Young, Neil - Mirror Ball (1995)

Od poloviny 70 let hardrocková scéna zažívala stálý pokles úrovně produkce. Stávající elita se dílem rozpadla, dílem vyčerpala svůj potenciál tento žánr rozvíjet - není příliš se co divit s jejich životosprávou. Nejlepší jména této doby - Rainbow,Bad Company, UFO, to už bylo něco trochu jiného - skladby se staly přímočařejší, s hitovým potenciálem, muselo to prostě lépe jít do ucha.
Punk nabídl minimum, s metalem to bylo podobné, za pokrokem v hudbě a novými přístupy bylo nutno se podívat k art nebo jazz rocku, kde to ale po pár letech skončilo stejně.
80 ky to byla až na výjimky (U2, Dire Straits)jedna velká bída.

Grunge, to už bylo o něčem jiném. Generace poučených mladíků přinesla sound, který těžko fanouška hardrocku mohl nechat v klidu. Dalo se to poslouchat, šlo to od srdce i od podlahy a místy i s velkým kumštem.
Aby se však tato hudba mohla srovnat s hardrockovou špičkou, potřebovalo to vše trochu zušlechtit.

Neil Young byl grunge hvězdám v lecčems vzorem a před tímto albem už s nimi něco odehrál.
Kanadský habán v kostkované flanelce je třída sama pro sebe. Bohem nadaný melodik, který v různých žánrech nahrál skvělá alba za to nyní vzal spolu s Pearl Jam.

Času bylo málo, což Youngovi evidentně v tvorbě nevadilo. Mimo Song X a Act Of Love bylo vše napsáno a nahráno za 4 dny, Neil psal v noci v hotelu, druhý den se nahrávalo.
Maximální důraz byl na věrné zachycení zvuku, tak jak zněl při nahrávání. A zní tam toho tedy dost - energie zvukové masy,která se převaluje v prostoru je obrovská, kapela je skvěle sehraná.
Young vše kočíruje s nadhledem hráče s 30 letou praxí a přidává hodně navíc v podobě kytarových vyhrávek a svého nevšedního hlasového projevu.

Album je velmi kompaktní, skladby mají stejný dunivý základ, každá pak navíc nějaký melodický nápad, který je rozvíjen a opakovaně přežvykován kytarou i hlasem, dokud Young nedosáhne svého. Tohle hledání dokonalosti soundu a jeho čistoty, dokud není podle jeho představy, je pro něj typické.*
Dvě miniatury kostelního rázu(pump organ)jsou pro ucho zbité předchozími
zvukovými tsunami milým oddychem.

Jednotlivé skladby nehodnotím - skvělé jsou všechny - vyjímkou je

SCENERY - skvělý spodek, kvílící kytara ke konci vygradovaná k nesnesení a nad tím vším se teskný tísnivý zpěv nádherného textu vznáší jako smutné bloudivé duše nešťastných obyvatel tohoto domova - Home of the brave.
Tahle věc mě pokaždé naprosto demoluje.

Sečteno podtrženo - kdo čeká, dočká se. Po mnoha letech byl navštíven hardrockový Olymp.

Album hodnotím jako nejlepší hardrockové dílo za posledních 20 let. Schopnost a vůle tvořit nové se zde vzácně spojila s hráčským mistrovstvím.
Žádné hitové kalkulace, producentské studiové vylepšování, žánrové úchylky -
vše je jak má být.

Neil Young je pro mě největší machr hudby za posledních 50 let.

Ještě k poslechu

Pokud jeden nebydlí na samotě tak by měl:

1. Vyčkat na dovolenou sousedů (a jejich sousedů)
2. Otočit volume co nejdále doprava

Takhle přijímaná hudba je jak jízda na rozbouřené horské řece - hluky a rámusy posluchače doslova obalí a není úniku až u toho padlého anděla na konci.

* Zajímaly by mě osobní zkušenosti s kvalitou zvuku z PONO přehravače, který Young tak dlouho vymýšlel
reagovat

Voytus @ 23.04.2015 10:03:10
Tohle album mám hodně rád, přivedlo mě k Pearl Jam. Ta rychlost psaní a nahrání písní je znát, je to živé, syrové, nepřikrášlené - což od tohoto žánru očekávám. Navíc je znát, že se to nahrávalo zatraceně NAHLAS, leckdy je slyšet, jak to zesilovače tak tak stíhají. Před lety, ve svých úplných začátcích, jsem s jednou partou hrával Downtown a I'm the ocean - byly nazkoušeny během chvíle, což byla tenkrát opravdu přednost. Dík za připomenutí, taky po tomto albu sahám stále často už nějakých patnáct let.