve spojení s houslovou hrou v melodické košatosti a rytmických proměnách, zde vracejí téma do jazzrockové polohy. Goodman zde řádí jako ďábel. Zároveň vnímám jeho klasické hudební vzdělání a suverénní houslové nástupy a metodickou dokonalost hráčů vážné hudby. Jednoznačný prostor pro Goodmana, ale ani Morse, který se do hry dostává svou elektrickou kytarou nijak zásadní nenarušuje tuto strukturu a ponechává ji daný tvar. Brilantní příklad vzájemné muzikantské pohody a dorozumění….

SHAPES OF THINGS – jediná coververze na albu. Pamětník nemusí dlouho přemýšlet. Staří dobří Yardbirds a jejich hit Shapes Of Things, se kterým si pohrávalo od šedesátých let více skupin a hudebníků. Dixie Dregs vytvořili spíš uvolněnější variantu. Hlavní prostor zde získává kytara Steve Morse. Je famózní. Jeho barva tónu a vedení melodické linky jdou ruku v ruce s vynikající technikou hry. Harmonii prokreslují housle, které zrychlí celou strukturu, podporované klávesami. Propojují se zde varianty hardrocku, artrocku, jazzrocku s klasickými postupy. Opravdu velmi zdařilá podoba…

SLEEVELESS IN SEATTLE – pomalejší skladba procítěného typu. Sází na tklivé dlouhé tóny elektrické kytary, elektrických houslí, podporovaných klávesami, ale nijak nevýbojnou rytmikou. V následných okamžicích se změní struktura rytmu a baskytara Dave Larue vkládá funkové obrazce. Goodmanovy housle tady zase naopak připomenou jeho minulost z Flock a nástin Mahavishnu Orchestra. Děje se tak ale téměř mimoděk. Morseovy rockové základy skladbu drží v předem dohodnutých pozicích přístupného hudebního tvaru, v němž vyloženě agresivní výboje jsou „zakázany“….

GOOD INTENTIONS – výtečné instrumentální kouzlení. Morseovy zásadně rockové party střídají Goodmanovy protahované a hadovitě ohýbané houslové tóny. Rytmické důrazy Morgenmsteinových bicích nástrojů a Larueovy baskytary dodávají větší živost… Teď ovše proběhne opravdové běsnění živlů. Morseova kytara hraje v divokých honičkách jedinečné sólo a je pronásledována stejně ďábelsky vedenými houslovými výpady. Famózní. Rockové základy výtečně propojené s jazzrockovými postupy s výměnou mnoha tónů, ale bez nějakého exhibicionismu laciného typu. Muzicírování má jasnou a předem dohodnutou koncepci, alespoň já to tak cítím…


YEOLDE – velmi zásadní odbočení od tématu. Do hudby se nám dostává nečekaně barokní hudba. Morse ji ostatně studoval na hudební univerzitě, stejně jako Goodman. Nástroje jsou sice mírně elektricky preparovány kvůli docílení plastičtějšího zvuku, ale navzájem se nepřebíjejí, ba naopak si elegantně dávají přednost a nijak si nepřekážejí. Po předešlých energetických nástupech je to příjemné osvěžení a vítaná změna. Lyrické vyznění a pokora před tématem jsou ve vzájemném souladu. Moc příjemné vybočení….

IONIZEDE – závěrečná skladba začíná famózním úvodem kytary a kláves a jazzově vedená rytmika akcentuje jednotlivé doby a takty a umožňuje tak vstupovat jednotlivým sólistům do tématu. Morse, Goodman a a T Lavitz dostanou příležitost k instrumentálním vpádům. Vynikající basovové modulace podporované klávesovými basy dodá Larue a už jsme zase v jednotlivých nástrojových eskapádách a harmonických proměnách. Morgenstenovy bicí nástroje používají dva velké bubny a zde v této skladbě to výrazně vnímáme. Instrumentální nálet je famózní. Stále má ale svůj tvar a melodickou stavbu. Nevnímám tyhle postupy jako exhibiční vyřizování si účtů, nebo samovolné hudební masturbování. Myslím, že hudebníci vkládají do jednotlivých skladeb nejen mozek, ale i srdce a duši. Alespoň já jsem si tenhle výlet prožil po všech stránkách…. (a po jižanském rocku ani stopa).

Myslím, že Dixie Dregs jsou špičková americká skupina. Protože nemají zpívajícího frontmana, nemají takovou tu mediální slávu jako jiné kapely, které se těší plným stadionům a koncertním halám. Na druhé straně většinu z nich Dixie Dregs po instrumentální stránce strčí do kapsy.
Myslím, že i u nás by sklidili velký ohlas, třebaže na rozdíl od Santany, Allman Brothers Band, Johnnyho Wintera, ZZ Top, Stevie Ray Vaughana And Double Trouble…. je tady v tom obecném slova smyslu moc lidí nezná. A zároveň přemýšlím, jestli by u nás nějaká skupina k nim mohla být přirovnávána, přiznám se, že mě nikdo zrovna moc nenapadá….
Profil Steve Morse mám na DVD, jsou tam jeho roztodivné hudební prezentace. Všechny jsou na velmi vysoké muzikantské úrovni (domnívám se, že za Ritchieho Blackmora v Deep Purple je to velmi dobrá náhrada. Svou úrovní hry se Gloverovi, Paiceovi a Aireyimu suverénně vyrovná – je to studovaný hudebník, znalý teorie a harmonie a přesto se smyslem pro improvizaci. Kromě toho má bohatou a dlouholetou praxi a dokáže procházet se suverénní bravurností napříč žánry. Tohle by mnohý jiný hardrockový kytarista nedokázal…).
Albem jsem nadšen po všech stránkách a zcela zodpovědně mu dávám plný počet hvězdiček.




reagovat

Okouzlující kombinace špičkové instrumentální profesionality a tvůrčího ducha, kde se mísí tvrdost kytary Steva Morse, kterého známe z Deep Purple a houslí Jerryho Goodmana, který se má obrovský muzikantský rozsah od jazzrocku a po klasiku. Což dokázal například na albech Jana Hamra ml. - Like Children a při spolupráci s mnoha jinými jazzovými muzikanty.
Rozhodně stojí tato kapela za povšimnutí, sám jsem ji objevil náhodně v Music shopu, když jsem hledal něco nového, byl jsem touto kapelou okouzlen na první poslech.
reagovat