McCartney, Paul - Red rose speedway (1973)

Paul McCartney měl od počátku sedmdesátých let velké ambice prosadit svoje umělecké ego z již neexistujících Beatles asi nejsilnější. Prakticky jemu samotnému nejvíc chybělo koncertování a živý kontakt s publikem a tak věděl, že natáčení studiových alb bude cesta v začarovaném kruhu. Melodických nápadů měl neskutečné množství a když v r. 1972 sestavil první podobu Wings spousta lidí toužebně očekávala nějaký pseudobeatlesovský comeback.
Na albu Red Rose Speedway sestava kapely naznala změn, protože řady Wings posílil skotská kytarista s bohatou praxí – Henry McCullough. Hrával s Joe Cockerem, ale takéo se Spooky Tooth a mohl dodat Paulově kapele patřičné ostří a tvrdost, která se v dané době stala symbolem rockového cítění.
Album jsem dostal jako dar v sedmdesátých letech a tak seznámení s ním už jsem si odbyl před mnoha lety.
Přiznám se, že mě Jan Šimek svou recenzí, kterou album zcela odmítl – zarazil. Nestálo mu ani za jedinou hvězdičku (?), to mě přišlo jako velmi nepatřičné, s ohledem na jiné „klenoty“, které se občas v recenzích objevují a jsou velkoryse tolerovány… Ale prosím Jan Šimek věci viděl po svém, tak jako já se zkusím zase vrátit zpátky a nad albem trochu zameditovat….

BIG BARN BED – přitlumený zvuk elektrické kytary, zvonivá akustická kytary a dusavá jednoduchá basová linka šlape pod hutnými rytmy. A samozřejmě je zde Paul se svým hlasem a sborové zpěvy z pozadí z nichž rozpoznávám mírně mečivý vokál Dennyho Lainea a Lindy McCartney. Henry McCullough v mezihře vypálí jednoduché kytarové sólo za nímž dříme bluesový odér. Melodika skladby je jasná a harmonie přehledná, ale píseň má i patřičnou údernost a Paul zpívá s velkým uvolněním a strhává svým entuziasmem do zvolna gradujícího vyvrcholení, kdy Wings přidávají na dynamice a razanci až do závěrečného protáhlého dlouhého vokálu….

MY LOVE – milostná lyrika u Paula nemůže chybět. Je jeho součástí a tak nežehrejme, že hned druhá skladba je sentimentální, uhlazená a romantizující. Paul měl vždycky silné zastání u slabšího pohlaví a tak tahle písnička nenechá v teskném snění mnoho děvčat, které touží po pravé lásce…. Elektrické piano má melancholický tón a v mezihře Henry McCullough zahraje docela dobře vystavěné kytarové sólo s bzučivým dozvukem. Možná zde přítomnost smyčců už působí poněkud nadbytečně a příliš květnatě, ale love song má nějaká pravidla vroucnost Paulova projevu má svou širokou náruč, která objímá a laská. Jako hit ovšem výtečně skladba zabírala…..

GET ON THE RIGHT THING – energičtější nástup a kouzlení s bloudivými basy, klavírem a uvolněným valivým rytmem, ovšem přichází změna. Paul neváhá zatalačit na hlasivky a odstínit význam zpívaného obsahu a pořad v jeho projevu cítím onu rozpoutanost a a smysl pro detail. Ve vokálních sekvencích slyším zpívat Lindu a Dennyho Lainea, který hraje na druhou kytaru, kterou občas střídá s baskytarou. Klavírní údernost se výtečně spojuje s baskytarou a několika kytarovými spojovacími můstky. Paul přechází od šeplavého projevu ke křičenému projevu a pak zase k falzetu. Trocha elektrických spojovacích můstků a máme zde klasické rockové postupy

ONLY ONE MORE KISS – jemné kytarové intro a pak už zvoní akustické kytary a klouzavá elektrická Henryho Cullougha… Příjemná melodie a klasické akordové proměny a máme zde další milostný song. Myslím, že Paulovi velmi sedne do repertoáru a interpretace. Má svou přehlednou čitelnost a dá se bez větších komplikací naučit a hrát na večírcích a mámit dívčí srdce. Klouzavé elektrické tóny znějí docela podmanivě. Paulova schopnost psát jednoduché a melodicky jasné skladby se zde potvrzuje hned v prvním plánu. O nějakém progresivním směrování zde nemůže být řeči, ale vše se zde odehrává v daných a prověřených kulisách, které nezklamou….

