Smith, Patti - Twelve (2007)

Twelve je poměrně, alspoň pokud vím, hodně diskutované album mezi těmi, kteří Patti Smith znají a kteří mají rádi její tvorbu. Převládajícím názorem jejích fanoušků na tohle album je, že je zbytečné nebo že poctu vybraným hudebníkům Patti nezvládla - viz. recenze na musicserveru.

Předesílám, že můj názor je naprosto opačný! Znám každé řadové album Patti Smith, kromě Gung Ho, které nemám naposlouchané a říkám, že Twelve je možná vůbec nejlepší deska, kterou Patti nahrála! Ano, je trochu paradoxní to říct o albu coververzí, které nahrála tak silná autorka písní, jakou Patti Smith je.

Rád bych tady alespoň zmínil, že každé album Patti Smith má osobitý zvuk. Je nemožné zaměnit jedno album za druhé. A i když obsah toho kterého jednotlivého alba nám může připadat v lecčem podobný (koneckonců písně Patti Smith mají léty vyprofilovaný charakter a Patti sama má nezaměnitelný rukopis), každé album je samostatným a zvládnutým celkem. Zvuk tohoto alba je výjimečně, jak to říct, "vybroušený". Ano, krystal - první asociace, která by asi věrně charakterizovala zvuk Twelve. Není to garážový zvuk, není to divoký punk-rock, není to uhlazený popík, nejsou to křehké balady. A přece od každého trochu ve zcela integrovaném celku. Hlas Patti Smith se tentokrát nedotýká extrémních poloh tak často jako na jiných albech, je ustálenější, zvonivý, lehce chraplavý, zralý. Srovnávat kteroukoli ze skladeb přítomných na desce s originálem by bylo hloupé. Svědčilo by to úplném nepochopení smyslu tohoto vyznání. Patti Smith touto deskou vyjadřuje především sama sebe, svůj postoj, svou lásku. Posloucháme tady především Patti Smith, nikoli Nirvanu nebo Hendrixe.

-Are You Experienced se rozjíždí pomalu, takřka nesměle a Pattin hlas tady zní skoro výhružně, temně. Pattina verze určitě není výbušná jako originál a místo kytarové ekvilibristiky nastupuje znovuobrozená psychedelie.
- Everybody Wants to... je rozevlátá jak jen Patti Smith být umí.
- Helpless - Syrová něha, naříkavý hlas, krásná skladba, věrohodné provedení. Možná, že na můj vkus je trochu příliš dlouhá, ale to je drobnost.
- Gimme Shelter - parádní závar, i když hudebně bych možná ještě přiložil pod kotlem. Patti Smith na hranici svých možností, tahá hleny až odněkud z břicha. Věříte jí, jako by tu píseň napsala.
- Within You... odlehčenější věc, bez jakýchkoli námitek.
- White Rabbit provedla Patti Smith nevšedně. Začíná takovým zakouřeným a poměrně dlouhým psychedelickým úvodem, první tóny se vynořují odněkud z mlhy nediferencovaných zvuků, jako by odněkud zpoza mozkových plen. A pak přijde ústřední rytmus... S rozpínavým vokálem Grace Slick si Patti Smith poradila zcela po svém a řekl bych, že velmi inteligentně a působivě. Pattin hlas se sice nerozpíná do takové šířky, ale zato je jaksi barevnější, vrstevnatější. Nemluvím úzce o pěvecké kvalitě, ale spíš o barvě hlasu. Pattin hlas se mi zdá být jaksi dobrodružnější, právě proto, že nezpívá tak čistým hlasem jako Grace Slick.
Dále vypíchnu už jenom některé momenty. Naprosto kouzelně a úchvatně je zahraná Soul Kitchen. Patti Smith v ní do rytmu činelů zcela v jejich úrovni polozřetelně vydává: tttttttt-tttttttt-tttttttt... Zní to děsně koketně, sexy. Je to jen taková drobnůstka, ale překvapí a je rozkošná. Smells Like Teen Spirit je jedna z nejlepších skladeb alba a vrcholem je jednoznačně poslední Pastime Paradise, která člověka vrhá pocitově až někam ZA...

V čem tkví tajemství síly tohoto alba? V tom, že zní, jako by autorkou těch písní byla Patti Smith sama. V tom, že zní jako ta nejlepší Patti Smith jakou si umíte představit. A to je, vzhledem k tomu, že jde o covery, prostě dokonalé.

reagovat