Fleetwood Mac - Future Games (1971)

Britská skupina Fleetwood Mac se nacházela na samém počátku sedmdesátých let v zapeklité pozici. Požívala pověst významné hudební jednotky britské scény, ale v jejich řadách už nebyl vynikající kytarista a zpěvák Peter Green a ani druhý kytarista Jeremy Spencer a tak zakládající člen – bubeník Mick Fleetwood stál před nelehkým úkolem, jak naložit se slavným jménem jakým směrem se vydat s nově přestavovanou kapelou.
Mohl se opřít o zajímavou. Kritiky i posluchači ceněnou zpěvačku Christine McVie (dříve Perfect v Chicken Shack), která se stala manželkou baskytaristy kapely. Charismatický Fleetwood s baskytaristou McViem tvořili dobře sehranou rytmickou jednotku, ale na kytarových postech se neobjevovala žádná slavná jména. Danny Kirwan byl sice kvalitní hráč, ale Greena, ani Spencera nenahrazoval a tak byl přijat do řad kapely Američan, zpívající kytarista Bob Welch. S touto sestavou Fleetwood Mac připravili album Future Games…

WOMAN OF 1000 YEARS – úvodní zvonění akustických kytar přináší baladickou atmosféru, s nepřeslechnutelnými melancholickými harmoniemi. Skladbě dominují sborové hlasy, které přinášejí klid a pohodu šedesátých let slunné Kalifornie. Elektrická kytara vstupuje do písně dlouhým čistým a přeznívajícím tónem. Neburcuje, nezneklidňuje – dotváří barevné zvukové vize. Také melodické basy a bicí nástroje – pojímané spíš v perkusivním provedení jakoby neměly narušovat pohodu a nostalgii střídání mollových a durových akordů. Příjemná skladba, ale zdá se mi že na začátek alba poněkud méně výrazná, což se může jevit jako jistá nevýhoda…

MORNING RAIN – druhá skladba je energičtější. Elektrické piano Christiny McVie je doprovázeno šťavnatými elektrickými kytarami. Zpívané hlasy jsou dobře postaveny, zpěvačka ale vyniká jen místy a její hlas je méně čitelný než bych od ní předpokládal. Rytmus šlape a dusá, kytary sice zvoní a vytvářejí určitou zvukovou kulisu, ale v podstatě se jedná o rockovou variantu, kterou mohou hrát desítky dalších skupin a tak se originalita rapidně ztrácí, třebaže název skladby zní poměrně nadějně…

WHAT A SHAME – Danny Kirwan a Bob Welch se kytarově snaží prosadit v razantnějším provedení v opakujícím se schématu. Je zde ovšem i hostující bratr zpěvačky – saxofonista John Perfect, který do soundu vnáší nový prvek. Je třeba pochválit hutnou a našlapanou rytmiku, třebaže instrumentální skladba má ambici zdůraznit rockovou identitu, tak nějak se mi zdá, že celý záměr zůstal tak trochu v půli cesty…

FUTURE GAMES – skladba, která dala albu jméno. Hlas zní zajímavě. Má echo a tak přichází jakoby ze záhrobí. Chvíli ovšem trvá, než se prosadí v rámci skladby. Teď už se to ovšem podařilo a čitelněji vnímám Christinu McVie, i zpívajícího Kirwana a Welche. Harmonicky skladbu sjednocují varhany a kytarové akordy se ornamentálně vtěsnávají v sekaných doprovodech do melodie. Sólové party jsou hrány s citlivostí a náladotvorností, ale stále čekám na nějakou výraznější instrumentální erupci, která se nedostavuje a třebaže je skladba melodicky přitažlivá a dobře zazpívaná, ničím zásadním, mimořádným nebo nezvyklým vás nezasáhne….. Dlouhé varhanní tóny v závěru poslouží harmonickým základem Kirwanově kytaře, která se na chvíli probudí z jakési letargie a zajímavými impresivními obrazci dotváří velmi slušnou kytarovou architekturu, které sekunduje i druhý kytarista Welch. Schematický obraz hutného soundu se zvolna utápí v nekonečnu…..

