Jadis - Fanatic (2003)

Družina Garyho Chandlera je letitou jistotou druhé vlny britského neoprogu. Začali už v půli osmdesátých let a vybrousili svůj styl snad nejblíže mému vkusu, jako IQ nebo Pendragon. A Fanatic byla láska už na první dobrou.

Martin Orford hned zkraje The Great Outside sází magické klavírní tóny, propojení s Chandlerovými košatými vyhrávkami je poznávacím znakem kapely až dodnes. Razance pozitivních nosných melodií zvedá ze židle. Pořádně duní rytmika veteránů Jowitt/Christey a hudební stezku vroubí překrásná kytarová sóla. Into Temptation - omamná, rymicky našláplá hitovka. Orfordovy mezihry mají v nitru perlivé, opojné kouzlo. Garyho hrdlo opět naladí na pozitivní vlny a jeho hra v závěru kouzlí nekonečné magnetizující smyčky. Umělá rytmika startuje zhudebněné neskutečno Each & Everyday. Navšední krása se snad pro ty hrdelní erupce přímo zrodila. Šest minut sedím jen přikován, ano, trochu to vibruje dikobrazím stromem. Živelné bicí se výrazně podepsaly u I Never Noticed. Jako Andy Latimer či květinoví králové ukázka, že rockové řezivo lze spojit s nejjemnějším progresem, je-li hudební cit a odvaha. Titulní očistec je v magické moci Martina Orforda. Křišťálově čisté úhozy, samply a Chandlerovo plačící kytarové sólo. Výsledkem je království věčného ledu - rampouchy, ledová jezírka, vodopády, obři a přesypy. Yourself Alone je naléhavou skladbou s typickými melodickými oblouky tandemu Chandler/Orford. Znovu jejich dokonale vrstvené melodie, úžasný hlas a emoce se ocitají za hranou možného. U Take These Words převažuje spíš rockově instrumentální důraz. Ani v něm si ale Chandler nedal zcizit své vokální terapie. Přichází What Kind of Reason -je možné, že u každé skladby mám pořád jakoby opojnější, nasycenější pocit? Hájemství akustických kytar, překrytých podobně jako u Poláků postupně duchnami kláves. Naléhavý hlas vrhá do prostoru závažná témata -naše nelidské činy a svědomí. A že se pánové nebojí moderny, když už máme rok 2003, ukazuje finále Who Can Be Sure Of - melodická krása na moderní, rytmicky pohyblivé kostře. Bonusová The Flame is Bursting Out je metalická riffová, ale nikoli bezduchá jízda.

Deset čarokrásných hodů - jako menu králů. Jen nevěřícně chodíte od jednoho k druhému, prohlížíte, kolik dobrot můžete spořádat a jak skvěle vám sednou. Neskutečná našlapanost a minimum zakolísání. A nakonec - tohle se neboduje, ale prociťuje každým zakončením nervů, celou tělesnou schránkou. Gary a kolegové, děkuji nastokrát.
reagovat

Mayak @ 23.10.2019 15:08:17
Som v podstate vďačný za každú recenziu na Progboarde na albumy JADIS, kapela je v mojom srdci už asi navždy (áno, aj preto, lebo som ich videl na živo dvakrát, z toho raz dokonca na Amfiteátri vo svojom rodnom meste), ale stále si s nostalgiou spomeniem, že ich jasne najvýraznejšie a najinvenčnejšie obdobie bolo v rokoch 1992 -1994, kedy vyšli ich prvé dva plnohodnotné štúdiové albumy "More Than Meets the Eye" a "Across the Water".
Jasné, je to vec vkusu, ale "Fanatic" tu má už piatu recenziu a oveľa silnejší "Across the Water" zatiaľ žiadnu ... je to zvláštne ...

EasyRocker @ 25.10.2019 05:09:37
Mayak: u mě jsou Jadis holt srdcovka jako Pendragon, Flower Kings nebo IQ, těžko u nich hledám "slabou" nahrávku - i když všechno věc vkusu. Slibuju , že na Across the Water se taky podívám :-)

Brilantní deska. Gary Chandler je precizní kytarista, emotivní zpěvák a nevysychající studna nápaditých melodií, které díky jeho vyspělé technice, rozkvétají do těch nejúžasnějších a nejroztodivuhodnějších malebných ornamentů. Skladby samotné jsou napsané vznešeně a zahrané s obrovským citem, že má člověk pocit, jako když se prochází po jarní louce, vonící rosou. Nejaromatičtější je květ titulní, přepychová instrumentální nádhera. Hned další Yourself Alone, divočejší popínavka Take These Words a samozřejmě osmiminutová What Kind of Reason.

Jadis jsou vysoce pocitová záležitost a poslouchají se sami.
reagovat

oř @ 06.06.2017 12:06:55
Fanatic jsem jednu hvězdu ubral, ale to nic nemění na faktu, že jde o velice konstruktivní záležitost. Jadis se pohybují ladně, jako srnka mezi...

john l @ 07.06.2017 13:32:04
Ano, ano. Jadis jsou takovým věčně utajeným tipem. Pořád je předhání Iq, Pendragon a Arena se okolo nich prohnala jako uragán. Jadis poslouchá jen specifická množina posluchačů, skoro nekoncertují a když, tak většinou ve své domovině. Pokud je někomu doporučíš, každý ohrnuje nos nad nezáživností. Málokdo si dá tu práci je pochopit.
Dokud bude G.Chandler dýchat, Jadis tady budou pořád a možná je za pár desítek let někdo docení, tak jako dnes málo známé kapely ze 70/80 let.

