Flamengo - Paní v černém (Singly 1967 - 1972) (2003)

Je třeba si uvědomit, že Flamengo zdaleka není jen Vladimír Mišík, Jan Kubík a „kuřecí“ éra počátku sedmdesátých let. Pod názvem Flamengo fungovala kapela již několik let předtím jako kvalitní beatové seskupení, které s měnícím se časem a lidmi v obsazení přejímala nejrůznější hudební prvky – od psychedelie a blues (toho zejména po odchodu frontmana Karla Kahovce) až k progresivní kuřecí formě okořeněné Kubíkovým jazzovým založením. CD Flamengo: Paní v černém mapuje singlovou (takže většinovou) produkci skupiny.

Začíná se dvěma dnes již klasickými písněmi, které do zblbnutí neváhají ohrávat ani komerční rádia - Já budu chodit po špičkách a Povídej od Petra Nováka. S potěšením jsem zjistil, že se mi v posledních týdnech dost zalíbily. Novákovu velkou dovednost jsem však vždy viděl především v tom, že dokázal vdechnout i naprosto obyčejné písni něco, co ji hned udělalo jedinečnou. Obě písně jsou jasným příkladem produkce šedesátých let. Nic převratného ani progresivního, žádné velké umění- klávesové podkreslení, jednoduchá rytmika a jasný beglajt s neakrobatickými vyhrávkami - ta prostota na mě však funguje báječně.

Svou lásku jsem rozdal už patří do zlaté éry zpěváka a kytaristy Karla Kahovce - který se v letech pozdějších odklonil k nezávadné country, čehož se dá litovat. Píseň je podobná dvěma předchozím - myslím, že by slušela i Petru Novákovi.

V Popravě blond holky se už dost přitvrzuje. František Francl (který prodělal dosti zajímavou transformaci v jazzrockového kytaristu působícího v Etc… či Jazz Q) naplno aplikuje zkreslení kytary, které bylo k zaslechnutí již ke konci předešlé skladby a které svého času definovalo zvuk Flamenga. V písni mi osobně trochu vadí Kahovcovo protahování slabik na koncích veršů (Ví snad ňákej soudcééé, proč séé daláá svíst…). Francl se pouští do již poměrně vyspělých kytarových exhibicí. Bubeník Ernouš Šedivý není moc výrazný, i když má výborný výraz, leč mnohem lépe je vidět a slyšet v záznamu z prvního československého Beat festivalu. >> odkaz

Co skrýváš v očích pokračuje v podobném duchu, je však pomalejší a to písni dodává jistou tajemnost (samozřejmě spolu se bzučením kytary v pozadí). Basista Fořt je dobře slyšet, ale myslím, že skutečné uplatnění našel až s problémy s obsazením v kytaře - červené Gibson SG.

Vyber si palác je optimističtější a opět najíždí na kahovcovskou písničkovou platformu. Dostává mě do kolen zejména svým krásně vymyšleným intrem. Sloka je krásně šedesátkově veselá a vždy mě přinutí slastně přivřít oči. Franclovo sólo je kratší, ale chytré a dobře skladbu dokresluje.

Paní v černém zahajuje jakýsi nervózní tón, pak se však opět rozbíhá další optimistická skladba sázející na typický přednes Karla Kahovce. Písničku v sedmdesátých letech spolu s dalšími oživil Karel Šíp a Jaroslav Uhlíř v pořadu Hitšaráda. Na videoklip se vždy rád podívám. >> odkaz

A vrací se Petr Novák s krásnou hitovkou Náhrobní kámen. Z počátku je třeba si zvyknout na Novákův hlas, který je položený výše než Kahovcův a může se zdát až kvílivý. Skladba je prostě krásná i díky Plickově textu, který ukazuje nádhernou a přitom jednoduchou poetiku. V jednoduchosti je krása a síla - to mi ukázal pan Novák.

