Black Sabbath - The Eternal Idol (1987)

Určitě by bylo záhodno zažít nástup a vliv tehdy začínajících Black Sabbath, abych tuto kapelu dokázal docenit v její původní sestavě. Pionýři černého stylu měli a dodnes mají zásadní vliv na spoustu okolností souvisejících s prapodstatou a vznikem temné hudby, kterou tehdy jako první definovali.

Fandové této etapy mi snad prominou, ale Ozzyho mektavý způsob frázování mě nikdy nenadchnul. Dokonce ani období s jeho nástupcem, famózním malým mužem s velkým hlasem s přezdívkou Dio není pro mě to pravé. Až Tony Martin je mužem, kterého chci u této kapely slyšet a kterého jsem schopen akceptovat. I změna stylu, která s jeho osobou přišla, nasměřovala Sabbath k epičtějším a mohutněji znějícím košatým heavy kompozicím, které jim výborně sluší.
 
Tony Iommi po vyhazovu s drogami stále zápasícího Glenna Hughese a po periodě s Rayem Gillenem povolal na místo zpěváka neznámého Tony Martina. Ten přezpíval Rayovy party a chycenou příležitost už nehodlal přenechat nikomu jinému. S B. S. nakonec nazpíval pět desek a tahle první je prozatím jen rozkoukáváním se před dvojicí stěžejních opusů jež měly přijít vzápětí.

Martinův mocný, obloukově klenutý a sytě mužný projev padl novým Iommiho skladbám přesně na míru. Hlasově ne nepodobný Diovi (ovšem bez hvězdných manýrů) se druhý Tony postaral o opětovné zmrtvýchvstání kapely. Na jména bohatá, přesto hudebně trochu nesourodá sestava se s pomocí producenta Kansas Jeffa Glixmana pokusila o nemožné. V kapele Def Leppard patřícím roce 1987, kdy se o "nějaké" Sabbath zajímala jen hrstka posledních věrných, vypustili do světa novou desku s novým zpěvákem a s novou vírou ve dny příští.

Album začíná i končí výpravným eposem The Shining, respektive Eternal Idol. Mezi ty se vklíní jak epické věci pomalu pochodující ke zkáze, tak koncertní heavy tutovky řízené Iommiho laufy. Martin pěje jako slavík, přednáší, káže i mocně hřmí. Jeho hrdlo se nad mohutnými Iommiho riffy rozevírá s velkou grácií. Když je potřeba přitlačit, zaútočí jako mocný příboj na skálu, když je třeba pohladit, jen lehouce se zhoupne ve větru. 

Eternal Idol je předzvěst věcí příštích. Věcí velkých, které budou následovat v rychlém sledu.
reagovat

oř @ 24.05.2019 07:04:25
Dobrá recenze na(skoro)výbornou desku. Po strašně dlouhé době jsem si to zase pustil a zůstávám spokojený. Martin se Black Sabbath povedl.

Tony Iommi po vyhazovu Hughese neváhá a do kapely velmi brzo angažuje v té době naprosto neznámé jméno. Tony Martin je dravý mladík, nadšený z toho, že může být na postu vokalisty tak slavné kapely. Pro leckterého fanouška ovšem tato kapela už tak slavná nebyla. Rok 87´byl rokem jiných kapel. Jen namátkou svá nejslavnější alba v tomto roce vydávají WHITESNAKE (87) a DEF LEPPARD (Hysteria) a právě oni plní velké stadiony. Naproti tomu si Black Sabbath musí opět pracně razit cestičku ke svým fanouškům. Na tomto albu se to daří tak napůl. Což o to, Martin zpívá jako o život, ale materiál se tentokrát nepodařilo napsat nikterak převratný a na jméno Black Sabbath padá další vrstva prachu zapomění.
reagovat

Hanry @ 16.02.2008 13:46:56
Tohle album se mi líbí dokonce víc,než album Black Sabbath - Headless Cross,které tu hodně lidí chválí...
nejlepší je asi uvodní The Shining

catcher @ 26.03.2009 06:53:03
Musím souhlasit s Henrym, tahle deska má víc šťávy než následující album a speciálně úvodní The Shining je pro mě jedna z nejlepších věcí Sabatů vůbec. Ten pompézní úvod s přechodem do typické Iommiho palby je geniální. Tony Martin je výborný zpěvák, ale s Ronniem bych album hodnotil za 4. Takhle dávám 3,5. Myslím že dvě jsou zatraceně málo, Martine.

Lothian @ 26.03.2009 08:45:31
Headless cross je vůbec nejlepší studiovka BS. Nemá žádné slabé místo. Eternal idol je také fajn,ale dobrých je cca půlka skladeb a je to předzvěst toho,co mělo přijít se změnou sestavy.

martin @ 26.03.2009 08:52:28
Headless Cross je výborná deska ,ale prvních pět desek s Ozzym je prostě nejlepších .