Lennon, John - Mind Games (1973)

Osmé album Johna Lennona Mind Games jsem očekával s velkou netrpělivostí… Dostalo se mi do rukou relativně brzy po svém vydání.
Psal se rok 1973 a hard rock byl na svém vrcholu a tak jsem kolem sebe slyšel hlasy těch, kteří už album slyšeli přede mnou, že je to zklamání a že velký ex-Beatle vesluje nějakým nečekaným směrem.
Předešlé dvojalbum Some Time In New York City ve světě provázely rozpaky z jeho silné levicové politické orientace, ale u nás bylo vnímáno tohle album jako kolekce řízného rocku s několika baladami a doplňujícím koncertním albem….. tohle všechno ale prý Mind Games neobsahovalo.
Nakonec jsem album získal. Musím přiznat, že obal mě zaujal hned od prvního okamžiku a řekl bych, že po výtvarné stránce nemá John Lennon nápaditější obal na svém albu (neplatí to samozřejmě úplně zásadně), ale tenhle design mohl obal přivést do rámu a k zavěšení na zeď…
John se nechal tuším potřetí za své kariéry ostříhat nakrátko, což v daném máničkovském roce všechny vlasaté rockery provokovalo (za rok už bylo ale zase všechno jinak). Byla tady ale hlavně hudba a ta byla jiná než to, co jsme od něho měli možnost po rozchodu Beatles vnímat a slyšet

MIND GAMES – ladný dlouhý tón mellotronu přináší první skladbu. Má v sobě jistou vznešenost a rozevlátost, což dokresluje harmonická vzdušnost, třebaže v tématu se filozofuje a deklarují se vlastní představy o vůkolním uspořádání světa podle Lennona. Johnův hlas je nosově podmanivý a košatý, postrádá ale více syrovosti a přidrzlosti, kterou u něho téměř „povinně“ očekáváme. Skladba se v USA stala hitem a zaútočila v první desítce skladeb….

TIGHT A₴ – rock and roll na albu je zcela legitimní záležitost a Johna provází celou jeho kariéru a tak jeho klasické ztvárnění je zcela namístě. David Spinozza je výtečný kytarista, ale tady ty jeho tóny jsou příliš uhlazené a kytaře by slušelo více dravosti a syrovosti. John výtečně ve zpěvu frázuje a zpívá s lehkostí a samozřejmostí. Doprovod je ale ryze americký natočený studiovými profesionály (drsnost Plastic Ono Bandu je tatam) a odvíjí se přesně podle daného aranžmá, více kreativnějších okamžiků zde postrádám…..

AISUMASEN (I´M SORRY) – ano, tohle je blues. Blues John vždycky cítil, i když v jeho podání nemuselo mít vždycky onu klasickou dvanáctitaktovou podobu. Je to pocit. Obnažený pocit až na dřeň. Vyrovnává se zde s Yoko Ono a tak je zde prostor pro bolest, výčitky a nenaplněnost, ale i pocit vlastní viny. Yoko Ono je v textu citována a my už podle japonského „promiň“ tušíme oč půjde. Hezká skladba, dobře proporcionálně vybavená. Spinozza zde vypálí dobře vystavěné kytarové sólo. Nemá absolutně chybu, ale barva jeho tónů je moc unylá. Škoda, že zde není George Harrison, který by odehrál dané téma s podobnou barvou jako v Gimme Some Truth (Imagine). Také Ken Ascher mohl místo elektrického piana více akcentovat hammondky, tady by to bylo velmi výstižné. I tak je to ale silná skladba ve smyslu vlastní výpovědi…..

ONE DAY (AT A TIME) – v začátku zajímavá melancholická balada s Johnovým přednesem, ale ten ženský sbor a uhlazený doprovod s přeznívajícími bicími jsou hodně ušlé a uhlazené a také Johnův hlas zní nezvykle sirupovitě. Ken Ascher sice dodá zajímavé elektrické piano a výtečný jazzman Michael Brecker sólo na saxofon, ale instrumentální prostor je příliš krátký. Jisté rozpaky přetrvávají, i když si říkám, že John věděl, co dělá….