Jadis mají nejpočetnější fanouškovskou základnu na britském kontinetu - v zemi, z níž pochází. Pro středoevropana nejsou tak silným pojmem jako třeba Pendragon nebo Iq, ale právě s těmito kapelami mají nejvíc styčných bodů. I v jejich případě se jedná o podobně zaměřenou hudbu, kde melodika tvoří hlavní osu skladeb, od které se odvíjí to ostatní. Jejich diskografie je velmi vyrovnaná a pokud se vám zalíbí jakákoliv deska je velká pravděpodobnost že budete prahnout po další.

Ani album Fanatic není v tomto žádnou vyjímkou. Zakladatel kapely Gary Chandler využívá spíše minimalistický přístup a jeho kytara splétá atmosférické nitky z velice jemné spleti tónů. V jejich případě je vskutku překvapující, kolik melodických linek lze do jedné písně nadělit. Příjemný zpěv, urovnaná rytmika a podkreslovaný klávesový doplňek se snaží o maximální progresivní přístupnost v klidné emoční hladině.

Za nejlepší skladby lze označit vláčně tesknivou Each & Everyday, podobně laděnou instrumentální věc Fanatic a vzdušný nejdelší kus alba What Kind of Reason.
reagovat

john l @ 10.03.2017 10:40:08
K Jadis se pomalu prokousávám, tuhle desku jsem ještě neslyšel, ale na jejich stránkách je dost ukázek a snáz si člověk vybere čím začít. Zatím mě to přijde hodně podobné.

john l @ 11.03.2017 10:34:20
Ale jo, vůbec to nezní špatně, připomíná mě to sedmdesátky, hlavně těmi melodiemi a zastřenou atmosférou. Opakovaně se to pomaličku zařezává do lebky.

Recenze je z roku 2003.
----------
Páté studiové album Fanatic britského čtyřlístku Jadis pro mne bylo velmi příjemným překvapením. Ačkoliv kapela funguje už od osmdesátých let, dosud jsem neměl tu čest ji poznat a po poslechu jejich aktuální nahrávky mám pocit, že je co napravovat.
Také se vám někdy stává, že napoprvé nějaké CD zhodnotíte slovy „hmm, je to dobrý“, pak s narůstajícím počtem poslechů se váš názor změní na „jo, to je ono“ a jde to ještě dál až skončíte u „Ježíši, to je nádhera“? Tak právě tímto způsobem jsem vstřebával kolekci devíti (v limitované edici dostanete navíc ještě desátou The Flame Is Burning Out) z počátku nenápadných kompozic, z nichž se postupně začaly rýsovat opravdové hudební klenoty lahodící uším každého milovníka inteligentní muziky. Navíc jsou tak dobře napsané a zaranžované, že si na své přijdou jak fanoušci přímočařejšího rocku, tak i progresivisté, i když tentokrát to bude bez gigantických eposů s rozsáhlými instrumentálními plochami.
Velký prostor dostává kytarista a zpěvák Gary Chandler, který vytváří úžasné kytarové i vokální melodie, ale kde by byl bez všudypřítomných kouzelných kláves Martina Orforda a jeho podpůrného zpěvu, nemluvě o bezchybně šlapajícím a nepřeslechnutelném základu dvojice Steve Christey (bicí) a John Jowitt (baskytara)? Nemá cenu zde vyzdvihovat nějakou skladbu (musel bych vyjmenovat všechny), na Fanatic nenajdete žádnou vatu a každá skladba má sama o sobě dostatečnou sílu zaujmout, natož když je dostanete naservírované takhle pěkně pohromadě.
Jadis možná nemají ve světě takové jméno jako jejich slavnější kolegové a na svém kontě milióny prodaných desek, to však neznamená, že se s nimi nemohou rovnat po hudební stránce. Veřte mi, že s Fanatic chybu neuděláte.

reagovat

kamila @ 29.10.2016 11:32:19
Nedávno jsem se tu popasovala s deskou Photoplay, k těm starším se zatím nějak nedostávám, spíš očekávám novinku, ale věřím že dobré budou nejspíš včechny:)

horyna @ 29.10.2016 13:08:46
Fanatic jsem vzal na milost po dlouhém naposlouchávacím maratonu, teď ji mám těsně za Photoplay, výborná recenze, díky za připomenutí, jsem rád že jsi zase začal psát recenze.

Pegas @ 04.11.2016 20:14:22
No, začal psát... procházím krabici se staršími promo CD a recenzemi, které jsem dřív napsal. Kdyžtu má kapela profil, tak to tam vložím, když ne, dávám to do diskuze "co právě poslouchám".

Když jsem si poprvé poslechl album Fanatic, úplně mě dostalo.Jednoznačně druhé nejlepší album skupiny Jadis(to první je samozřejmě More than meets the eye).Po prvních svižnějších vypalovačkách se objevuje baladická skvost v podobě Each & Everyday,opravdu skvělý kousek.Následuje trojpísní jehož střední část tvoří instrumentální epos Fanatic.Po chvilce oddechu pokračujeme v rychlejší melodické Take these words.Vrchol však pro mě znamená osmiminutová progresivní oplodňovačka(dáli se to tak nazvat),která mě vyvádí z míry při každém poslechu.Skvěleé poslechové album zaklončuje trochu slabší Who can we be sure,což ale vůbec nic němění na pětihvězdičkovém dojmu.opravdu skvělý opus blížící se slavnějším nahrávkám IQ a někdy až Pendragon.Jen tak dál!
reagovat