Plastic People Of The Universe, The - Co znamená vésti koně (2002)

Byť muziku PPU znám již delší dobu, tohle zajímavé album mě docela dlouho míjelo a pustil jsem si ho až teprve loni, kdy jsem do tvorby "Plastiků" začal pronikat hlouběji.
Album, jež poprvé vyšlo v Kanadě roku 1983 se po textové i hudební stránce nese ve velmi temném duchu. Přesto je jak po textové, tak hudební stránce genniální. O místy až apokalyptické texty, poetikou perfektně padnoucí k hudbě Mejly Hlavsy, se kromě jediné vyjímky postaral Vráťa Brabenec.
Celá deska působí jako celek velmi dobře, a tak je hodně těžké vybrat nejlepší skladbu. Mezi nejlepší věci na albu ale rozhodně patří dvě, skoro až hymnické skladby, a sice "Samson" (s textem Pavla Zajíčka), hodně temná, ale stejně geniální je i bezmála sedmiminutová "Fotopneumatická paměť" s biblicky inspirovaným textem.

Skvělé album, na němž bychom marně hledali slabá místa uzavírá monumentální jedenáctiminutový opus "Osip" ozdobený zpěvem, či spíše recitací a posmutnělým atsaxofonem Vráti Brabence.

Na závěr nutno dodat, že se program "Co znamená vésti koně" dočkal v roce 2017 živého provedení ve spolupráci s Moravskou filharmonií Brno, které vyšlo na stejnojmenném CD.
reagovat

northman @ 04.01.2021 05:21:11
Souhlasím, výborná deska. Doporučuji desku Jak bude po smrti, které vyšlo na LP jako Slavná Nemesis a později ji nahráli s Agon Orchestra jako Obešel já polí pět. Díky za podnět, co poslouchat.

jirka 7200 @ 04.01.2021 09:07:28
Jsem rád, že se i dnes objeví fanoušci, kteří si k podobné muzice staré čtyři dekády najdou cestu. Pamatuju v osmdesátkách, jak jsem tu nahrávku poslouchal s otevřenou pusou nad tou progresivní muzikou a nad biblickými texty, jak to tehdy trefně pojmenoval i major Zeman v díle Mimikry.

Ne všechny desky od Plastiků se mi líbí, ale na album Co znamená vésti koně nedám dopustit.

Petr59 @ 07.01.2021 22:55:17
SKAJP !!!

První album, které jsem od zasloužené legendy českého undergroundu Plastic People of the Universe slyšel a také mé nejoblíbenější; po umělecké stránce vyzrálí a skutečně progresivní Plastici jsou zde kromě svého klasického, temného zvuku trochu načichlí koketérií s církevní a moderní vážnou hudbou; opravdu klobouk dolů před Mejlou Hlavsou, výhradním autorem hudby Plastiků (trošičku škoda, že po tomto albu více „zrockovatěl“, ale Mejla se prostě vždycky vyvíjel a v devadesátých letech se nebál nechat se ovlivnit dokonce i techno/housovou scénou). Jedná se o třetí (po Pašijích a také vynikajícím Jak bude po smrti) spolupráci Hlavsa - hudba a Brabenec - texty a nelze než žasnout, kam se Plastici, po umělecké stránce - přes komunistickou šikanu, zakazování a perzekuce - posunuli od rozverných bondyovek…
Aspoň že Mejla neemigroval a my tak nebyli ochuzeni o jeho rozsáhlou tvorbu… A dokonce na sedmdesátá a osmdesátá léta vzpomínal bez hořkosti, kterou by přitom šlo pochopit…Vždycky mě mrzelo, že počátkem osmdesátých let emigroval Pavel Zajíček (ale dá se tomu divit?), protože skupina DG 307 (kterou založil v roce 1973 Pavel Zajíček a Milan Hlavsa), ať s Mejlou nebo bez něj, také vždycky produkovala zajímavou, originální hudbu a dnes je právě skupina DG 307 (jejichž hudba je v posledních letech založena na čím dál tím více smyčcových nástrojích a Zajíčkově recitaci vlastní poezie) důkazem, že i underground se může a dokáže vyvíjet a to nikoli (zaplaťpánbůh ;-) do tuctově popových směrů...
P.S. Plastiky a DG 307 mám téměř kompletní a v posledních letech mě hrozně baví pustit si všechna alba chronologicky, jak běžel čas… Nevím, jak to mají jiní, ale mě to baví, sledovat ten vývoj, začít s plastickými prvopočátky Muž bez uší z roku 1969 a skončit u sólovky Pavla Zajíčka Kakofonie cesty z roku 2007… Každý koneckonců vyhledáváme dobrodružství někde jinde ;-)

reagovat

EB @ 16.02.2011 15:09:45
Plně souhlasím, jen mi nějak nejde do uší Trouble every day a Muž bez uší.