Smith, Patti - Gone Again (1996)

Miluju první čtyři alba Patti Smith a považuju je za to nejlepší co vytvořila a za svého druhu milníky rockové hudby vůbec. Vždycky jsem měl rád její expresivní zpěv, který tak skvěle dokázal vyjádřit širokou škálu emocí od něhy až po vzdorovitou agresi. Přesto jsem tehdy v polovině devadesátých let nějak zaspal její návrat na scénu. Snad jsem ho raději vytěsnil, abych nebyl zklamaný, nevím... Zaregistroval jsem tehdy pouze skladbu Summer Cannibals, kterou občas pustili na nějakém hudebním kanálu. Vždycky mi trochu naježila chlupy, protože už svým zvukem, hořkým přiškrceným vokálem a vlastně tradičním rockem, byla naprosto odlišná od tehdejší většinové produkce. Přesto mě tahle píseň tehdy nepřesvědčila, že se mám zajímat o celé album. Říkal jsem si: celkově dobrý, ale od Patti čekám ještě víc. Myslím, že moje tehdejší hodnocení bylo zkreslené přeexponovaným očekáváním.

Album je jakýmsi ohlédnutím za blízkými a přáteli, kteří zemřeli mezi lety, kdy se Patti stáhla do ústraní a věnovala se rodinnému životu. Písně jsou přímo či nepřímo věnované například Fredu "Sonic" Smithovi, mrtvému manželi Patti, Garcíovi z Grateful Dead, ale také Kurtu Cobainovi s nímž se Patti cítila spřízněná a samozřejmě jejímu blízkému příteli, který také v těch letech zemřel, fotografu Robertu Mapplethorpovi. Na albu zpívá Jeff Buckley a byla to jeho poslední studiová práce před tragickou smrtí. Tahle deska je zkrátka konečností, smrtí, přímo obestavěna. Přesto album vůbec není ponuré! Ze známých jmen se na albu hudebně podílejí také Tom Verlaine z bývalých Television a John Cale.

Deska působí vyzrále, dospěle, vážně. Patti Smith na ní trochu odkrývá strukturu skladeb a vidíme, že Patti nikdy neskládá klasické rockové písně ve kterých po sobě všechno následuje přesně tak jak má v očekávané chvíli. Její písně se tady často rozestřou daleko do prostoru, čímž natahují stopáž. A i když pak už hudebně k odehranému hlavnímu motivu mnoho nepřidávají, mají sílu vás unést jako mořské vlny. V tom tkví jejich kouzlo a přednost - unášejí pryč. A člověk pluje na syrových vlnách jakési smutné naděje, ale bez sentimentu. Je v těch písních vůbec nějaké Pochopení, zásadní porozumění životu, hudební jednoduchost a pokora před rozlohou života a smrti.

Až na několik rockovějších a žahaých kousků, jako například titulní Gone again nebo Summer Cannibals, působí album skoro folkově. Akustická kytara je tu asi nejvýraznějším nástrojem. Beneath the Southern Cross je jí plná a stejně tak v touze napjatého Pattiyna hlasu. Velmi působivá skladba. About a Boy je krásná křehká záležitost. Nevím už jestli v ní Patti zpívá o svém muži nebo zemřelém bratrovi Toddovi, ale je to jako by matka zpívala o svém právě narozeném dítěti - něco tak křehkého, krásného a přitom hudebně jednoduchého...

Celkově můžou některé skladby působit trochu monotónně, jednotvárně, ale nudit se myslím u tohoto alba nikdo nezačne, protože je velmi emocionální, ale emoce si na posluchačích nijak nevydírá - Patti to evidentně nemá zapotřebí. Samozřejmě jsou tu i dramatické pasáže, hořkost, vzdor... Ale tentokrát je to spíš metafyzický vzdor.

I přes uvedené slabiny dávám pro sílu citu a výpovědi, nejvyšší počet...




reagovat

zdenek2512 @ 05.02.2013 05:37:44
Velmi dobré album Pattiina návratu do showbussinesu po smrti manžela Freda. nese srovnání s jejími deskami z prvního období. Úvodní Gone Again je naprosto skvělá. O About Boy jsem četl, že byla věnována Kurtu Cobainovi? Pro mě je Patti srdeční záležitost a mám od ní rád vše akorát Dream Of Life je slabší více popovější. Jinak verze White Rabbit na Twelve super lepší než Slicková, kterou mám taky hodně rád kvůli hlasu a taky vzhledy z období kdy to zpívala.