Kansas - In the Spirit of Things (1988)

20.12.2017 jirka 7200 | #

Ke konci osmdesátých let se mnoho klasických rockových skupin let snažilo změnit svůj zvuk a styl tak, aby to odpovídalo tehdejším požadavkům firem a potažmo rádií, které potom vhodným masírováním publika vyráběly hity. Většina však selhala.

Jednou z obětí tohoto velkého tlaku byli i Kansas. V požadavcích na songy do hitparád byla firma MCA neoblomná a vydání desky In The Spirit Of Things podmiňovala mnoha požadavky. Písně musely být velmi melodické, kapela předkládala vzorky složených fragmentů k posouzení managementu firmy. Zároveň byl angažován zkušený producent Bob Ezrin, který měl vždy u kapel, se kterými spolupracoval zásadní vliv na výsledný produkt. Několik dalších studiových hudebníků na pokyn firmy dobarvovalo zvuk nahrávek.

Kapelu také donutili na desku umístit čtyři písně ze zvukové banky od cizích autorů, které měly dle firmy zatraktivnit výsledný produkt.

Máte pocit, že za takového tlaku může vzniknout kvalitní, uvolněná a zásadní rocková nahrávka?

Nikoliv!

Může vzniknout jen pečlivě opracovaný a zvukově vyleštěný (čti Ezrinem nadopovaný) prefabrikát bez zápachu, ale také bez jakékoliv vůně. V tomto případě je výsledkem uhlazený radio friendly AOR, co píseň to možný kandidát na přehrávání v éteru.

Jediným způsobem, jak mohu nahrávku dlouhodoběji poslouchat je tento. Na CD přehrávači jsem nastavil přeskočení převzatých skladeb 2,4,6 a 7. Potom je výsledek hned přijatelnější.

Již sehraná skladatelská dvojice Walsh/Morse zaujala melodickým songem Inside of Me s hard rockovými kořeny, výpravnou a členitou Rainmaker. Pěkně se poslouchá i závěrečná Bells of Saint James.

Za zmínku stojí i zajímavý textový koncept alba o zkáze kansaské vesnice Neosho Falls, která byla v roce 1951 smetena povodní. Musíte o tom však něco natudovat dopředu, protože z textů se krom různých fragmentů nedozvíte nic.

Jako kyselá višnička na dortu musela hudebníkům tehdy znít informace, že po všech těch nedůstojných peripetiích při nahrávání nebude firma nijak album promovat a podporovat nasazení songů do hitparád. Vše bylo završeno vypovězením smlouvy.

Tak už to někdy bývá. Kdyby tam nebyly ty čtyři převzaté věci, byla by to trojka. Takto je to poctivá dvoječka. Milovníci melodického AOR či soft rocku z té doby klidně mohou přičíst dva body navíc.

reagovat

01.04.2016 horyna | #

Američtí Kansas se po právu nácházejí ve společnosti těch nejlepších evropských kapel a v osobním žebříčku, jim patří jedno z předních míst. Jejich hudba je velice bohatá, oduševnělá a inspirativní, dobré dvě třetiny desek snesou srovnání s předními artovými velikány scény a jejich příslušnost, patřící do jižanského sektoru nezapře velkou dávku osobitosti. Použít slovo průměr ve spojitosti s kapelou, by nebylo na místě. Přemýšlel jsem jakou desku si vybrat k poslechu, nakonec volba padla na ne zrovna typickou pro jejich tvorbu. Jelikož s nástupem druhého desetiletí skupiny, vyústili mezi jejími členy třenice a různé názory na hudební směřování souboru, což se nakonec projevilo v neustálém obměňování sestavy. Na tomto albu žel bohu neslyšíme kytaru páně Livgrena, za něj tu zdatně zaskakuje Steve Morse, musíme také oželet Steinhardtovi housle, naštěstí vše drží duo Ehart, Williams, nedílná to složka základní sestavy. Velké díky pak patří navrátivší se ztracenému synovi Stevu Walshovi a jeho nezaměnitelému hlasovému rozsahu.
Už minulá deska Power z 86, nebyla vůbec špatná, představovala spíše jednoduší písně, více ve stylu 80-tkového (art) rocku, tentokrát ale byl více zviditelněn duch klasických Kansas.