S písní Džbán se nám představuje rokenrolový veterán Pavel Sedláček. Je opět v pomalejším tempu a dává nám nahlédnout pod pokličku krásné šedesátkové atmosféry (která možná nebyla tak idylická - asi jsem si ji tak spíš vysnil).

Teď opět pozor - přichází tvrdší Kahovcova Zavraždil jsem lásku, kde už se dá najít typický bigbít typický pro konec šedesátých let. Po něčem jako mersey-beatu už nenacházíme ani stopu. Vícehlas dodává opět ztajemnění a nástin psychedelie.

No Reply - to je Mayallavská předělávka, kde Francl používá wah-wah pedál a Kahovec svou roztomilou „angličtinu“, které se říkalo různě - ať už Kahovština či telefonní seznam. V podstatě náhodná anglická slova poskládaná na sebe; mnohdy tak, že absolutně nedávají smysl. Instrumentálně je skladba zajímavá, radši mám však „českého“ Kahovce.

S The Way For Horses jsme si moc nepomohli, protože Kahovec asi v Angličtině, kterou téměř vůbec neovládal (a už vůbec v ní neuměl zpívat), našel zalíbení. Ale písnička je vcelku hezká, to ano.

Teď ovšem pozor - už jsme v jiné éře. Do kapely přišel klávesista a zpěvák Ivan Khunt, a především anglická zpěvačka Joan Duggan, která nám předvádí Gershwinovo Summertime. Skladba je instrumentálně skvěle zvládnutá, vždy jen čekám, kdy nastoupí Janis Joplin, která si Big Brother & the Holding Company spletla (není divu) s Flamengem. Píseň dává vyniknout hlavně Františku Franclovi, budoucímu muži Joan Dugganové.

Too Much Love Is a Bad Thing je ve znamení přesné a vytvrzené rytmiky. Zpívá Ivan Khunt – příliš mi však v skladbě, upřímně, nesedne. Pak se však skladba rozjede do výšky a síly, a to rovnou dvakrát. S takovou gradací by si prostě žádný Kahovec neporadil.

Tajemně začíná další kus - Vím, že pláčem to skončí. Ivan Khunt mi ovšem připadá trochu nevýrazný, bylo to ale dáno i tím, že byl, pokud vím, prvně ve studiu: ve Stále dál či v Energitu se dovedl předvést mnohem lépe. Píseň je velmi emotivní - psychedelie byla v plném proudu. Pozadí dokreslují varhany i kytara, kterou ovšem hostující Radim Hladík (to spojení mne dost překvapilo) vrhne do neuvěřitelného sóla (jsem ale přesvědčen, že Francl by si s ním poradil skoro stejně dobře).

Doba se ovšem zase změnila a nastupují perkusivní zvuky, ke kterým se přidá maestro Kubík a nová hvězda souboru - Vladimír Mišík - začne zpívat krásnou pozitivní skladbu Každou chvíli, ve které mu sekundují ženské vokály. Kubík se po zvolnění pouští do jeho typického sóla - je vidět, že předtím hrál výhradně jazz - ovšem funguje to perfektně.

Týden v elektrickém městě funguje na podobné bázi, je však o něco smutnější a tajemnější. Krásně si v ní sekundují Jan Kubík - saxofon a Pavel Fořt - kytara. Mišík již tehdy dovedl zpívat procítěně tak, jak to nikdo jiný neumí, i když ho až spolupráce s básníkem Josefem Kainarem přiměla začít se více o textovou stránku - která se posléze stala důležitým poznávacím znamením pro jeho osobitou hudbu.

Stále dál - to je úderná skladba úžasně zazpívaná nebožtíkem Ivanem Khuntem. Jako jediná z kompletu se nachází na legendárním Kuřeti v hodinkách. Když ho obnovené Flamengo s Mišíkovými Etc… předváděli kompletní živě (by the way úžasný koncert!), zpíval skladbu mladý Pavel Bohatý, a skladbě prostě něco chybělo - ačkoliv třeba Bazar proměn se mi od něj dosti líbil… O Stále dál je, myslím, zbytečné cokoliv psát, chcete-li, přečtěte si o písni v recenzi pana Gratiase na Kuře v hodinkách.