BRING ON THE LUCIE (FREDA PEEPLE) – rychlejší a důraznější skladba. Tady je hodně cítit, že John už nasákl americkým prostředím a ten doprovod je ryze americký. Sborové hlasy zpěvaček a dusající přesně vymezený doprovod, nad kterým on jako sólista drží stráž. Sneaky Pete Kleinow, countryové eso na pedal steel-kytaru se zde vyřádí v protahovaných tónech, John výtečně frázuje a seká svůj rockandrollový způsob podání ve správném tempu, také baskytara Gordona Edwardse má odpruženou linku, ale rocková identita je držena jaksi více při zdi…..

NUTOPIAN INTERNATIONAL ANTHEM – co říci k tomuto názvu. Je to šestivteřinová hymna virtuálního světa bez hranic, bez pasů, bez politického a rasového útlaku a maximální pacifistická svoboda. John byl velký snílek a chtěl měnit svět. Z pohledu zralého člověka máme co dělat s řadou naivismů, třebaže všechny myšlenky a sny byly myšleny vážně a opravdově…. Nixon, Brežněv, Mao a další asijští, jihoameričtí a afričtí diktátoři…. Ale neměli smysl pro lennonovské vize – jak ukazoval politicko-militantní vývoj těch časů…. Jenom ticho, žádná hudba!

INTUITION – šlapavé boogie, kde baskytara se dobře doplňuje s klavírem a clavinetem a kytarovými přiznávkami. Ze skladba sálá samozřejmost, odvázanost a uvolněnost. Tempo se valí neomylně vpřed bez zastavení a tak můžeme vyjádřit uspokojeni za klávesové sólo v mezihře, ale pořád čekáme na nějaký pronikavější nápad v aranžmá a nezachraňuje to ani bučivý tón Breckerova saxofonu….

OUT THE BLUE – velmi příjemné kytarové intro na akustický nástroj. Dobře vystavěné party s Johnovým hlasem souznějí a možná to takhle mělo pokračovat dál…. John však náhle více přitlačí na hlasivky a je tu komplexní instrumentální doprovod už s méně vítanými ženskými sbory. Akcent ve zpěvu je ovšem vítaný a John se opírá o textovou výpověď. Místo těch ženských sborů zde měly být spectorovské smyčce a místo Ascherova klavírního vstupu popřáno pořádnému kytarovému sólu (podle aranžmá by se zde kytara vešla krásně s klavírem dohromady), nečekaný konec zanechá pocit něčeho nedokončeného… Třebaže úvodní nápad zněl velmi slibně a lennonovsky přesvědčivě.

ONLY PEOPLE – další boogie a další ženské sbory (!) tuhle okolnost považuji za nesprávné aranžérské a producentské rozhodnutí. Klasická písnička s velmi čitelnou melodií a trochu utahanými nástroji v backgroundu, třebaže rytmika tlačí a šlape. Sbory jsou zaranžovány dobře a také klavírní party dusají ve správných proporcích a John se ve studiu odvazuje (což je evidentní), ale absence dravé elektrické kytary je přece jenom čitelná….

I KNOW (I KNOW) – opět zajímavé kytarové intro (vzdáleně opakující se motiv z I´ve Got A Feeling?). Postupuje se zde podobně jako v Out Of Blue. Melodický doprovod v dobře vystavěné konstrukci skladby se ale ztrácí v absenci razantnějších rytmických postupů a kytarových partů. Je to do jisté míry škoda, protože skladba má dostatek melodických nápadů, ale chyběla vůle dotáhnout v aranžérské rovině instrumentaci do větší přitažlivosti a nenechat se stahovat do přílišné uhlazenosti. Opakující se schéma svědčí o nápadech napůl cesty. Je to škoda…..

YOU ARE HERE – tohle je vyloženě skladba, které Johnovi nesvědčí. Jeho hlas je sice podmanivý a stylově čitelný, ale jinak mám pocit, že tahle skladba by se hodila spíš do repertoáru Kučerovců. (Starší budou vědět o čem je řeč a mladí si to najdou na internetu). Přesto jsem ve skladbě ucítil jemný pel orientálního nádechu (v určité fázi skladby). Sneaky Pete Kleinow dostal až moc prostoru a také ty ženské sbory místy působí už nevěrohodně. Jako B-strana singlu ano, ale jako regulérní skladba na řadovém albu, nemyslím…..

