Captain Beefheart & His Magic Band - The Spotlight Kid (1972)

I když je album The Spotlight Kid – a později téhož roku vydané Clear Spot ještě víc – pro uši pohodlnější, než předchozí revoluční nahrávky, pořád je to ve srovnání s většinou kolegů freakovská muzika. Dekonstrukce blues už neprobíhá s takovou nespoutaností a zarputilostí, aranže jsou krotší, rytmika přehlednější a stylové kořeny obnaženější. Beefheartova vstřícná gesta vůči většinovému publiku ale nezavánějí vypočítavostí, pořád to ani zdaleka nejsou písničky do rádií. Prominent rockové avantgardy pouze přeladil na jinou, volnější úroveň, kde je méně vzrušujícího objevitelského hazardu a více pohody.

Ne všichni muzikanti z Magic Bandu (protentokrát neuvedeného v titulu), namlsaní spletitými experimenty Pstruží masky, byli tímto vývojem potěšeni. Možná pozapomněli na to, že v blues, které i nadále pro šéfa zůstalo hlavním inspiračním zdrojem i pokusným králíkem, nejde primárně o počet not. Skladby na The Spotlight Kid mají skutečně vesměs ležérní tempo a nenabízejí moc prostoru pro divoké instrumentální kotrmelce, ale jejich zvuková i kompoziční podoba je pořád velmi neobvyklá, nemluvě o Kapitánově skučení, hýkání a mručení balancujícím mezi úctou k tradici a obrazoboreckými schválnostmi.

Plíživě pokroucené kytarové i rytmické figury, marimba i úchylný zpěv drží album vně konzervativního rhythm'n'bluesového teritoria, celková nálada ho přesto staví blíž k jeho hranicím, někam do sousedství mystických bažin Dr. Johna, do míst, kde bude jednou romantičtějším způsobem pábit Tom Waits. The Spotlight Kid nemá tu burcující sílu Beefheartových vrcholných alb a přiznám se, že mě při nevhodném rozpoložení dokáže i lehce nudit. Pak jsou ale zase nálady, do kterých sedne lépe, než bezuzdné experimenty. I pošuk má právo trochu relaxovat.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Člověk někdy ve svém životě občas narazí na věci, ke kterým nemůže najít ihned nějaký pojmenovatelný vztah. Když se tak stane v mladické nezralosti, má celkem logicky tendenci věci šmahem odmítnout, zahodit a vyjadřovat se o nich s despektem nebo zesílenou ironií. Tohle se stalo v mých sedmnácti rovněž i mně, když se mě dostalo do rukou album The Spotlight Kid avantgardní postavy americké undergroundové hudby – Dona Van Vlieta, který proslul pod magickou přezdívkou Captain Beefheart – Kapitán Hovězí srdce. Jednoduše jsem nebyl v daném roce zralý tuhle hudbu jednoznačně akceptovat, ale zároveň se ve mně zahnízdil takový dráždivý pocit s tím trochu zabojovat a do téhle divné a nezařaditelné hudby proniknout a nechat na sebe působit emoce…
Vlastně jsem poznal už jmené Captain Beefheart o dva roky předtím, když v Divadle hudby v pořadu Underground zaznělo album Franka Zappy – Hot Rats – a na tomto albu skladbu Willie The Pimp zpíval tak neuvěřitelně drsným, zvláštním a zemitým hlasem zpěvák, který mě byl představen jako Captain Beefheart. Pak se stalo, že jeho album mi půjčil kamarád a nakonec (potřeboval snad tehdy peníze) se rozhodl se alba (ne zadarmo) vzdát v můj prospěch. Nějakou chvíli trvalo, než jsem si zvykl na zpěváka a sound jeho doprovodné kapely, ale potom jsem zjistil, že album ve mně vyvolává vibrace a tak už jsem no natrvalo zařadil do své sbírky…

I´M GONNA BOOGLARIZE YOU BABY – elektrická kytara s drsně acidickým tónem se mi vklíní do mysli. Syrový zvuk rozvibrovaného doprovodu a vzápětí přichází druhá elektrická kytara, má rovněž cirkulárkou zvuk a s první se dobře doplňuje. Pak je tu zemitá dunivá baskytara a zvláštně pojaté bicí nástroje. Drží základní rytmus, ale pohrávají si s jemnými detaily v minimalistickém pojetí. Hlas dutý, hluboký – jakoby vycházel z nejčernějšího kanálu a v jeho hlase je taková podivná naléhavost. Není to zpěv v klasickém slova smyslu – místy mručí, mumlá, šamansky zaříkává a extatickými výkřiky vyjadřuje pocitové návaly strachu, obav s trýzněnosti… konec je zcela nečekaný.