Kuře v hodinkách (single edit) - je prostě nádherná skladba. Akustické provedení zbavuje píseň albové údernosti - naopak jí dodává krásnou čistotu a jemnost.

Black Is Black nás vrací zpět do prastarých dob k Viktoru Sodomovi a klasicky pojaté skladbě, kde je cítit rhytm’n’bluesový opar, který se pro Sodomu stal o pár měsíců později klíčový.

Kolekci Paní v černém považuji za klíčovou k správnému poznání jedné z našich nejpodstatnějších hudebních skupin. Obsahuje písně výborné i slabší, celkově desce dávám čtyři hvězdičky.

A dík za přečtení.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 03.06.2013 17:00:18
A díky za zajímavou recenzi skladeb, jež mě provázeli mladými léty. Když jsem prvně slyšel Kubíkovo saxofon na singlu "Týden v elektrickém městě / Každou chvíli", tak jsem byl dosti zaskočen, neboť jsem ho do té chvíle do bigbeatu nebral. Ale za rok na to, po vydání LP "Kuře v hodinkách", jsem svůj názor na něj radikálně pozměnil.

tykeww @ 03.06.2013 18:21:54
Mirku, moc děkuji za reakci. Já jsem začal brát saxofon na vědomí asi nejvíc díky Flamengu, dále pak ale např. díky The Rolling Stones, kteří patřili k prvním kapelám, které jsem si oblíbil, a kteří ho sem tam zaranžovali do nějaké písničky (např. Start Me Up).

Snake @ 03.06.2013 19:37:29
Pěkně jsi to napsal,člověče.Mám tuhle desku rád,je to příjemné,ač trochu nostalgické poslouchání.Pěkná kulisa třeba k nedělní snídani k kruhu rodinném :)Ty čtyři hvězdičky rád přidám!

tykeww @ 04.06.2013 07:31:09
Snejku, moc díky :-) Máš pravdu - Flamengo je dost nostalgická hudba, ale můžu vůbec já, který se narodil 27 let po rozpadu skupiny, nostalgii pociťovat?

Po oboznámení sa s vynikajúcim dielom Kuře v hodinkách som si zaobstaral aj toto album. Samozrejme s obavami, že to nebude vôbec ono, pretože Kuře je Kuře. Ale našťastie som sa zmýlil a kolekcia singlov od Flamenga je v mojich ušiach vynikajúca.
Prvé dve skladby sú klasické a krásne Já budu chodit po špičkách a Povídej v podaní Petra Nováka (našťastie sa mi Povídej neznechutila v podobe dedinského rozhlasu ako iným). V podobnom duchu sa nesú aj skladby Svou lásku jsem rozdal a Poprava blond holky v podaní Karla Kahovca. Trošku tajomnejšia mi pripadá Co skrývaš v očích (opäť Kahovec). Vyber si palác (Kahovec) je veselá optimistická skladba, ktorá ma vždy poteší, naopak Paní v černém (Kahovec) už naberá vážnejšiu polohu. Nasleduje nádherná emotívna skladba v podaní Petra Nováka Náhrobní kámen. Jednoducho krása. Krehká skladba Džbán je jedinou spievanou Pavlem Sedláčkem. Tým sa uzatvára počet skladieb z roku 1967. Skladby nahraté v roku 1968 už spieva len Kahovec - našlapanú Zavraždil jsem lásku, Mayallovu coververziu No reply a vlastnú anglicky spievanú The way for horses. Na všetkých troch skladbach je cítiť určitý posun kapely do rockovejšieho soundu. Rok 1969 zastupuje dvojica skladieb - krásna verzia Gershwinovej Summertime v podaní Joan Duggan s famóznou gitarou Františka Francla a tajomná Too much love is a bad thing. Rok 1970 priniesol jedinú skladbu, vynikajúcu, tajomnú Vím, že pláčem to skončí za mikrofónom s Ivanom Khuntom a hosťujúcim Radimom Hladíkom na gitare.
Nasleduje už éra Kuřete v hodinkách, teda s Mišíkom za mikrofónom. Konkrétne dvojica skladieb vydaných na singli (1971) a ako bonus sa objavili aj na reedícii Kuře v hodinkách: našlapaná Každou chvíli, ktorá by v pohode na Kuře zapadla, a Týden v elektrickém městě, o ktorej platí v podstate to isté. Z roku 1971 je tu ešte skladba Stále dál, ale tá sa nachádza aj na albume Kuře v hodinkách. Poslednou vecou je tak akustická verzia Kuře v hodinkách z roku 1972, ktorá je famózna. Nádherná rytmika a flauta, ťažko sa rozhodnúť, ktorá verzia je lepšia, či albumová alebo singlová.
Ako bonus tu máme ešte skladbu Flamenga nahratú pre reláciu čs. televízie O uchu a sluchu z roku 1966 spievanú ešte Viktorom Sodomom Black is black (známa skladba v origináli od Los Bravos).
Nádherná kolekcia skladieb famóznej kapely. Päť hviezd nedávam len z úcty k albumu Kuře v hodinkách. Ale inak u mňa pod 4 a pol to určite nie je.
reagovat

