MC5 - Back In the USA (1970)

Nesrovnávat s prvním albem, protože to bychom museli dojít k závěru, že jablko je málo hruškové. Back in the USA je o něčem jiném, než horečnaté třeštění z Kick Out the Jams. MC5 tentokrát sledovali jiný záměr a hodně co do činění s tím měl i nový producent Jon Landau. Ideálem tohoto pozdějšího Springsteenova objevitele a patrona je přímočará rock'n'rollová energie osekaná od všech zbytečností včetně psychedelických vytržení. Pod jeho vlivem hudba MC5 vysadila halucinogeny, písničky podrobila přísné dietě a místo epileptického zmítání se v prostoru teď míří rovnou za nosem. Jistě, na rozdíl od debutu jde o studiovou nahrávku, takže koncertní živelnost je tu do jisté míry potlačená, ale pokud nečekáme stejný druh vibrací, shledáme, že ta žíznivá energie, která MC5 charakterizuje, se neztratila, jen dostala jiný cíl.

Back in the USA může být i jedním z bodů, u nichž se dá vysledovat postupující odluka dvou rockových proudů: cesty hard&heavy a protopunku, potažmo dirty rock'n'rollu se rozcházejí. MC5 mají rozhodně blíž k soudobým Rolling Stones než k Led Zeppelin. Neholdují vyšperkovaným sólům a epickým nadstavbám, Kramerovy a Smithovy kytarové riffy a vyhrávky jsou úsporné, ale maximálně efektivní. Odkud vítr fouká nám MC5 názorně předvedou ve dvou coververzích, které album rámují – Little Richard (Tutti-Frutti) a Chuck Berry (Back in the USA) ztělesňují přesně to, oč kapela usiluje, tedy čistou rock'n'rollovou dřeň. Pravověrnou tříakordovou zkratku, štafetu, kterou po nich převezmou New York Dolls, Ramones a celá plejáda punkových vyvrhelů.

Vlastní písně kapely ovšem nejsou žádným revivalem, původní rock'n'roll z 50. let v jejich podání nejen znatelně zbělel, ale i hodně přitvrdil. Zvuk kytar, i když trochu umravněný studiem, je pěkně žahavý, riffy ve své prostotě strhující a mazácké, a v nejlepších momentech (Looking at You, High School, Call Me Animal, Shakin' Street) mají MC5 skutečně punkrockový drive. I zbytky psychedelie v The Human Being Lawnmower jsou přiostřené protiválečnou čepelí a dokonce i v baladě Let Me Try působí kapela díky civilnímu pojetí důvěryhodně.

Je jisté, že se současnými technickými možnostmi by byl sound alba masivnější a drtivější. Ale posluchači zhýčkanému dokonalým zvukovým leskem dnešních nahrávek by nemělo uniknout, že téhle desce nechybí důležitější a dnes spíš nedostatkové komodity – vnitřní oheň, skutečné zanícení ruku v ruce se skvělými písničkami. Tyhle fláky skutečně rockují i rollují.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Jarda P @ 01.10.2014 05:58:07
Poprvé se s recenzí Akany neztotožňuji. Jednou z prvních desek, kterou jsem měl možnost si před více než 40 lety nahrát, bylo High Time od MC5, pro mě od této kapely nedostižná deska (předchozí živám je na mě až moc živelný). Tady MC5 dozráli. Back In The USA je podle mě daleko slabší. Pokud je u mě High Time suverénně za 5, Back In The USA tak za 3.

Akana @ 01.10.2014 09:17:57
Tady je vidět, že asi opravdu dost záleží na tom, s kterou deskou daného interpreta se člověk seznámí nejdřív. K takové má pak většinou vřelejší vztah, než k jiným. Mě se líbí všechna tři alba od MC5, ale každé kvůli něčemu jinému. Pro High Time mám schované taky plné hodnocení, je to skvělá deska. A skladba Skunk z ní byla zase u mě tou první skladbou, co jsem od MC5 slyšel, takže i pro mě je tímhle speciální. Bez ohledu na to, že bývá kritikou považovaná za nejslabší a Kick Out the Jams naopak za tu nejklasičtější.

Druhá deska MC5 se mi dostala do rukou relativně nedávno a měl jsem s ní poněkud problém.

Zatímco Kick Out the Jams je brutální proto-heavy metalová řezničina, tak Back in the USA se drží při zemi. Základem je klasický rock and roll hraný pěkně od podlahy, ale žádné velké řinčivé běsnění. Vše pěkně šlape, kapela uhání vpřed, se sóly se příliš nemaže narve tam pár tónu a už se zase lokomotiva jménem MC5 žene vpřed. Koneckonců zde máme i dvě klasické rock and rollové šlupky, Tutti Frutti a Back in the USA.

Pro milovníka první desky se může zdá Back in the USA jako vyměkknutí kapely, ale pokud od ní odhlédneme, tak se dvojka MC5 jeví jako velice solidní materiál, který jasně ukazuje, že řadit MC5 k proto-punku není tak zcela od věci.

****
reagovat