Walshův kazatelský způsob přednesu na nás promlouvá v úvodní Ghost- a mi se ocitáme na nedělní jižanské bohoslužbě, aby s prvními tóny One Big Sky- vše rozčísly Morsovi funkční kytary, podpořené klávesovými rejstříky, závažnost písně je podtržena v refrénu s příjemně využitým početným chrámovým sborem. Pomalejší Inside of me- je položena na klasických kytarách a hravé rytmice, její atmosféra nezapře ducha Kansas, oděného do kabátu vzor osmdesátá léta. One Man, One Heart- představuje v mých očích velice emocionální záležitost, nad kterou se pne Stevův patetický vokál. Střed alba se dotýká minulé desky s důrazem na bohatší instrumentaci, především Morse se dostatečně vyřádí ve svých akustických polohách, sólech a rytmickém kouzlení, kapela nás zásobuje středně tempými, nebo pomalejšími skladbami, keyboardy zde mají nazastupitelnou úlohu, avšak spíše doplňkovou, neurčují plně charakter hudby (tak jako u mnoha jiných kapel tohoto období). Stěžejní bod alba se nalézá pod číslem 10. Rainmaker- u psaní tohoto skvostu asistoval i producent Bob Ezrin. Zprvu pochmurná, místy pak spíše meditativní nálada písně, jež stojí na jemné klávesové malbě, velice tíživém hlasovém projevu, andělském sboru a temných zvucích v povzdálí, postupně přechází do finální kaskády riffů, její prosebně modlitební text léčebně očišťuje kraj i zemi. Poslední Bells of Saints James- jen podtrhuje dobrý pocit z alba, naléhavý projev ve spojení s bohatou instrumentací nám dáva jasně na srozumněnou že zde nejde jen o nějaké "obyčejné hraní".

Ne úplně praví Kansas, přeso stále velice poutaví a kreativní, si tímto albem rozhodně zasluhují naši pozornost.
reagovat

alienshore @ 01.04.2016 12:01:48
tento album mám naozaj v obľube, škoda že v tej dobe nedosiahol taký úspech ako jeho predchodca Power, je to výborné spojenie prog-rocku a AOR, najviac sa mi páčila Bells of Saints James s perfektnou melódiou, ináč gitara Steve Morsea sa hodí ku Kansas viac než k Deep Purple, to je len môj názor, pretože jeho hráčske schopnosti sa dokážu lepšie využiť v prog-rocku než hard-rocku, dobrým príkladom je napr. aj album Second Nature od Flying Colors ...

horyna @ 02.04.2016 08:36:28
Zajímavé, zajímavé, mě naopak pasuje Morse k párplům náramě, je to úplně jiný typ kytaristy a jejich hudbu obohatil o jiné aspekty, ale chápu ze obdivovatelé Blackmoora zastávají opačný názor.
Co se týče Flying Colours- první album mě smetlo a cítil jsem v něm solidní Stevův vklad, naopak mě jejich druhá deska totálně zklamala, přišla mi Nealovsky sladkobolná. Pro jiné je ale naopak mnohem lepší:-)

legolas @ 15.05.2020 18:08:43
Pouštím si další Kansas a čtu horynovu horlivou recenzi. U této desky jsem na tvé straně. Taky ji hodnotím na výbornou, podobně jako Power. Píšeš sem už dlouho a takřka neustále. Podle počtu recenzí u Kansas hádám, že pro tebe budou jednou ze základních skupin. Já je mám rád od školních let a to už bude pěkných pár roků. Jestli ti mohu touto formou položit otázku: zajímal by mě tvůj komplexní pohled na jejich diskografii. Něco jako ucelený sběr informací napříč katalogem Kansas.

