Harrison, George - Live in Japan (1992)

Když se objevilo u nás na pultech 2 CD Live In Japan od mého oblíbeného George Harrisona, nebyl jsem nijak překvapen, protože o jeho úspěšném turné v Zemi vycházejícího slunce jsem byl už informován. Přesto jsem pořád tak trochu (možná nepochopitelně váhal), zda si double CD pořídit. Bylo výrazně dražší než ostatní produkce a tak nějak jsem měl pocit, že bude pro mě těžké přijímat řadu jeho písní z období Beatles v živé verzi. Ale samozřejmě zvědavost zvítězila…
Dělat však „rozborku a sborku“ všech 19 skladeb by bylo pro hodně progboardistů neúnosným oříškem a tak se uchýlím ke spíše obecnějšímu pohledu.
Od první skladby je třeba říci, že se záměr zdařil. Beatlesovský duch zůstal zachován a doprovodná kapela Erika Claptona šlape jako výborně namazané švýcarské hodinky. George nezvolil nějaký chronologický seznam podle data vydání, ale podle náhodně sestaveného playlistu. George a Eric Clapton si podávají kytarová sóla ve svižném a šťavnatém pojetí. Možná ne všechny kytarové party se drží ortodoxních studiových předloh, ale nemyslím, že by to vadilo, podobně jako beatlesovské vícehlasy zde docela zajímavě suplují ženské hlasy smíšené s mužskými a i když některé věci jdou skoro až k americkému soulu, ani tohle se mi nezdá jako překážka.
Rytmika zde hraje opravdu skvostně Steve Ferrone, a zejména černošský baskytarista Nathan East, jsou dobře seřízení a tepot bicích samozřejmě zrychluje tempo skladeb někdy výrazně více než originále, ale tohle je na koncertních verzích také očekávané. Clapton se pouští do svých klasických technicky perfektních sól, zatímco George hraje spíš výrazově bez nadměrného exhibování. Přesto jeho kytarové party mají svůj osobitý rukopis a myslím, že je průměrný znalec harrisonovské hudby rozezná.
Kytary v akustických polohách znějí krásně zvonivě, stejně tak jako občasná slide-kytara. Georgeův hlas je identifikovatelný stále. Už sice nemá onu chlapeckou pružnost jako kdysi, ale stále má výraz a povšiml jsem si jen několika drobných intonačních prohřešků…
Je připomenout, že v doprovodné kapele hraje na klávesy mj. Chuck Leavell, kterého známe z Allman Brothers Band, ale také jako doprovazeče Rolling Stones. Je zde i Andy Fairweather-Low, který působil v dnes už zapomenuté kapele Amen Corner….
A tak I WANT TO TELL YOU opět zprostředkuje onu vnitřní naléhavost, OLD BROWN SHOE zemité boogie, TAXMAN rockovou údernost, GIVE ME LOVE (GIVE ME PEACE ON EARTH) onu melodickou zvonivost. Překvapivě zní IF I NEEDED SOMEONE kytarové sólo Claptona, dokonce ve dvou vstupech a vůbec to nezní špatně navzdory původní dávné rozbrnkanosti ve stylu Byrds. Kapela si zajímavě poradila i s ryze studiovým vyzněním skladby SOMETHING a vznikl zde zajímavý koncertní model s beatlesovskými atributy a díky hammondkám, elektronickým klávesám a smyčcům i správný background. George a Eric si zde opět nádherně podávají kytarové party (prostě kamarádský duch se do hudby promítá v tom pozitivním slova smyslu). Rockovou dravost má i WHAT IS LIFE naživo a ženské zpěvy skladbě opravdu dodávají tu správnou šťávu a je prezentovaná strhujícím způsobem. Na DARK HORSE jsem byl zvědav. Byla to vždycky moje oblíbená skladba a její živá verze? Cválavý rytmus zůstal zachován, perlí zde elektrické piano. Mohlo zde ale zvonit více akustických kytar (Harrison-Clapton-Fairweather Low). Ale i tak zde nebyla porušena základní „teritoria“. Nejvíc jsem byl asi zvědav na PIGGIES. Překvapilo mě, že právě táhle skladba byla zařazena na playlist. Čekal bych spíš I Need You nebo Think For Yourself (!?) Začátek zní opravdu velmi stylově. George zde sice s hlasem různě kouzlí, ale naživo zní i tahle „nehratelná“ skladba naživo hodně dobře. Je zde cembalo a jsou zde i violoncella.. (třebaže elektronická),a když se přidají sbory – prostě to nemá chybu. Závěr prvního disku patří superhitovému songu GOT MY MIND SET ON YOU. Ferrone a Cooper se zde vyřádí, stejně jako sbory a už zde máme rockandrollové retro, které na koncertě dokáže strhnout…..
I další nezmíněné skladby mají sílu a energii a neznějí nijak utahaně, nebo v nějakém schematickém modelu. Myslím, že se hudebníci na pódiu bavili a odezva publika je prostě adekvátní.
2 CD Live In Japan mě zkrátka dostalo na tu správnou platformu. Bohužel si smutně musím říci, že je to druhý a vlastně nevratně poslední živý záznam Georgeova koncertního setu (po The Concert For Bangla Desh).
Řekl bych, že nás třeba za nějaký čas překvapí i DVD, které zmapuje tohle koncertní představení z Ósaky a Tokia z počátku devadesátých let, protože by mě zajímalo, jak tahle hudební společnost vypadala na pódiu
Nebudu nadsazovat, když nabídnu pět hvězdiček a doporučím Live In Japan i přes zvýšenou cenu vaší pozornosti….


reagovat

Gattolino @ 07.09.2013 10:11:28
Tato recenze mne přivedla k tomuto pro mne dosud neznámému albu a musím říci, že je opravdu skvělé. Beatlovské i postbeatlovské skladby jsou zahrané s obdivuhodným elánem a s nasazením. Díky za tip!