Sting - ... All This Time (2001)

„This album was recorded on September 11, 2001 and is respectfully dedicated to all those who lost their lives on that day,“ říká Sting v bookletu alba. Já za sebe tvrdím, že k soustředěnému poslechu nic víc vědět nepotřebujete.

Jazzazle začínáme se skladbou Fragile, dnes již klasickou záležitostí z alba ...Nothing Like The Sun. Na Stingově hlasu jde znát zanítěnost a zkušenost – přecijen už zní jinak než v 80. letech. Atmosférický rozlívající se akord se mění v aranže mnohem více podobným originální nahrávce. Vše je ovšem mnohem více „džezíkovější“, nemluvě o přítomnosti violoncella, které se do této hudby nesmírně hodí. Je to taková prostorem se linoucí pohoda ve velmi dobře promyšlených aranžérských postupech.
Volným přechodem míříme k další vynikající skladbě, A Thousand Years, kde se nádherně doplňuje spojení violoncello – kontrabas a klávesy. Ze Stinga skrze reproduktory přímo čiší charisma a je tu opět ta všudypřítomná zkušenost v jeho hlase. Přirozeně navazující Perfect Love Gone Wrong už je čistokrevná jazzová záležitost, kterou otvírá - a zároveň uzavírá předchozí skladbu – trubka a výborné piano, nemluvě o kontrabasu hrající si svou náramně padnoucí linku. O popu už zde rozhodně nemůžeme mluvit... Dostává se i na vyhrávky všech přítomných instrumentů, přičemž Sting jen ukazuje, jak všestranný umělec a skladatel bezesporu je. V závěru slyšíme znovu motiv z A Thousand Years a co k tomu dodat... dokonale procítěný závěr je na světě.
Máme tu All This Time naladěnou na o poznání veselejší vlnu s hammondy, kde se v refrénu přidají i Stingovy věrné sboristky. Tato skladba má poměrně velký hitový potenciál, zejména kvůli zpěvnému gradujícímu refrénu a jednodušší struktuře než třeba u Perfect Love Gone Wrong. Nicméně je také velmi nápaditě zaranžovaná, o slovo se totiž často hlásí jak hammondky, tak i dechy. Sting se předvádí ve vrcholné formě. Sboristky dělají sice „jen“ kulisu, ale bez nich by, troufám si tvrdit, skladba zněla úplně jinak a byla by v podstatě neúplná. Zkrátka a dobře, All This Time - našlapaná jízda v popovějším duchu.
Mou snad nejoblíbenější věcí od Stinga je skladba Hounds of Winter, poprvé nahraná na albu Mercury Falling. Není se tedy čemu divit, že tady superlativy opravdu šetřit nebudu... Opět se jedná o pěkně atmosférický kousek, kde v této verzi i velmi pozitivně přispívá cello. Dynamické sestupy se zde konají (žádné překvapení) a také nelze nezmínit gradaci, které se zmocní kytara Dominica Millera, hammondy, samozřejmě Stingovo bezchybné frázování a bicí, na které, jak booklet prozrazuje, nehraje nikdo jiný než proslulý Manu Katché. Nemůžu si pomoct, ale kdykoliv, když si ...All This Time pouštím a dojde na tuto skladbu, nikdy to nezůstane u jednoho poslechu. Pro mě představuje naprostou dokonalost a vrchol toho, co kdy naše milované Žihadlo vytvořilo.
Potlesk, jásot, nadšení a orientálně zabarvená kytara předznamenává Mad About You. Klávesy a perkuse jsou zde poprvé ve stěžejním postavení. Skladbička je to podobně stavěná jako známá Desert Rose, nicméně mám pocit, že je mnohem lépe rozvedena a není tak „lacině“ vybízející, snad až vlezlá jako Pouštní růže, která vsázela zejména na hitovost.
Klasika od The Police se poprvé představuje ve Stingových najazzlých aranžích. Violoncello, jemné perkuse a zesilující klávesy v kombinaci se sbory a Stingovým již trochu jinak položeným hlasem (totiž jinak položeným než v 80. letech) zní u Don't Stand So Close to Me mírně komicky, ale to jen proto, že si vždycky vzpomenu na ten videoklip, ... jinak je to samozřejmě takové „osvěžení“ alba a je rozhodně dobře, že se Sting rozhodl tuto skladbičku oprášit. Tyto „vážnější“ aranže jí totiž sluší a pokud nemáte moc zažitou verzi od The Police, určitě se bude líbit i vám.
Opět volně přecházíme, a to tentokrát v baladu s názvem When We Dance. Velmi znatelný britský přízvuk se skvěle snoubí s citlivým textem a, jak už je zvykem, typickým frázováním. Cello Jacquese Morelenbauma nádherně prokresluje hlavní myšlenku zpívaného textu a napomáhá k dotváření proměnlivých nálad. Mírně nachorusovaná kytara hraje rozložené akordy, tudíž je opět v pozadí. Zdá se, že tato „formule“ Stingovi zůstala již z dob The Police. Pizzicatové licky na kontrabas ke konci hrají významnou roli, společně se sboristkami a úplně závěrečným připomenutím motivu na cello završuje skladbu.
Dienda nám ukazuje zase jeho ryze jazzovou stránku skladatelských schopností, přičemž dostává prostor hlavně čisté piano, cello a kontrabas. Bicí party jsou hrány poctivě a s grácií; vůbec se nedivím, že si Sting přizval právě maestra Katchého.
Z debutu Stingovy domovské skupiny zazní i Roxanne v akustické verzi, kde jsou aranže podobné původní verzi, i když s rozsáhlejšími harmonickými střety. Ústřední akordický sled hraje akustická kytara a v refrénu slyšíme citelný fade-out a violoncello hrající v citlivých polohách. Jazzová vyhrávka tam perfektně padne, jen si to poslechněte...
V If You Love Somebody Set Them Free se naplno využívá instrumentální zručnosti všech přítomných muzikantů. Mohutné hammondy a do toho sbory zní tak ... americky. Jednoduše řečeno; má to kouzlo. V této skladbě jsou poměrně důležité použité perkuse a trubka, která z ní dělá dokonalou kompozici stavějící hlavně na dynamice a gradaci. Sting se předvádí v trochu jiném světle – je to opravdu velice variabilní zpěvák. A dokáže si i zakřičet.
Brand New Day s bluesovým feelingem je jednoznačně zpestřením, které album s vesměs jazzovými aranži potřebovalo. Zní úplně jinak než originál, ale tohle já Stingovi zkrátka schvaluji. Je dobré, že se vydal touto cestou – cestou originality a nevšedních způsobů projevu bezprostřední geniality.
Také další z mých nejoblíbenějších skladeb se na tomto živém albu nachází – a je to Fields of Gold. Je to skladba s velmi příhodným názvem. Kapela v čele s Gordonem hraje klidně, vyrovnaně, a přesto je tam cítit zainteresovanost a elán. Opravdu.
Moon Over Bourbon Street ukazuje Stinga a „okolní“ hudebníky jako vynikající jazzmany. Koneckonců to není na tomto albu poprvé. Trubka a basová linie se skutečně „světově“ doplňuje se zpěvem, který zní nenuceně, i když Sting občas řádně „přitlačí na pilu“ ve snaze se přiblížit černošskému feelingu. Daří se mu to.
Patnáctá skladba mě vždy pohladí za srdce a doslova mě nabije energií. K If I Ever Lose My Faith in You se dokonce tleskáním přidávají i posluchači a nástup zní neskutečně svěže. Jde vidět, že nejen mě, ale i samotného Stinga a kapelu tato skladba nabíjí neskutečným kvantem energie. Absolutně nejde znát, že skupina hraje naživo. Zní to jako regulérní studiové album. A tak to má být! Muzikantské výkony jsou nepopsatelně skvělé.
Se stejným elánem a radostí se Sting a kapela hrne čelem vpřed poslední skladbě. Every Breath You Take zní lépe než kdy dřív (omlouvám se The Police, ale je to tak), a to hlavně díky nasazení všech přítomných. Přímo ten obraz vidím před očima – úplně si dokážu představit, jak to na tom koncertě muselo vypadat; s jakým nasazením všichni hráli a jak šťastně se musel Sting tvářit.
Úctyhodným způsobem je i celý koncert zakončen – představením všech členů kapely za doprovodu sboristek.