Především je velmi dobře, že tato kolekce vyšla. Její předobraz (v horší zvukové kvalitě a ne úplně identický) vyšel kolem r. 1994 na CD.

Flamengo šedesátých let byla opravdu tancovačková skupina, ale v tom dobrém slova smyslu. Podobně jako George And Beatovens oslovovala širokém spektrum mládeže a sázela především na melodické a přehledné skladby. Velký vliv pod proměnách zpěváků v kapele získal Karel Kahovec, playboy tehdejší scény. A podobně jako skladby tehdejšího Olympiku i skladby Flamenga opravdu zlidověly a hrály se na mejdanech, v hospodských zahrádkách a na školních večírcích....
Singlová kolekce notoricky známých písní Petra Nováka za flamengovského doprovodu má dodnes svou poetiku i díky Plickovým prvoplánově samozřejmým textům.
Skladby jsou dobře nahrané a solidně zahrané.
Chtělo to svůj vývoj.
Franclova sólová kytara sice dříme v pozadí, anebo se hlásí bzučením boosteru a třebaže neovládla prostor jako Jandova, Hladíkova nebo Juračkova kytara, jeho čas měl přijít později.

NO REPLY od Johna Mayalla je příležitostí pro aplikaci wah wan pedálu a pro Kahovcovu "českou angličtinu"

V THE WAY FOR HORSES. Kahovec si vytvořil do značné míry osobitý rukopis melodického konceptu, které po odchodu z Flamenga v dalších angažmá poztrácel a dalo by se říci, že promarnil svoje nejlepší léta, i když nějaké sebeprosazování v dalších desetiletích nebylo myslitelné...

SUMMERTIME od Gershwina zazpívá velmi dobře Angličanka Joan Dugganová a Francl se zde možná poprvé odváže se svým kytarovým tématem. Nejsou to sice Big Brother And The Holding Company s Janis Joplinovou, ale i tak lze tuto coververzi pochválit.

TOO MUCH LOVE IS A BAD THING je zase Khuntova cesta vyrovnat se s angličtinou. Khunt má zajímavou expresivní barvu hlasu a dříme v něm hodně emocionality a rozpoutanosti. Autorsky je skladba ještě méně vyzrálá, třebaže není beznadějná. Khnut dokazuje, že vedle rocku má smysl i pro soul...