LITTLE LAMB DRAGONFLY – zvonění akustických kytar – šestistrunných a dvanáctistrunných je libé – nad tím opět zvuk smyčců (možná opět nadbytečný). Paulův šeplavý hlas málem v nižších polohách zní jako Ringův (!). Pak ovšem smyčce rozvinou svůj virtuální koberec a vokální linka – poněkud nasládlá kreslí další táhlou melodii. V další fázi je už ovšem Paul více sám sebou a jeho hlasové obraty jsou velmi čitelné a aranžérské proměny skladby v akcentování jednotlivých akordů mají svou písničkářskou atmosféru a harmonické proměny skladba dodávají nový potřebný rozhled. Nemýlím-li se „dragonfly“ je vážka a možná ta přelétavost nad loukami a nosné vokální linky se snaží s daným tématem vyrovnat v bytostném slova smyslu. Paul nám opět předvádí odstíny svého pěveckého potenciálu a téma se bude jako ukolébavka vracet a opakovat stále dál, což už je nyní čitelné a jasné…..

SINGLE PIGEON – klavírní téma a vypravěčsky zasněný Paulův hlas. Máme tady píseň s jasnou melodickou linkou, kam se ve vokálních linkách připojuje i jeho žena Linda. Písňová miniatura uvolněného charakteru, kam se v instrumentální mezihře dokonce vejde i instrumentální téma s miniorchestrem…. Možná nadbytečným. Klavírní téma s lidskými hlasy se mi zdály dostatečně přesvědčivými, ale Paul to viděl samozřejmě jinak….

WHEN THE NIGHT – skladba hitového charakteru s charakteristickou mccartneovskou melodikou a postupy, kde ho poznáme na tisíc mil. Instrumentace hudebního doprovodu je mírně potlačena až na klavír a sbory s houkavou ozvěnou dokreslují atmosféru. Henry McCullough se s elektrickou kytarou dostává do popředí, ale jenom na chvíli. Není zde dominující sólistou a to mu musí být vedle Paula více než jasné (bohužel). Paul ovšem zase přitlačí na hlasivky a a Linda a Denny mu jako ozvěna opakují dané téma……

LOUP (1st INDIAN ON THE MOON) – konečně první náznak změny a jakéhosi pokusu o vybočení z klasického písňového modelu. Rytmické party bicích nástrojů a baskytary vkládají do táhle melodie, připomínající nějaký obřadní rituál potřebnou živost. V mezihře zaznívají psychedelické zvuk, cinkání, tikání, ťukání a zpozadí sem zaznívá dlouhé varhanní snění. Nejsou to nějaké pinkfloydovské postupy, ale přece jenom snaha dostat na album nějaké nečekané obraty a hudební vize, které by přesvědčovaly o tom, že Wings jsou vynalézavá kapela a nechtějí hrát jenom refrénové písničky. Paul u baskytary neváhá použít dokonce i fuzz a podivné pozpěvování ptáků, náhodné údery do bubnů jaksi nečekaně ukončují tenhle hudební experiment, který jsme na albu moc nečekali…..

Meddley:
HOLD ME TIGHT – krásně vystavěné melodické téma se šlapajícími kytarami, basy, klavírem a hlavně rozevlátými sborovými zpěvy. Paul samozřejmě dominuje, jak jinak. Henry McCullough do cválavého rytmu společně s Denny Lainem nahrají kytarové party nad dusající rytmikou…..