WHITE JAM – druhá skladba je navenek klidnější a instrumentální doprovod hraje ve stylu pouličních kapel sanfranciských uliček. Nehledejte zde žádnou melodii a harmonické struktury. Všechno se podřizuje emocím, náladám a vibracím. Vyrážený Beefheartův hlas spíš připomíná trýznění člověka, anebo uvolnění mučeného trestance z temnice, který bojuje o svoje holé lidství naturálními zvuky, jimiž osvobozuje svoji duši….

BLABBER ´N SMOKE – víceméně nenápadné rozbrnkávání kytarového tématu – které vlastně ani žádným tématem není – dokresluje náladotvorné obrazce, ke kterým se připojuje zcela nečekaně marimba a percussion, zatímco bicí pouze dokreslují atmosféru a rytmické základy stojí jednoznačně na baskytaře. Zdráhám se skladbu zařadit do nějakého stylového pojetí – avantgardní jazz nebo avantgardní blues propojené s folklorními prvky americko-mexického pohraničí….

WHEN IT BLOWS ITS STACKS – těžkopádný začátek s občasnými disharmonickými postupy a proměnami rytmických obrazců. Elektrické kytary hraje improvizovaně smluvené vstupy, které jsou proměňovány krátkým syrovým sólem druhé elektrické kytary. Tuhle písničku si nezazpíváte, ale pokud jste hudebníci, budou vás brzy svrbět prsty, abyste se stali součásti nekonečného jamování, ke kterému skladba přímo vybízí. Beefheartův vokální projev mumlá, skřípe, vrčí a naříká a vyjadřuje obsah, těžko uchopitelných vizí….

ALICE IN BLUNDERLAND – větší oživení přichází v další skladbě. Má čitelnější rytmus, ale opět žádné harmonické závratnosti a melodicky vystavěné postupy. Baskytara vibruje a elektrické kytary impresivně sálají rozžhavenou energii a k tomu se stále vemlouvavě připojuje marimba a bicí nástroje střídavě zrychlují a zpomalují tempo. Acidický sound je nekompromisní, ale kytarové téma je emocionálně dravé, přesto, že stojí na improvizace, je schopno vás pohltit svými předivy. Baskytara je stále dominantní a celkový sound je hodně laděn do basové polohy. Dokážu si představit, jaký inspirační impuls přišel po této skladbě do myšlení pražských undergroundových skupin sedmdesátých let, kteří hledali nějaký záchytný bod pro vytváření svých nekomerčních kompozic určených pro svoje publikum….

THE SPOTLIGHT KID – chraptivý a intonačně velmi nevyrovnaný projev je ovšem pojednán ve výtečné frázi a výrazivu ve stylu blues – vzdálenému klasickým principům, přibližující se spíše černošským interpretům s jistým jazzovým nádechem. Rytmus akcentuje proměnlivost doprovodu. Baskytarové téma doprovází marimba a kytarové spojovací můstky těžko popsatelného typu. Epicko-existencionální texty jsou hodně rozervané, přesto se velmi dobře hodí k interpretaci a danému doprovodu

CLICK CLACK – klavírní úvod signalizuje jistou změnu. Protirytmické postupy jsou ovšem hodně zajímavé. Jeden rytmus hraje klavírní téma, druhý bicí nástroje a třetí zvláštní kytarové doprovody s přeznívající foukací harmonikou, která hraje v unisonu s druhou kytarou. Beefheartova prezentace strhává projev do bluesově avantgardních pozic a drolivé kytarové doprovody v minimalistických postupech působí neuroticky a popouštějí fantazii emocím bez hraničních zábran

