Mayall, John - Crusade (1967)

Další album Mayallových Bluesbreakers (v pořadí čtvrté řadové) se vezlo na vlně britského rhythm and blues. Jestliže na předešlém albu byli hráči na dechy přizváni jako hosté, na albu Crusade už získali legitimní post členů kapely. Mayall se vyhříval na výsluní slávy a jeho Bluesbreakers platili jako jedna z nejdůležitějších kapel šedesátých let v Británii. Kapela ovšem prodělala další personální změny.
Na post sólového kytaristy byl přizván mladý a nepříliš známý Mick Taylor. Neměl sice pověst Claptona nebo Greena, ale instrumentální platil za velmi kreativního hráče s budoucností. Na bicí nástroje nahradil Aynsleyho Dunbara nástupce Ringo Starra v Rory Storm And The Hurricanes, jenž prošel bohatou hudební praxí, Keef Hartley….

OH, PRETTY WOMAN – výrazný rhythmandbluesový riff je příležitostí pro kytaru Micka Taylora, jehož ostře hranatý tón s prodlouženým vyzněním je velmi přesvědčivý. Mayall sedí za hammondkami a před mikrofonem a v mezihře dopřává prostor i přiznávkám tenorsaxofonisty Chrise Mercera a barytonsaxofonisty Ripa Kanta. Taylorovo sólo má claptonovskou dravost a dobře se ve skladbě uhnízdilo….

STAND BACK, BABY – výraznější rytmický podíl bubeníka Keefa Hartleyho a baskytaristy Johna McVie, který jako jediný zůstal ze staré sestavy. Dlouho se ovšem neohřeje, protože po odchodu Boba Brunninga nastoupí do Fleetwood Mac… Sound hammondek má v pozadí velmi důležitý podíl spojovacího můstku s předsunutou instrumentací. Foukací harmonika se zarývá do harmonie, stejně jako klouzavé tóny za pomocí bottlenecku….

MY TIME AFTER A WHILE – krásně vypreparované blues. Mayallův expresivní vokál ve výškách se dobře snoubí s hammondkami, srozumitelnými dechy a kreativně prokreslenou Taylorovou kytarou. Mayall ve snaze dokázat, že naše za Greena adekvátní náhradu, poskytuje mu zde výrazný prostor a třebaže že kapelník je tu On, Taylor se v kapele ohřeje přece jenom déle než jeho předchůdci (i když to asi v daném okamžiku asi nevěděl). Modelový příklad britského rhythm and blues ve vší kráse, když tahle hudba byla králem na pódiích a v hudebních klubech….

SNOWY WOOD – výtečná McVieho baskytara a Hartleyho stylotvorné bicí poskytují výtečné základy pro dobře zaranžovanou instrumentální skladbu. Prostor zde získávají v unionech saxofony a hammondky a Taylorova kytara kvílí se správně rozvibrovaným tónem. Jeho výraz je suverénní a stále si zachováva muzikantskou neotřelost, třebaže neběhá po pražcích rychlostí Alvina Leeho. Všechno je správně namícháno v uměřených poměrech… Taylor má spolu s Mayallem na skladbě autorský podíl, což v případě hudebního nováčka v kapele nebylo tak úplně obvyklé.....

MAN OF STONE – jazzově znějící rytmický podíl šustících bicích a swingující rytmika podle amerického modelu dodává písní správnou porci energii. Mayall vedle zpěvu se chápe i foukací harmoniky a výtečné sólo Chrise Mercera na saxofon si teď podává s Mayallem a jeho harmonikou. Skladba působí dojmem dobře kontrolovaného session

TEARS IN MY EYES – krásně pomalé blues. Vystihuje atmosféru samotného názvu skladby. (Uriah Heep nebyli první se svou vynikající skladbou na třetím albu). Mayall se pokládá do obsahu skladby a vyjadřuje svoje depresivní pocity vyzpívaným bluesovým feelingem. Hudební doprovod je potlačen a a spíš dokresluje atmosféru, než že by agresivně vstupoval do tématu. Taylorovo sólo je ovšem skvostným příkladem toho, jak hrát bělošským způsobem blues. Z předvedených skladeb pravděpodobně zde předvádí úplně tu nejsuverénnější práci, za doprovodu dlouhých tónů saxofonů a bzučení hammondek