horyna @ 16.05.2020 10:12:18
Legolasi zdravím: přes víkend nemám tolik času na rozsáhlejší rozbor, jaký by si Kansas zasloužili. Dej mi čas.

horyna @ 19.05.2020 05:20:17
Vyprávění o Kansas mně nakonec zabralo o dost víc času a prostoru, než jsem původně čekal. Avšak když už mi kolega Legolas položil dotaz na toto téma, zde tedy vypracovaný pohled jednoho z fanoušků poslouchajícího jejich muziku necelých dvacet let:

Už od našeho prvního společného setkání s Kansas to tam BYLO. Cítil jsem naprosto bytelně, že právě oni se zařadí k těm nejlepším a mnou nejposlouchanějším. Kapelu jsem si oblíbil velice rychle a po celou dobu naší známosti se drží jen těsně za mou top ten. Zhruba někde na 11. až 13. místě se handrkují s Jethro Tull a UFO. O jejich dlouhodobé popularitě svědčí i to, že předstihli jiné velké a kvalitní rockové obry, jako jsou Led Zeppelin, Queen, nebo Toto. Kansas jsou zkrátka třída s jasně rozpoznatelným a hlavně pestrým vlastním stylem, kde žádné z jejich alb není vyloženě průser.

Jejich tvorbu mám rozdělenou v několika etapách. Ta první je jasná. Od debutu z 74.-tého po desku Monolith z roku 79. Šestice vyrovnaných, v klasickém stylu Kansas uložených nahrávek prvotřídní kvality. Debut je jasná volba, naopak dvojku jsem doposud pořádně nedocenil/nepronikl a přijde mi tudíš nejslabší. Věkově starší fans to jistě cítí právě naopak. Osobní favorit je Masque nejen proto, že byl mezi prvními Kansas které jsem vlastnil, ale i proto, že tamní songy jsou prostě geniální. Kapela nebyla ještě tak populární, zato hodně prog. Miluju ji. Leftoverture je bez diskuzí, stejně jako Point. Obě desky se skloňují jedním dechem a oběma patří první dvě místa popularit nejen u mne. Je tam plno hitů. Nejen Carry..., respektive překrásná Dust..., ale třeba Cheyenne Anthem, či Hopelessly human. Monolith byl pro mne běh na delší trať. Deska je opět hodně členitá, muzikální a hudebně rafinovaná. Pak přichází zlom. Audio-Visions je předěl do nové doby. Dodnes na něj nemám ucelený názor. Někdy se mi líbí, někdy mě moc nebere. Obsahuje obrovský hit Hold on-mimochodem skvělou písničku.

Pak odchází Walsh a přijde Elefante. Před dvaceti lety bych řekl, že jsou obě desky s ním pořádný Shit! Před deseti – už jen to, že je mít nepotřebuji. Před pěti jsem je zařadil do nekonečného pořadníku a dnes..., ale o tom až příště. Každopádně prozradím jen to, že s klasickými Kansas nemají tyto desky téměř nic (druhá zhola nic) společného.

Druhá půle let osmdesátých a Steve Morse nahrazuje Kerry Livgrena. Pro mne dobrá volba. Power respektuji, ale..., líbivé pomp písničky v hitovém duchu, budiž. Za to deska In The Spirit Of Things je pro mne dokonalá. Vybírat čtveřici toho nej od Kansas, byla by tam. Prostě mne tohle album neuvěřitelně oslovuje a baví. Náladou, songy, vnitřním pnutím, dramaturgií, individuálními výkony, produkcí, prostě vším. Zlatý hřeb Kansas.