GROW FINS – foukací harmonika má zvláštně deformovaný tón a baskytarové téma a pleskavé bicí tvoří doprovod Beefheartovým erupcím, kterým ještě sekunduje mírně zesílená elektrická kytara, která kreslí podivné obrazce. Výtečně se prolíná s foukací harmonikou a opakuje schéma hypnoticky stále dokola. Emoce a vibrace – nejčastěji používané termíny v mé recenzi. Žádné nosné melodie a proaranžované postupy. Na ty se tady v žádném případě nehraje. Mezi hudebníky existuje vnitřní komunikační svět, který jim umožňuje vytvářet podobné zvukové expresivity…

THERE AIN´T NO SANTA CLAUS ON THE EVENIN´ STAGE – houpavý rytmus nám obrací donekonečna elektrickou kytaru a s železnou pravidelností opakující se basové téma. Santa Claus – americký symbol Vánoc – zde získává úplně odlišnou symboliku, která by nejspíš děti řádně vystrašila a zahnala pod postel, než pod rozžatý stromeček s vánoční hvězdou…. Beefheart dělá ostatně všechno proto, aby se vysvlékl ze svých pocitů a ne aby rozdával nějaké krásno….

GLIDER – poslední skladba se notoricky drží svého undergroundového pojetí. Bez harmonických základů a zbavena melodické linky vyjadřuje emoční energii zapojené instrumentace, kde se naopak bicí nástroje snad poprvé výrazněji prosazují v zájmu celku. Účinné je ovšem sólo na slide-kytaru, které symbolizuje klouzání vzduchem jako při paraglidingu, který jsme v té době u nás vůbec neznali. Foukací harmonika zvláštně vrčí a prská jako vzteklá kočka a Beefheart si bručí mumlá ve svém až nás zcela nečekaně zaskočí závěr tohohle zvláštního alba…

Tak tohle album určitě nepustíte děvčeti, které se do vás zamilovalo a vy ho pozvete na čaj a oplatky a nedoporučuji ho pouštět ani novopečenému zeťovi, když přijde na návštěvu tchyně… jedině v případě, že byste chtěli tchyni co nejrychleji vypudit z bytu…. Na tenhle druh hudby musí být nějaká příprava a nálada. Milovník blues rozezná její kvality, ale musí být mírně naladěn do odvážných postupů a přestat si klást otázku, kolik má vlastně blues taktů. Tady by se totiž těžko dopočítal.
Kdo ovšem přišel na chuť Franku Zappovi, Edgar Broughton Bandu, Tomu Waitsovi… ten v téhle hudbě objeví skrytý drahokam. Sice nevybroušený a pořádně ostrý, zraňující, ale přesto ryzí a osobnostně nepodplatitelný. Není to sice vrcholného dílo tohoto amerického avantgardisty, ale rozhodně patří mezi to lepší co natočil. Uděluji mu čtyři hvězdičky!



reagovat

zdenek2512 @ 23.11.2013 11:42:28
Ahoj Petre, vlozil jsem svuj nahled na tuhle desku a vsiml jsem si , ze jsem to asi psal zbytecne, kdyz jsem si precetl co jsi napsal ty. Tvoje recenze je naprosto dokonala. Diky za ni :)

Na Spotlight Kid Beefheart trochu zbrzdil a dal dohromady sérii písní, které opět více připomínají jeho začátky, než nejslavnější experimentální alba.
Sestavu obohatil další bývalý spoluhráč Franka Zappy, kytarista Elliot Ingber, Beefheartem nazývaný Winged eel fingerling.
I texty, až na pár vyjímek, jsou srozumitelnější.ˇ
Úvodní I´m Gonna Booglarize You Baby jsem na Beefheartových stránkách viděl z německého Beat clubu. Neumím si představit, jak se na tohle Německé publikum tvářilo, každopádně doporučuji zkouknout.
V dobových recenzích byl Beefheart vychvalován jako nejlepší zpěvák blues té doby. Což je zajímavé.
Deska se příjemně poslouchá, není tu sice žádné opravdové překvapení, i tak ale musela z tehdejší produkce dost vybočovat.
Dávám tři a půl hvězdy.
reagovat

Tonda @ 08.03.2008 23:33:44
>> odkaz

ale že je tam pěkně vykrmenej, kapitán :)

+ pohybově nejnadanější: Rockette Morton (tady s telecasterem)

Od německé televize mimořádně záslužný čin.

Před mnoha lety (za totáče) to proběhlo i u nás v TV, snažil sem se od známé (dělala tam) sehnat záznam, marně..