SANDS OF TIME – další skladba se pohybuje opět v celkem běžné písňové produkci. Stále se nemohu ubránit dojmu, že to co poslouchám, znám už z podání jiných skupin, nebo zpěváků a hledám nějaký zásadní originální přínos, něco co nezaměnitelně Fleetwood Mac vytáhne z jakéhosi průměru a nějak se mi to nedaří. Christine McVie hraje na elektrické piano zajímavé doprovody, ale spíš mě zaujme rytmická složka skladby – Fleetwood i McVie jsou výraznou devízou kapely, ale opět mám problém s těmi kytarovými party. Kirwan a Welch hraje jaksi při zdi a tak se akordické výměny kytar a elektrického piana dlouho prolínají a nepřinášejí nějakou změnu a vzruch. Stejnostejné a bez výraznějšího nápadu, což je už na pováženou – protože jsme za polovinou alba. Ughhh….

SOMETIMES – akustické kytary a perlivý klavír zvoní a elektrická kytara s klizavými tóny posunují skladbu na pokraj country (jižanský rock se mi zdá přece jenom hodně odvážné označení v daných proporcích). Melodické přehledné a srozumitelné. Tady dokonce i Fleetwood a McVie hrají nějak v běžnějších intencích. Dva kytarové vstupy se ve stereu prolínají zleva a zprava, ale pořád se nacházíme v takových nevzrušivých intencích. Jakoby se instrumentalisté báli předvést co umějí, nebo jak naložit se svými nápady a tak před námi odplývá příjemná melodie s občasnými instrumentálními kytarovými vstupy. Divím se, že když ne kapela, ta že ne producent se trochu neohlédl, co za nimi zůstává….

LAY IT ALL DOWN – ano, konečně první tvrdší rockový přínos albu. Nečekám žádný hard rock, ale přece jenom je to energičtější přínos. Přichází poněkud pozdě, ale přece. Opakující se kytarový riff zní zajímavě a opisuje dané schéma. Kýžená změna přesvědčuje, že Kirwan a Welch jsou schopni se instrumentálně výrazně etablovat a tak se konečně projevují jako rockoví úderníci. Skladba má čitelně rockandrollový základ. Je sice zazpívána s poměrně slušnou razancí, ale chybí zde průraznější výraz. Jsem přesvědčen, že na albu zaujímá píseň velmi dobrou pozici, ale další v podobném duchu už nebude…

SHOW ME A SMILE – Christine McVie je zde se svou ženskou podmanivostí. Dokáže do písně vložit svou ženskou duši a její interpretaci věřím. Hudební doprovod cinká a zvoní a hladivě se vemlouvá v uhlazených tónech, má však zajímavé údernější akcenty, které vám nedovolí upadnout do nějakého snu. Skladba je součástí soundu kapely na albu, ale přesto má v sobě niternou odlišnost interpretačního sdělení (dobře by se vyjímala i na slavném albu Rumours, které přišlo až o šest let později)…..

Rok 1971 byl ale ve znamení hudby, která se diametrálně odlišovala od stylového zaměření, které prezentovali Fleetwood Mac a tak bohužel album prošlo bez většího zájmu a s ohledem na jejich bohatou albovou produkci nepředstavuje nějaký významný hudební počin, který byl znamenal nějaký markantnější přínos rockové scéně.
Osobně si nemyslím, že by se jednalo o totální propadák, ale na druhé straně jeho úroveň přece jenom poklesla pod možnosti kapely a tak se dalo předpokládat, že pokud bude chtít kapela Fleetwood Mac zůstat v normách úspěšnosti a přitažlivosti zájmu hudebních kritiků, ale hlavně publika, bude muset dojít k její vnitřní „přestavbě“.
Proto album dekoruji třemi hvězdičkami.





reagovat