LAZY DYNAMITE – údery na tympány a další podmanivé téma dlouhých vokálních partů, kam se přimyká i kytarové kouzlení. Prolínání foukací harmoniky ve sborech se v mollových akordech s durovými dobře snáší. Další klasický model Paulova hudebního nazírání na melodický rock, který koření McCullough na elektrickou kytaru. Lindiny hlasy ale neznějí bohužel absolutně vyrovnaně, což se mi právě v dané skladbě zdá jaksi zjevnější. Další fáze písně nabrala skoro bubblegumový charakter, naštěstí jenom v několika taktech….

HANDS OF LOVE – je tady další kytarová píseň, která má beatlesovskou harmonii první poloviny šedesátých let. Úsměvně působí Paulovo pobrukování v nižších polohách a manželé McCartneyovi se rozezpívávají v pohodovém pojetí. McCullough vloží do hry krátké ale velmi rychle hrané úsporné sólíčko nad Laineovy akustické kytary…

POWER CUT – závěr patří k jakési modifikované podobě hudby, jak si Britové představují reggae. Teprve v další fázi, kdy do hry vstoupí zajímavější harmonická proměna dochází k vítané změně. Elektrické piano a marimba mají přinést jakousi proměnu, ale píseň nese jisté znaky podbízivosti, které se nemohu po letech zbavit. Obecně soudím, že druhá polovina alba je slabší než první a že se zde řada nápadů zbytečně rozmělnila… Ke konci skladby dochází k prolínání jednotlivých hudebních témat, kde si McCullogh a Laine zahrají na kytary a bubeník Henry Seiwell rozčeří svoji bubenickou baterii.

Myslím, že ve srovnání z předešlým albem Wildlife došlo k jistému posunu a posílení na instrumentálním postu. Všeho do času. Paul byl v kapele autokratem a Henry McCullough se nechtěl nechat sekýrovat jako před několika málo lety George Harrison a po tomto albu z kapely odešel…. Mám pro Paulou personu slabost a tak pro mě není jednoduché ubírat v hodnocení, nicméně v jeho bohaté produkci vznikla zajímavější a propracovanější alba a tak ubírat v rámci objektivity musím a dávám tři hvězdičky.
V Británii kraloval v daném roce hardrock a ten přitahoval hlavní pozornost. Publikum ale chtělo vidět Paula a slyšet jakýsi nostalgický závan beatlesovské éry. Navázat na ni se rozhodl o pár let později naživo….
Na koncertě zněli Wings drsněji a tvrději a ten uhlazovaný sound na albu vymizel ve prospěch větší dravosti, ve studiu to ale moc poznat není, na koncertech ale ano.
Album mělo krásnou rozevírací podobu s přílohou výtvarně kvalitních fotografií, které pořídila Linda a o zvuk se zde staral později známý Alan Parsons. A to je tak všechno….



reagovat

Ivan26 @ 04.07.2015 18:45:16
Podle mně jde o druhou nebo třetí nejlepší Paula McCartneyho. Hned po Band On The Run. A jeho první album také není tak hrozné, jak se tady píše. Tedy "hrozné" je, ale jen v porovnání s Bílým dvojalbem nebo Seržantem. Jinak je lepší než téměř všechny McCartneyho desky od roku 1983 dodneška.

Jsem velký fanoušek MacCy, nerad to říkám, ale toto album si nezaslouží ani jednu hvězdičku. Snažil jsem se mu několikrát přijít na chuť, ale není zde nic zajímavého. Paulovi se dle mého názoru nezdařilo a je to jedno z nejméně povedených alb jeho diskografie. Najdeme tu sice hit My Love, ale pro mě je to moc velký slaďák, který jsem nikdy neměl zrovna moc v oblibě, takže nic. Z bonusů stojí za zmínku singly C moon a Hi hi hi, což byly hity, ale spolu s My Love je najdeme na různých Paulových best of, takže není důvod toto album snad ani kupovat. Po Band On The Run a RAM má sice asi nejhezčí obal v McCartneyho diskografii, ale to je asi tak vše.
reagovat