Mayall, John - A Hard Road (1967)

Album A Hard Road (v pořadí třetí) Mayallových Bluesbreakers byla pro mě po předešlém superúspěšném albu jasná volba. Zajímalo mě, jak John Mayall pojedná další projekt a zda se mu podaří udržet kvalitu, či dokonce zda půjde ještě dál. Druhá polovina šedesátých let v Británii byla pro nejrůznější deriváty bělošského blues široce rozevřena a vedle psychedelické scény byla jedním z nejžádanějších artiklů své doby…..
Přesto mi chvíli trvalo, než jsem album sehnal do své sbírky, ale nakonec jsem se dočkal a jak jsem album pečlivěji prohlédl, zjistil jsem, že došlo k personálním proměnám předešlé veleúspěšné sestavy Bluesbreakers. Kytarista Clapton odešel z kapely zakládat Cream a bubeník Hughie Flint přijal pozvání k Alexisi Kornerovi. Uprázdněná místa obsadil kytarista Peter Green a bubeník Aynsley Dunbar. Co tyhle dvě změny přinesly na nové album A Hard Road?

A HARD ROAD – začátek se nese v poklidném tempu. Rytmika předvádí spíše nevýbojnou variantu a tak vnímám především klavírní postupy, občas zdůrazňované výraznými akcenty hry a také elektrickou kytaru, která se vkliňuje do tématu. Je to Mayallův hlas, který má patřičnou expresi ve výškách a dodává spolu s klavírními akordy písně patřičné napětí…

IT´S OVER – mírné zrychlení rytmu nám přináší další bluesové číslo. Mayall nahrál party foukací harmoniky, které jsou filtrovány přes hall, což dodává skladbě na podmanivosti. Píseň se odvíjí v předem stanoveném schématu s dominující harmonkou a Mayallovým vokálem…

YOU DON´T LOVE ME – dobře vymyšlený bluesový riff dává příležitost elektrické kytaře Petera Greena, který společně s baskytaristou Johnem McViem vytváří zajímavé unisono a ostře sekané akordy dodávají skladbě napětí. V mezihře se o prostor pro instrumentální vyjádření dělí Mayallova foukací harmoniky s Greenovou kytarou. Greenův kytarový tón je měkký a ohebný a nemá ambice plýtvat po claptonovsku přehršlí tónů….

THE STUMBLE – v další skladbě od Freddieho Kinga Green předvede, že je skutečným kytarovým maestrem. V tomhle ohledu si nijak z Claptonem nezadá a jeho kytarová jízda má suverenitu podání, technickou jistotu a tónový výraz. Mayall se mění v klavírního doprovazeče, stejně jako McVieova baskytara a Dunbarovy razantní údery do jeho baterie. Opravdu výtečná instrumentální skladba, ukázková práce pro Greenovu muzikantskou pozici….

ANOTHER KINDA LOVE – další skladba je sice pomalejší, přesto je ale razantnější v podání a vedle bublajících hammondek a úderné rytmiky zde máme i dechovou sekci. Ta má ovšem správný říz a není nijak utahaná manýrismem tehdejších zapšklých jazzmanů. V mezihře se opět blýskne Green svým kytarovým sólem, ale hlavní emocionalita spočívá na Mayallovi, který má smysl pro proporce….

HIT THE HIGHWAY – vytvořit britský model amerického blues bylo snahou všech ostrovních bluesmanů odjakživa. Tady cítím, že Mayall naopak chce vytvořit britské pojetí americké hudby autentičtěji než samotní Ameriečané. Fortepiano má ten správný westernový zvuk z vykřičeného saloonu a Greenova kytara svými sekanými doprovody, stejně jako spojovacími mezihrami s Dunbarovou a McVie rytmikou dovešdl tento záměr do výtečného tvaru, kterému nelze nic vytknout….

LEAPING CHRISTINE – když do britského blues v stoupí swing je to další odnož Mayallova cítění, jak nakládat s jeho milovanou hudební formou. Dechová sekce hraje jako o život a přesně vyplňuje spojnice mezi instrumentálními můstky. Mayall zde obsluhuje hammondky, ale i foukací harmoniku až do konečného finále, kde se nástroje spojí v mocné tutti…

DUST MY BLUES – tak tahle skladba pochází z repertoáru slavného bluesmana Elmora Jamese a jeho chvějivý tón Peter Green vložil do tématu společně s Mayallem, který hraje na další kytary. Dravá a nekompromisní forma elektrického blues byla na svou dobu hodně progresivní. Když přuivřu oči, docela si dokážu představit studio, ktde Bluesbreakers nahrávají a Green a Mayall řádí na svoje nástroje ve famózním stylu. Opravdu výtečný model elektrického blues….