VÍM, ŽE PLÁČEM TO SKONČÍ je jedna z mála dalších skladeb, které se mu podařilo v řadách Flamenga natočit. Hostuje v ní Radim Hladík na kytaru (!).
Khuntovi ale na rozdíl od Mišíka příliš nesvědčí recitativy v textech. Není ten typ pro sdělování nějakých něžností... Když řekne slovo "breč" - působí to spíš rozpačitě.
Je to nedoceněný rockový shouter, což potvrzuje i jeho účast v bluesrockovém Energitu. Na pražské scéně měl pověst ostrého rockera....

Je škoda, že Flamengo nenatočilo v šedesátých letech alespoň dvě alba. Jedno s Kahovcovými skladbami v té bezprostřední písničkové linii a druhé pod názvem Flamengo Blues Band (název pod jakým vystupovali v tehdejším NSR), které by deklarovalo širší přítomnost Joan Dugganové a Ivana Khunta... Soudě podle ohlasů a úrovně stále se zlepšující skupiny by to byl zajímavý počin....
Věčná škoda.
Lisovací kapacity loděnických závodů, opatrnický přístup supraphonských úředníků, ale především ideologicky nesmiřitelných bolševiků udělala těmto plánům jednou provždy utrum a tak buďme rádi, že se nám zachovaly alespoň střípky, když už ne celistvá výloha.
Příjemný a dobře sestavený výběr.
Abych nebyl napaden v rámci nějakých sentimentálních výlevů - zvažuji a dám čtyři hvězdy.
K dokonalosti nějaký ten krůček chyběl. To ovšem neznamená, že bych měl o tomto výběru nějaké snížené mínění....

reagovat

Supraphon SU 5496-2 311, 71:07
Flamengo jsem zažil až jako "tancovačkovou kapelu", která vedle anglicky zpívaných skladeb z pozdějšího Kuřete v hodinkách hrála po svém (a dobře) Led Zeppelin, Santanu a leccos dalšího. To už byl ovšem téměř konec jedné z našich nejzasloužilejších rockových skupin přelomu šesté a sedmé dekády minulého století. Podobná kompilace The best of Flamengo (1967 - 1971) vyšla před devíti lety. Ta současná má nejen mnohem lepší zvukovou podobu, ale také úplnější. Z nahrávek schází jen dvě živé z 2. Beatového festivalu - viz původní album nebo Bigbít 1968 - 1969, stačilo vynechat Stále dál a vešly by se. Ale najde zde i jediný doklad, že prvním zpěvákem vedle Petra Nováka byl Viktor Sodoma ( Black Is Black přejaté od španělských Los Bravos, nahrávka na singlu nevyšla, je z archivu televize). Spolu s remasterovaným Kuřetem mají tak zájemci v rukou "vše nahrané".
Jediný, kdo prožil celé období (včetně kratičkých dozvuků jako Katapult, ovšem ten bez Říhy) je Pavel Fořt. Uznávaný aranžér, který přešel od doprovodné kytary k baskytaře a pak sólovce. Po většinu své existence bylo Flamengo "repertoárově schizofrenní". Svářily se v něm dvě koncepce - trochu naivní, ale dodnes kouzelné písničky s texty Ivo Plicky (zpívané hlavně Novákem, částečně Kahovcem) s tvrdší, náročnější podobou aktuálního rocku přejatého i zkomponovaného vlastními silami, byť aspoň trošku pod vlivem britského Colossea, které v Praze v té době vystoupilo.
Právě vzniklý (ale jen krátkodobý)"revival Flamenga", skupina Los Losos (Hejma, Hladík, Kotva, Erno Šedivý a Robley Evans) by mohl zdařilé kompilaci poskytnout určitou reklamu, ale CD si své posluchače najde i tak.
***** Petr Nožička Audio 11/2003

reagovat

Mohyla @ 07.04.2011 17:25:20
Tak som si dosku s chuťou vypočul a zaspomínal na hromadu pesničiek, výborná výberovka pre pamätníkov!

luk63 @ 07.04.2011 18:12:54
Jo jo. Nejradši mám Popravu blond holky. Nedávno jsem ji slyšel od Kahovce s G&B naživo - i po letech paráda.