MEAT CITY – jako by nám chtěl John vynahradit absenci rockové kapely a teď v poslední skladbě se viditelně přitvrdí. Dusavý rock s energickými akcenty bicích nástrojů a baskytary a dokonce i ten David Spinozza zesílí knoflík zesilovače doprava a nastaví ostřejší barvu tónu. Tady se opravdu doprovodná kapela snaží dohnat, co bylo na albu zanedbáno. Kompozičně je to rock and roll, ale má zajímavé momenty v interpretaci, v rytmech, ve zpívaném frázování a tak i dechová sekce přidá na ostří a hutnost skladby vás po předešlých písních překvapí…

Album Mind Games má v sobě hodně rozporů. Je třeba vzít v úvahu, že trvaly vyhrůžky amerického imigračního úřadu vůči jeho osobě a jak se později zjistilo, CIA nechala odposlouchávat jeho telefonní hovory. Na albu se také promítá Johnův rozchod z manželkou Yoko (září 1973) a navrch začaly vyplouvat různé negativismy z jeho chování, nejistoty a vnitřní rozviklanosti. Tohle všechno ale hudba na první pohled a poslech neodráží, i když vnitřní skutečnost byla jiná. Bylo to první album, které si produkoval John sám a do kterého mu nemluvila a nezasahovala Yoko Ono. Ona sama je však v některých skladbách neviditelně přítomná a někde zase jakoby neexistovala.
Pamatuji si, jak do alba byl vložen formulář, který byl v podstatě připraven pro přihlášení každého posluchače, který se chtěl stát příslušníkem neexistujícího státu Nutopia… podle Johnovy představy stačilo, aby si každý potenciální zájemce jenom uvědomil, že stát existuje a už se dotyčný stal státním příslušníkem Nutopie… v době striktně rozděleného světa to bylo osvobození od politických diktátů, ale kdyby se tohohle modelu zcela „vážně“ zmocnily miliony lidí na světě, asi by vznikl mezinárodní diplomatický problém…..
To nápadné zklidnění na albu je možná v rámci Johnových životních osudů vnitřně logické, ale pro posluchače už méně stravitelné.
Mám k Johnově hudbě a jeho osobě poměrně úzký vztah a tak v rámci hodnocení mám velmi nesnadnou úlohu. V jeho tvorbě jsou alba na plný počet hvězdiček, také alba na čtyři hvězdičky, ale máme-li být objektivní a nenechat se omámit, v některých případech musíme chtě nechtě slevit. Třebaže album poslouchám rád (a vracím se k němu relativně část), vnímám jeho silná i slabší místa, a tak celkový dojem mě přivádí mezi tři až čtyři hvězdičky. Tři a půl nelze udělit a tak to budou tentokrát tři…..







reagovat

Tak tu máme prvý Lennonov album bez Yoko. Už to nie je taký prepadák ako Some time in NYC, ale od časov Beatles a prvých dvoch sólo albumov je vzdialený veľmi veľmi ďaleko. Ako celok teda moc záujmu nevzbudzuje. Ale sú tam aj veľmi pekné skladby - Mind games, Intuition, Out the blue a You are here. To sú moji favoriti tohto albumu. Neviem, čo viac dodať, skrátka John Lennon v období 1972-1973 musel trpieť neajkým nedostatkom kreativity.
reagovat

Dobrá, i když místy mírně přisládlá a hoodně naivní deska, nicméně mám ji moc rád, zvláště úvodní tóny Mind games jsou balzámem na duši.
Tight As - maskovanej celkem dobrej nářez, šlape od podlahy.
Intiuition - jedním slovem stoprocentní a nádherná skladba.
Freda Peeple - pádí taky ve slušbém rytmu, ale ten text.. no.
Aisumasen a One day at the time mi připadají už přehnané, naivní, prostě přeslazené.
Některé texty jsou svojí naivitou až směšné, ale za idealismus se nemusí nikdo stydět, prošli jsme si tím skoro všichni v raných údobích života:-))
Verdikt: 3 a 1/2.
reagovat