Co k tomu můžu dodat, je to, že to musel být naprosto famózní koncert. Měla jsem tu čest vidět Stinga naživo a řeknu vám, že další příležitosti také rozhodně nepropásnu. Tak skvělý koncert těžko ještě někdy zažiju.

V rámci všech možných i nemožných živáků a v rámci diskografie Stinga se jedná o vyjímečný kousek a ve sbírce by ho měl mít každý, kdo podobné hudbě holduje. Je to deska, která svým osobitým způsobem přesahuje kvality Stingovy studiové (!) práce.
Jedná se o tak upřímný živý materiál, že mu snad ani nelze dát menší než stoprocentní hodnocení.
reagovat

Zdeněk @ 17.04.2013 18:47:57
Děkuji za recenzi, Stinga v jazzovém hávu mám rád a o tomhle albu jsem vůbec nevěděl

Petr_70 @ 18.04.2013 07:50:42
Vlastním stejnojmenné DVD a musím říci, že se mi moc líbí. Představuje totiž Stinga v poloze, v jaké bych si ho představoval - seriózní poslechová záležitost v doprovodu výborných školených jazzových muzikantů.
Bohužel z jeho (postpolice) "řadovek" tohle splňuje pouze album "Nothing Like a Sun", které jako jediné z jeho sólové dráhy považuji za pětihvězdičkové. Jeho další alba mne už moc neberou...

Voytus @ 18.04.2013 08:11:43
Opět s Tebou, Kristýno, souhlasím. Kromě songů, které jsem znal z desek, mě tu překvapila Dienda, kterou Sting napsal se zesnulým Kenny Kirklandem (zde zastoupený několika hráči, např. skvělým Jasonem Rebellem). Záznam jsem viděl krátce potom, co byl natočen, má skvělou, uvolněnou atmosféru. A zase jeden poznatek o tom, jak je méně někdy více - hráčů je tam jak psů, ale to, jak se dokáží doplňovat, je radost poslouchat (ona i ta instrumentace je přinejmenším pozoruhodná - dvě basy, cello, dechová sekce, dvouje nebo troje klávesy...). Z některých skladeb by díky aranžím byly jistě zajímavé jamy. Několik takových pasáží tu ale je - sólo na pozoun v Roxanne, If you love somebody... A Every breath s Katchém za soupravou je opravdu lepší, než studený originál (a že je Stewart Copeland nějaká třída). K výběru skladeb také nelze dodat nic jiného, než, že nemám výhrad. Od Stinga nejčastěji poslouchám právě toto album, takže díky za recenzi!