Pauza a léta devadesátá – porodila Freak the Nature. Další trefa a jasná volba. Zase jedno z těch, které jsem měl mezi prvními. Neuvěřitelná fazóna, energie stříká na všechny strany, Walsh naprosto bezkonkurenční a hlavně jsou zpět housle. Ty v rukou Davida Ragsdalea zpívají jako ranní slavíci. Vyrovnaná, náladově pozitivní a na kvalitní songy bohatá kolekce, kterou si pouštím často a velice rád. Dále - Somewhere To Elsewhere – tak o této desce jsem si dlouho myslel, že bude navždy poslední od Kansas. Ale není to pravda, což je super. Zpět byl Livgren, dokonce i Hope a Steindhardt. Deska se nejvíce blíží klasickým Kansas z let sedmdesátých i tomu, co (dělal), bude dělat Kerry u svých, za chvíli studiově opět oživlých Proto-Kaw. Silně výpravná monumentální freska v sobě nese snad vše, co člověk na Kansas a Prog-rocku miluje a vyhledává. Závažná témata, historickou atmosféru, inspiraci ve víře, jižanský kolorit, úchvatné individuální výkony, obzvláště pak vrstvení kytar (elektrika, častá akustická sessions), proměnlivá tempa, každý song působí jako jedinečná, pevná a obsahově plná jednotka. Další dokonalé top dílo.

No a pak je tu čtyři roky staré překvapení The Prelude Implicit. Kapela tentokrát už bez Walshe i Livgrena jede na 120%. To asi čekal málo kdo. Vše drží na nohou Ehart s Williamsem, plus dlouholetý Greer i znovu se navrátivší Ragsdale. Posila u kláves, druhé elektriky a hlavě za mikrofonem - Ronnie Platt je k sežrání, tu vše funguje naprosto bez problémů. Letos se to jistě potvrdí.

Stačí ti to takto :-)

jirka 7200 @ 19.05.2020 09:18:38
to legolas : i když jsem nebyl tázán a většinou ctím pravidlo "mlčeti zlato", tak zde drze uvedu jen jednu poznámečku :-)

Se shrnutím diskografie Kansas optikou horyny veskrze souhlasím, jen s hodnocením In the Spirit..., pod kterou leží tento příspěvek, se ztotožnit nemohu. Horyna ji počastoval výrokem "zlatý hřeb" a to mne donutilo sednout ke klávesnici :-)

U každé kapely, ať u mne stojí jakkoliv vysoko v osobním žebříčku, mám rozděleny jejich alba na ty lepší a horší.

Pokud tedy desku In the Spirit... nevytrhnu z kontextu tvorby Kansas a porovnám s jejich produkcí ze zlatého období a na invenci, instrumentální kvalitu a originalitu písní (skoro polovinu z In the Spirit nenapsali Kansas), tak ji nemohu ohodnotit plným počtem bodů. To nemluvím o všech nechutných peripetiích s firmou, Ezrinem atd.. To by nebylo fér vůči ostatním čtenářům tohoto fóra, kteří třeba tvorbu tohoto souboru neznají.

Jsem toho názoru,že recenzent (v tomto případě horyna) by měl trochu potlačit své osobní preference a v zájmu objektivity trochu mezi jednotlivými alby rozlišovat. Nemyslím to nijak ve zlém, ale určitý rozptyl hodnocení je vždy podle mého žádoucí.

legolas @ 19.05.2020 10:53:18
Horyno musím se poklonit. Tak podrobný rozbor jsem absolutně nečekal. Viděl jsem to na souhrn v pěti větách a ne odstavcích. Parádně jsem si v tom početl. Díky ti. Teď se k tomu pokusím nějak vyjádřit. Vezmu to z jedné vody načisto nejprve Jirkovým angažmá. Myslím si, že nemáš pravdu. Nechtěl jsem žádný objektivní vzorek sta posluchačů který dokážu sám vytušit. Chtěl jsem názor člověka, který zohlední vlastní slova i za cenu ztráty optimálních měřítek stádovité většiny. Každý hlas má svou váhu a neměl by se poměřovat s kde kým. Tobě se tato deska nelíbí, ale já s ní nemám sebemenší problém. Dokonce si dovolím zajít tak daleko a předešlé Power pasuji na nejoblíbenější desku Kansas. K tomu mě vedou osobní zkušenosti. Ty porovnáváš instrumentální kvalitu a dokonce bereš v potaz trable s firmou a producentem. To je velké faux pas. Přece když desku poslouchám, tohle tam nehraje. Někde si to vyčetl a teď ti to umenšuje poměrný názor na album. Když ho přehrávám já, tak nad okolnostmi vzniku nepotřebuju přemýšlet a ani to nedělám. Proč bych měl. V hudbě je uložené nějaké poselství, které tě buď osloví, nebo neosloví. A fakta o zařazení coververzí už vůbec nehrají roli. O pár let dřív to patřilo k dobrému bontonu. Pokud jsou vhodné pak chápu, že jim dá kapela přednost. To je taktika prodeje.

