Sweet - Level Headed (1978)

... be my lady of the lake... tak to byl docela šok, když hoooooodně dávno kamarád Džetro (čti Jethro) přivlekl hromádku vinylů (otec byl tirák a naštěstí do rocku), a mezi jinými plackami (tuším, že tam měl Styx, Uriah Heep) byla i tahle fošnička. Černé pozadí, členové v bílém, jsme docela hleděli. Začátek křehoučká Dream On, sakra, tohle jsou Sweet, kteří vždycky začínali nějakou peckou? Ovšem pak klasika Love is like oxygen a moje neoblíbenější, vznosná Lady of the lake. Pár už jsem jich slyšel, třeba v duhovém provedení, ale tahle se mi líbí nejvíc. Sweet trochu odbočili, ovšem parádně.
reagovat

Skupina Sweet prošla do roku 1978 několika proměnami. Nejdříve se z bublegumových odrhovaček ordinovaných dvojkou Nicky Chinn a Mick Chapman dala pod vedením těchže hitmakerů na drsné glamrockery až s vydáním první regulérní LP Sweet Fanny Adams zjevila světu svou vlastní hardrockovou tvář. No a po čtyřech fajn deskách najednou tohle - řekl bych na jejich poměry experimentální album, které kromě dobré muziky zdobí tradičně skvělé vokály. Že je s čerstvou novinkou Sweet něco jaksi jinak jsme poznali v onom roce 1978 hned podle obalu. Černobílý, s klukama v obyč bílých trikách, byl tak fádní, že v USA vyšlo Level Headed radši na obalu s obrázkem, který je v britském a kontinentálním vydání uvnitř.

A pak Dream On jako otvírák? V době, kdy se většinou největší pecka dávala jako No. 1 i v pořadí skladeb? Ale je to miloučká pomalá písnička přednesená kytaristou Andy Scottem za doprovodu akustického klavíru a oslazená smyčci.

To Love Is Like Oxygen je už je kompozičně propracovanější rocková skladba a její zkrácenou singlovou verzi můžete dodnes občas zaslechnout v rádiu. Je to asi nejlepší kus této desky. Následující další radio hit California Nights zpívaná basákem Stevem Priestem je naopak podle mě nejslabší.

Na funky s dechama Strong Love jsem si ve své době nemohl dlouho zvyknout. Dneska ji vnímám jako příjemné zpestření a stylové vybočení v rámci tohoto alba. Totéž platí o svižné až vzletné Fountain s čembalem, ve střední pasáži tak dlouho vršenou jednoduchou kytarovou figurou, až z ní vzejde skutečně parádní sólo. Jistou vznešenost písně umocňuje krásný čembalový závěr. Zpívá ji opět Andy Scott. Barokní dechy na úvod poznamenají náladu celé Anthem #1 (Lady Of The Lake), ve druhé půli se přidají lehce honosné smyčce.

Silverbird je svižný popový kousek; sice s ničím neexperimentuje, ale k dřívějšímu hard rocku svých tvůrců má hodně daleko. Stejné je to i s pomalejší Lettres D'Amour, kterou zdobí syntezátor.

LP uzavírají dvě instrumentálky. Barokní smyčcová vložka Anthem #2 a po ní asi nejodvážnější a stylově opět vybočující, poněkud sférická Air On 'A' Tape Loop, která jako by byla míšencem Sweet, Pink Floyd a Tangerine Dream.

Deska je svědectvím o touze členů skupiny po dalším hudebním vývoji a dodávám, že tento pokus se i přes určitou stylovou roztříštěnost zdařil. Také je poslední se zpěvákem Brianem Connollym. Vidím to na takové trochu slabší čtyři hvězdičky.

Bonusy na neremasterovaném CD REP 4234-WP z roku 1991 tvoří singlové zkrácené verze již zmíněných hitů a jejich B sides ´Cover Girl´ a ´Show Me The Way´, které stylově patří ještě do minulé éry kapely a víc by se hodily jako přídavek na CD předchozího alba Off The Record.
reagovat

Musím se přiznat, že ve všem souhlasím s autorem recenze. Jsou to jiní Sweet, než jací byli do té doby, ale rozhodně ne horší. Pro mne je LH jednou z nejoblíbenějších desek v repertoáru Sweet. Definitivní pád nastal až s příchodem dalších desek, na Cut Above the Rest a Water´s edge se ještě něco dalo poslouchat, ale už ne jako celé album. Identity Crisis pak už opravdu nemusím.
reagovat

Můj druhý kontakt se Sweet, které jsem na základě "Fox On Run" považoval za obyčejnou a vyměklou kapelu. Jenže pak jsem slyšel song, kde se zpívalo "Love Is Like Oxygen" a nestačil jsem se divit, která kapela v tom má prsty. Pořídil jsem si celé album a musím říct, že se v mém žebříčku drží pořád velmi vysoko! Jak jsem později zjistil, jedná se nejspíš o největší odklon skupiny od svého stylu a možná právě proto ji mám nejradši, protože prostě mám slabost pro desky, které jsou pestré a neoposlouchávají se.
Vždycky se mi líbil hlas Andyho Scotta a tady si jej můžeme užít ve dvou písních. "Dream On" je krásná a sladká balada, jen nechápu, proč je zařazena jeko otvírák. "Fountain" je dle mého názoru nejlepší věc od Sweet, i když je hodně beatlesovská (While My Guitar Gently Weeps). Stevova pohodovka "California Nights" je taky parádní a závěrečná "Lettres" s hostující francouzskou zpěvačkou (neznám:) je příjemné rozloučení s Brianem, který po této desce opustil kapelu.
Není to fošna pro paření, není to žádný rockový nátřesk, ale pro mě je to kolekce líbivých a pěkných písní, které pohladí po duši i po uších:)
reagovat