Aerosmith - Draw the Line (1977)

Pátá deska Draw the Line, vydaná opět s roční přestávkou, po albu Rocks, představuje klasický model kapely, tentokrát se pánové zaměřili více na rock´n´rollový projev, kvalitou a nápady ale už podle mého názoru zaostává za předchozími dvěma záseky. Také díky nevázanému životu kapela čelila ve studiu stále větším problémům.

Úvodní titulka ještě jakž takž drží laťku předchozích, má výrazné splašené tempo a výraznější melodický motiv... I Wanna Know Why je naprosto standardní skladba, kterou z čistokrevného průměru naštěstí vytahuje klavír a úsečné sólo v závěru. Critical Mass má poctivý hardrockový dusot, ale možná už je na mě jejích pět minut mnoho, možná se už pánové opakují, už to na mě zkrátka nemá takový účinek jako kdysi, závěrečné doznívání už přímo nudí... nutno ale říci, že klavír i tady má pozitivní přínos. Get It Up patří na albu k lepšímu průměru, ale ten odsekávaný střed mi nějak nesedl a skladba ztrácí úvodní napětí a tah. Nic výrazného se tu neděje... Bright Light Fright - takový rozjuchaný rockec uplatnili Aerosmith vícekrát, ale tato skladba mě nijak neoslovila a nezachraňuje to u mě ani rozparáděný saxofon. Kings and Queens je nepochybně přesně ten typ hitu, který album vyzdvihuje z průměru. Ano, to je další z mála skladeb, která kvalitativně nijak nezaostává za minulými počiny. Výrazný basový motiv na začátku a dramatické, teatrální, až snad alicecooperovské ladění s akustickým podkresem mají své neodolatelné kouzlo. The Hand that Feeds je poctivou, syrovou kytarovou exhibicí, která na mě ale zabrala také jen tak napůl, délka je na množství nápadů tady spíš přítěží než výhodou. Tyler a kytarové sólo ve druhé půli to malinko hlasově pozdvihují nad průměrnou hranici... Sight for Sore Eyes má jisté napětí díky kytarovým melodiím, sólům a basovým výjezdům, ale že by šlo o nějaký skvost tvorby, to taky nelze říci... Milk Cow Blues zakončuje tohle pro mě rozpačité album a jedná se na desce určitě o skladbu vybočující pozitivně z průměru, připomíná mi trochu jinou legendu, Nazareth, oživuje ji harmonika. Ne, že by kapela nějak stylově odbočila (spíše naopak), ale nápady a švih jsou tady nějaké rozmělněné a nedostává se tolika silných nosných motivů a melodií.

Je to samozřejmě jen můj pohled, ale tahle deska je u mě čistě průměrná, rozmýšlím se tedy mezi 2 a 3 hvězdičkami. S ohledem na neradostnou situaci, která asi už tehdy panovala (neustálé drogové excesy, potíže se studiovou technikou, autohavárie aj.) a skladbu Kings and Queens, která je skvostem i v rámci tvorby kapely, zaokrouhlím vzhůru. Je to ale o prsa východoněmecké sprinterky...
reagovat

Snake @ 27.05.2015 21:59:10
Aerosmith mě minuli a nejspíš to tak i navždycky zůstane, ale ty čtyři dnešní recenze jsem si přečetl s potěšením. EasyRockere, díky za ně.