Teď k horynově práci. Názor na sedmou dekádu respektuji. Tam to mám pevně ukotveno. Neřešil bych, jestli je lepší debut, nebo Monolith. Záměrně jsi se oklikou vyhnul Elefentově etapě. Čekám, že to v budoucnu vysvětlíš třeba formou další recenze. Dvojice desek po odchodu Walshe je očerňována ze všech stran. Ale jen málokdo se na ně dokáže podívat optikou přímo těch let. Byl by to úplně nový pohled. Dnes taky nezkoumáme grunge stejně jako v devadesátých letech. To je podstatný rozdíl který si nikdo nechce připustit ani zohlednit. Musím už odejít, zbytek dokončím jindy.

jirka 7200 @ 19.05.2020 11:41:16
to legolas : v pořádku, pokud jsi chtěl, jak píšeš : "názor člověka, který zohlední vlastní slova i za cenu ztráty optimálních měřítek" - tak potom je to OK, k tomu nemám co dodat.

Jen drobné doplnění. Na albu nejsou cover verze, ale písně převzaté z databanky firmy, kam je někteří skladatelé prodávají. Takové songy na desku umisťují umělci, kteří nemají vlastní repertoár, třeba zpěváci ze Superstar. Takové písně od Kansas slyšet nechci. Chápu, že oni za to nemohli, ale pokud firma vybrala takovou píseň na jediný singl, tak to už je trochu přes čáru. Prostě tady zvítězil obchod nad hudbou.

Nezlob se, všechny tyto uvedené faktory v recenzi zohlednit musím a nemyslím si, že bych přebíral nějaký názor stáda, jak píšeš. Fanouškové kapely si samozřejmě mohou vytvořit názor svůj, to je v pořádku.

10.08.2007 Jarda P | #

Tak toto album jsem si koupil včera a musím říct, že po delší odmlce od odchodu S.Walshe (a nyní návratu) je co poslouchat. I když skladatelský genius Livgrena chybí, Walsh s Morsem odvedli kus práce (většina skladeb jé z pera této dvojice) a Kansas je zas Kansasem ( i když bez houslí). Je to monotematické album popisující katastrofální živelnou pohromu v minulém století. Silní skladby (Ghosts, Inside of me, One man, one heart, Stand beside me a hlavně Rainmaker) se střídají s průměrnými (v porovnání s věcmi z prvních pěti alb slabšími), ale je stále co poslouchat.
reagovat

@ 11.08.2012 11:00:59
Je to tak, Toto dílo na mně působí jako mohutná smršť a velká touha něco vyjádřit. Každopádně velmi dobré album. Poprvé když jsem ho slyšel, tak jsem ani nepoznal, že hlavní zpěvak je opravdu S. Walsh.
Dle mého vysoká úroveň všech skladeb, fakt nevidím zádné slabé místo. Líbí s mi i častý sborový zpěv. Bohužel jsem musel oželet housle. Ale nevadí.
Poslech u mně vyvolával pocit, že to poslouchám někde naživo. Což se o spoustě 80-tkových díl říct nedá.
Ani nebudu popisovat jednotlivé skladby.. Velmi poslouchatelné album. Doporučím ho i skalním příznivcům 70-tkových Kansas.

Mohyla @ 25.04.2014 16:12:23
Pripájam sa k hodnoteniam, aj bez huslí výborné dielo, Morse tam nakladá jedno podarené sólo za druhým. Úchvatné je zapojenie detského zboru v One big sky, 4 hviezdy sú OK!