Springsteen, Bruce - Darkness on the Edge of Town (1978)

Po průlomovém albu Born to Run čekalo Bruce Springsteena velké americké turné a bohužel také soudní spory s bývalým manažerem. To vše zpozdilo vydání další desky, jejíž úkol byl jediný. Měla potvrdit, že úspěch předcházející desky nebyl náhodným jevem a že výrok Jona Landaua o budoucnosti rock´n´rollu mající jméno Bruce Springsteen nebyl pouhým bonmotem vycucaným zničehonic z prstu. Tato deska nakonec spatřila světlo světa roku 1978 a nesla název Darkness on the Edge of Town.

Za pomoci osvědčeného E-Street Bandu nám zpěvák a výhradní autor hudby a textů předkládá deset skladeb, které během těch tří let prošly neúprosným sítem výběru. Jeho pohled na Ameriku sedmdesátých let není zrovna dvakrát růžový, hned název úvodní písně Badlands mluví za vše. Typické střídání úderné kytary, místy až melancholického klavíru a zajímavých saxofonových vyhrávek posluchači známých již z dřívějška je zastoupeno i na albu Temnota na kraji města.

Springsteen zde místy cedí své hořké pravdy skrz zuby jako hned v následující písni Adam Raised a Cain či v Prove It All Night. Vážnost sdělení vyvažuje radostná hudba, která se na tuto ne příliš pozitivní nahrávku dostala asi nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit. Naprosto úžasné jsou pomalejší skladby, v nich se Bruce mění v interpreta, jehož projev musí v posluchači ještě dlouho rezonovat. Absolutním vrcholem, který se mi asi dlouho neomrzí je nádherná balada Something in the Night. Ten okamžik, kdy zpěvák chvíli zpívá jen za doprovodu bicích, patří k nejsilnějším okamžikům celého alba. Nelze také zapomenout na srdceryvnou píseň Racing in the Street, při jejímž začátku si zpěvák vystačí jen s doprovodem klavíru, aby se postupně přidávaly ostatní nástroje do mohutného refrénu. Velká krása.

Samostatnou kapitolou je pro mě píseň Candy's Room. Těkavý rytmus na začátku je naprosto hypnotizující, a i když se zpočátku zdá, že nám autor předkládá další citovku, tak ve výsledku se jedná o pěkně ostrou záležitost. Důležitost celé nahrávky jenom podtrhuje závěrečná titulní píseň, v níž se Springsteen vypjal k jednomu ze svých nejlepších pěveckých výkonů.

Ta deska není jednoduchá na poslech. Osobně jsem ji několikrát odložil, oproti jiným nahrávkám se mi zdála depresivní. Ale jelikož si dobrá hudba cestu většinou najde, tak nyní, milý čtenáři, můžeš číst tento pokus o recenzi na dílo umělce, jehož jsem sice vzal na milost po mnoha letech, ale o to častěji se k němu budu nyní vracet.
reagovat

Po třech letech od průlomového BTR přišel Springsteen se syrovějším a naštvanějším albem, které i když to tam není explicitně nikde řečeno, odráží Springsteenův vztek a frustraci ze soudního sporu s bývalým manažerem. Jako kolekce písniček je deska vzácně vyrovnaná, textově děti, které utíkali za "runaway American dream", dospěli, ale neztratili naději
reagovat