DRIVING SIDEWAYS – tady se ovšem opět rytmicky swinguje jako o život. McVie a Hartley ctí styl a tak dravost přináší Taylorova kytara a frázující saxofony, zatímco Mayall trochu upozadněn se připomíná údernými, ale méně čitelnými akordy na klavír. Skladbu Mayall převzal z repertoáru oblíbeného Freddie Kinga a Sonnyho Thompsona a společně s Bluesbreakers vytvořili velmi zdařilo coververzi. V další mezihře si Mayall získá prostor a na klavíér to rozjede v majestátním klavírním stylu se smyslem pro proporce. Opakující se schéma v závěru nepostrádá tah na branku a správný švih….

DEATH OF J. B. LENOIR – zpívat o smrti je vážná věc a proto přichází zvážnění a větší interpretační procítěnost hudebního doprovodu. Legátový doprovod instrumentace se houpe jako na vlnách a klavírní party, foukací harmonika mají prostor pro vyjádření s mírně zeslabenými dechy. Taylorova kytara hraje kytarové rozklady a ve skladbě je méně čitelná. Rip Kant na barytonsaxofon zahraje místrovsky vypilované sólo, v němž je melancholie a emoční náboj, který až dosud téměř skrýval

I CAN´T QUIT YOU, BABY – zeppelinovští rockeři tuhle skladbu poznají z jejich památného prvního alba se vzducholodí. Budou si ale na ni muset ještě dva roky počkat. Mayall nelenil a legendární song Willieho Dixona zaranžoval pro Bluesbreakers. Emoční vibrace jsou na vysoké úrovní, třebaže Plantova dravá rocková razance stojí přece jenom na jiném podstavci. Mayall si pohrává s jemnými detaily v interpretaci a Taylor vibruje s natahovanými tóny v mezihře s valivě klouzavými dechy a lehce úderným klavírem. Při Taylorových postupech se mi vybaví jeho vystavěný kytarový part ve skladbě Roberta Johnsona Love In Vain – kterou tak skvěle prezentuje na živém albu Rolling Stones – Get Yer Ya, Ya´s Out! Skladba získává stavební pevnost a dynamickou hustotu jak má být….

STREAMLINE – zrychlené odlehčení přichází s dalším modelem rhythm and blues. Hammondky znějí velmi libě, když do nich vyťuká Mayall melodii, stejně jako při bloudivých tremolech (radost poslouchat), Mercer a Kant výtečně odpovídají a perfektní práci odvádí i baskytara McVie. Taylor je ve skladbě poněkud v pozadí a přihlásí se krátce v závěrečném finále….

ME AND MY WOMAN – další coververze je od Gene Barge. Velmi procítěné a interpretované. Mayall si opravdu s interpretaci hraje téměř hodinářským způsobem. Také Taylor v mezihře nic neupírá dané atmosféře, která je ve skladbě velmi důležitá. Daří se ji uchovat v bytostně přesvědčivé výpovědi. Výtečná lahůdka na tohle rhythmandbluesové album!

CHECKING ON MY BABY – závěrečná skladba pochází opět z pera Sonnyho Boy Williamsona – Mayallova velkého oblíbence. Veden úspěchem jeho skladeb na albu s Claptonem (1966), rozhodl se zařadit další skladbu. Dravé saxofony a správně dusající rytmika a hvízdající foukací harmonika jsou výtečným receptem na úspěch. Taylor si pohrává s tématem v unionech a v gradujících okamžicích v přibližujícím se závěru alba i on dává o sobě výrazněji vědět.

Albu dávám čtyři zasloužené hvězdičky. Kontinuita úspěchu se podařila zachovat, stejně jako stylotvornou a Mayall přesvědčil, že na trůně krále bílého blues sedí oprávněný legitimní dědic bílého britského rhythm and blues.



reagovat