Jane’s Addiction - Nothing's Shocking (1988)

Tahle parta, která výrazně na konci osmdesátek pomohla za oceánem rozjet alternativně rockovou vlnu, je zkrátka mou letitou srdeční záležitostí. Kapela, proslulá divokým vystupováním a drogovými excesy, měla za oceánem své pevné publikum a byla oceňována, masovou se ale nikdy nestala. Tohle legendární album je vlastně jejich studiovým debutem.

Averyho snové basové údery, psychedelicky zahulená atmosféra a konečně příchod kytarového génia Davida Navarra a jeho spalujícího sóla. Tenhle tehdy ještě mladík tady předvádí věci vskutku magické a neuvěřitelné, ale tohle je jen začátek v podobě Up the Beach. Jemné akustické kouzlení a nástup devastující sabatovsko-zepelinovské riffáže, drsný a rozpoutaný Perry Farrell a Navarrovy sólové kaskády - to je to, co na Jane´s miluju a Ocean Size vás zavalí, věrná svému názvu. Kytary jsou parádně lámány Averyho basou a Perkinsovými bicími, hlavní motiv se několikrát rozjede a zastaví, rozbíjen zběsilými nálety sól. Had a Dad - ukrutné napětí v sevřených Navarrových sekaných riffech, které působí jako nemilosrdné šlehání biče. Do toho Farrellovo pálení slov a Perkinsovo bicí hromobití a je jasné, že rocková prapodstata se tu zhmotnila do dalšího pomníku hodného jména JA. Opět tu nastupuje basový čaroděj Avery, jehož nástroj tříští, láme a spoluurčuje děj. Neskutečná jízda. Ted, Just Admit It... - nejdelší kus, jen neznatelné údery Perkinsovy baterie a Avery vytvářejí rytmické intro, do něhož pak vstupuje rozjívený Navarro - jeho tóny nepravděpodobně poletují stratosférou a celé to má opravdu výrazně psychedelický nádech, čemuž rozhodně pomáhají i Farrellovy zmatené deklamace, proslovy a výkřiky (Sex is violent!). Pomalé sabatovské tempo. Krása, ztracená v čase na prahu šedesátkové Kalifornie. Standing in the Shower...Thinking nás zaskočí svižným, funkovým tempem, Navarro zápasí s Perkinsem a ospalým a drzým Farrellem a doslova vrhá do prostoru několik drtivých sól, v závěru už pak ovládá pole. Vše se děje v takovém zápalu a tempu, že stěží něco stíháte. A opět je tu čtyřstrunný mág Avery - začátek snový a krásný jako v úvodu alba, sotva probuzený Farrell, slunná a nostalgická nálada a pomalý růst a růst až do nebe - a je tu Summertime Rolls, kde Farell v textu oslavuje i paroduje letní lásku. Nemohu toho moc napsat o skladbě, která patří k mé absolutní špičce všech časů . Zapomeňte na všechny proslavené rockové balady 70. a 80. let, tohle je něco tak niterně krásného a vzrušujícího, že mě to vždycky, zcela vyždímaného, vyplivne až po těch šesti minutách. Přichází další další rocková mantra - pulzující basa a Navarrova sonická kytara přivanou nápor pojmenovaný Mountain Song, a celé tohle má sílu vás přes ty hory přenést. Vliv dávných pravzorů Led Zeppelin je tu jasně čitelný a Navarro jako novodobý Page? - nemám námitek. Skvostný výkon korunuje Farrellův vévodský hlas. Idiots Rule je ale démant ze zcela jiného těsta - a to opět funkového. Rychlostní závody všech nástrojů, teatrální šílenost a zběsilost, dechy, neskutečně zpívající Farrell, tohle mě nakopává zadek pokaždé tak, že si dávám dobrovolně deset koleček kolem baráku. Posuďte sami a řekněte, jak jste dopadli. Hladivé tóny akustik, tříštící jako spršky vody, lehký, barový, líný a psychedelický opar, doslova famózní Farrellův éterický zpěv, to je další genialita Jane Says. Úplný hudební protipól předchozí skladby, neuvěřitelná kvalita ale zůstává zachována. Tohle vás právem musí přenést do jiných sfér - Jane´s verze Kalifornie. Kratičká vsuvka Thank You Boys začíná Perkinsovými bicími a splašeným klavírem, přinášejícím jazzovou náladu. To je to, co na téhle desce miluju - v každé skladbě dokázali něčím překvapit. No a protože Pigs in Zen je položkou závěrečnou, musí samozřejmě patřit nefalšovaným rockovým orgiím. Parádní zeppelinovské riffy, rozbíjené spoustami sól a basovými meihrami - slyšte Averyho opět čitelný nástroj (vězte, že basa tady rozhodně není žádným doplňkem, ale plnohodnotným prvkem hudby), klokotající silový projev páně Farrella, už proslavený zasekávaný závěr a na konci partu vypuštěnou na plné koule. Neskutečný závěr neskutečné desky, ještě lepší ale byly koncerty.

Nemohu jinak, přátelé - tady, kdyby to šlo, vypalovala by se od boku šestka. Jedno z nejsenzačnějších a nejgeniálnějších alternativně rockových, chcete-li, děl. Talent všech zúčastněných ale tuhle škatuli daleko přesahuje. A nevěříte-li doteď, že Navarro mohl být novodobým Pagem, jak se o něm psalo, tak těchto 50 minut zkuste. Očistec.
reagovat

Luboš @ 08.08.2016 08:28:45
Pěkně napsaná recenze, tuhle kapelu jsem poznal díky jednomu kamarádovi v době vzniku tohoto LP. To, že David Navarro je skvělý kytarista dokázal na albu One Hot Minute od Red Hot Chili Peppers, kde po rozpadu Jane´s Addiction hrál, pro mě nejen díky jeho kytaře je One Ot Minute nejlepší album od Redo Hot Chili Peppers. Mně se líbí i to druhé album Ritual de Lo Habitual. Díky za čtivou recenzi.

EasyRocker @ 08.08.2016 08:34:20
Luboš: díky:-) Mám to díky vztahu k Navarrovi vlastně stejné - One Hot mám taky nejraději, zrovna mi dohrálo :-) Oba jsou výborní, ale Navarrův styl mi sedl víc...

kamila @ 08.08.2016 10:42:03
Easy: z tvé recenze je cítit jak hudbu J.A. miluješ, věříš jí a prožíváš. Tahle kapelka šla vždycky nějak mimo mě, nikdy mě nepřitahovala, nezajímala, ale to je jedno, věřím že tahle recenze dokáže strnout hledače nových obzorů na tvou stranu, pěkné.

EasyRocker @ 10.08.2016 06:54:38
kamila: díky, ano, je to tak, tvorba JA mě zcela uhranula :-)