THERE´S ALWAYS WORK – skladba začíná jako nějaký šamanský rituál. Vzudáleneé naříkavé dlouhé lidské hlasy s ozvěnou a v předu jsou natočeny foukací harmoniky, které místy přebírají úlohu percussion. Instrumentální skladbě, na které se dá stavět, ale bohužel příliš krátká nato, aby si vynutila ještě hlubší pozornost….

THE SAME WAY – první samostatná Greenova autorská skladba na albu. Výrazně lze cítit odlišný přístup mezi Mayallovými kompozicemi a jeho kytaristy. Má jinou a možná v jistém ohledu určující směr. Bluesová forma je sice dána, ale její pojetí a akcentovaná hra s Greenovým táhlým hlasem ji odděluje od ostatního materiálu….

THE SUPER-NATURAL – další skladba je opět z Dílny Petera Greena. Líbí se mi ještě víc než předešlá. Vzhledem k tomu, že v dané době už jsem znal Fleetwood Mac, okamžitě jsem identifikoval daný sound. Ano, z mého pohledu je zde nabídnut předobraz Fleetwood Mac. Je to dáno harmonickou strukturou, prostorově znějící sférickou sólovou kytarou, ale i rytmikou, kdy Dunbar hraje v šamanských postupech na bubny jako na tympány a do skladby lehce vstupují hammondky. Vynikající skladba po všech stránkách….

TOP OF THE HILL – další mayallovské blues. Green schematicky doplňuje kytarové předivo, ale do mezihry naservíruje klasické sólo, zatímco, klavírní akordy znějí jako z periferní hospody a důrazné basy a pleskající bicí dotvářejí celé schéma. Mayall si natočil oba hlasy a perfektně frázuje. Klasický příklad daného tématu….

SOMEDAY AFTER A WHILE (YOU´LL BE SORRY) – předposlední skladba je opět od Freddieho Kinga. Je to vynikající předloha bluesového standardu. Dlouhé tóny dechové sekce natahují melodickou linku, ale výtečně se zde prezentuje opět Green na kytaru. Tahle skladba vždycky inspirovala k vytváření coververzí, ale Mayallova je pravděpodobně jednou z prvních, který vznikla. Aranžmá přesně vystihuje pojetí, stejně jako emocionální Mayallův hlasový projev, který je vroucný a přesvědčivý do posledního tónu….

LIVING ALONE – kytarová varianta rhythm and blues. Kytarově se zde opět Mayall a Green prolínají. Kytarové doprovody jsou dány (možná trochu postrádají více švihu), ale foukací harmonika v mezihře je opět stylová a narovnává melodická spojení společně s klavírními akordy z pozadí. Skladba zní poněkud unaveně, ale přesto na album cíleně patří jako jeho nedílná součást….

A Hard Road je výtečný projekt. Jsem rozkročen mezi čtyřmi až pěti hvězdičkami, ale při vší úctě k Mayallovi a Greenovi o rytmice nemluvě udělím čtyři hvězdičky. Myslím, že po předešlém projektu velmi dobře připravené album, ale možná zde nebylo využito různých progresivních postupů, které v dané době do blues pronikaly. Mayall to prokázal na dalších albech. Také mám pocit, že jeho hammondky na albu víceméně pauzírují, zatímco na jiných projektech je jim popřány více prostoru. Ale i tak jsem přesvědčen, že ten, kdo chce mít doma reprezentativní ukázku bílého britského blues, nemůže jednoduše tohle album opomenout a mělo by patřit do jeho sbírky. Alespoň tedy já si to myslím….







reagovat

luk63 @ 26.12.2011 15:53:12
A Hard Road je dobrá deska a rozhodně pro mě není zklamáním, přesto na předchůdce s Claptonem prostě nemá. Ale to asi žádná jiná od Mayalla a opravdu málokterá všeobecně.