Thin Lizzy - Shades of a Blue Orphanage (1972)

Na Shades of a Blue Orphanage je znát, že se chlapci poučili z první desky a zjistili, že občas méně je někdy více. Mluvím především o stopáži, která je o 20 minut kratší a deska tak působí mnohem kompaktnější a svěžejším dojmem.

Hned z fleku to do vás nasolí nadupané bicí, které rázem zplodí výtečný funky opus The Rise and Dear Demise..., kde se ukazuje, že driveu mají Lizzy na rozdávání. Lynnotův zpěv nebezpečně pulzuje hendrixovským feelingem a Bell svými vyhrávkami chytře dorovnává v místech, kde by náhodou basa a bicí nechaly nějaké to místečko. První kousek a hned pecka.

Další sestava desky je hodně barevná a funky otvírák následuje Buffalo Gal s téměř domorodým skandováním, kterou střídá elvisovké retro I Don't Want to Forget How to Jive. Sarah zase hraje na romantickou strunu se svým klavírem a akustickou kytarou a Brought Down se i přes decentní začátek rozvine v kousek tvrdšího ražení. Chatting Today pro změnu uhání v akustickém obleku, ale bryskně ji střídá kytarovým riffem tepající Call the Police.

Závěr pak obstarává poněkud rozvleklá tiulní skladba, které by zkrácení neuškodilo, ale což. Je to holt taková ta klasická dojezdovka.

Stále trochu hledačské, přes cítím, že Thin Lizzy vystrkují růžky a i když na nějaké velké hvězdění to zatím nevidím, tak si ty *** za tuhle desku zaslouží měrou vrchovatou.
reagovat